Když se mluví o studiu medicíny, většina lidí si představí dlouhé hodiny nad knihami, náročné zkoušky nebo praxi v nemocnicích. Pro dnes již absolventa Davida Buzrlu však znamenal start na Lékařské fakultě OU i další výzvy – do lavic totiž usedal jako student se sluchovým handicapem. Během studia spolupracoval s Centrem Pyramida nebo s fakultní koordinátorkou pro studenty se specifickými potřebami doktorkou Hanou Sochorovou. Jak na studium David Buzrla vzpomíná i jaké má další plány se dočtete v dnešním rozhovoru.

Co vás vedlo k rozhodnutí studovat medicínu právě na Ostravské univerzitě?

Vzhledem k tomu, že jsem studoval na gymnáziu pro sluchově postižené v Praze, chtěl jsem se po maturitě vrátit a usadit ve svém rodném městě, Ostravě. Člověku se přece jen lépe studuje v prostředí, které dobře zná.

Dalším důležitým faktorem v mém rozhodování byla schůzka (ještě před uzávěrkou pro podání přihlášek) s panem Figalou, paní proděkankou a doktorkou Sochorovou, na které jsme probírali možnosti mého studia na Lékařské fakultě. Všichni mě ujistili, že studium medicíny v mém případě nebude žádným problémem a že se mohu kdykoliv obrátit na Centrum Pyramida.

I díky tomu pro mě nebylo vůbec těžké vybrat si ostravskou Lékařskou fakultu jako svou budoucí alma mater.

Největší obavy jsem měl z množství učení, které mě čekalo. K mému příjemnému překvapení jsem do kolektivu rychle zapadl, a navíc si našel nové přátele.

Vzpomínáte si na vaše první dojmy při nástupu na Lékařskou fakultu?

Na takové momenty člověk jen tak nezapomene. Byly to velmi smíšené pocity – nová etapa, noví spolužáci a jiný systém výuky, než na jaký jsem byl doposud zvyklý. Na fakultu jsem ale nastoupil připravený a s odhodláním věnovat studiu medicíny maximum. Největší obavy jsem měl z množství učení, které mě čekalo. K mému příjemnému překvapení jsem ale do kolektivu rychle zapadl, a navíc si našel nové přátele.

Jaké největší výzvy, spojené s vaším sluchových handicapem, jste musel během studia překonávat?

Nebudu lhát, největší výzvou pro mě bylo postupně si zvyknout na jiný styl výuky, který byl převážně založený na vzájemné interakci mezi vyučujícími a studenty. Pro sluchově handicapovaného člověka, jako jsem já, je často velmi obtížné se prostorově orientovat a v místnosti, kde je více lidí (třeba i přes dvacet), rozeznat, kdo právě mluví a komu je odpovídáno. Jsem silně závislý na vizuálním kontaktu, proto potřebuji nejdříve vědět, kdo bude mluvit, abych se na něj mohl soustředit.

V takových situacích jsem často narážel na překážky, ale postupem času se to zlepšovalo. Hodně mi pomáhali spolužáci, kteří mi nejdůležitější informace zopakovali. Od čtvrtého ročníku mi pak vyhovovala více klinická praxe, protože jsme byli rozděleni do dvojic nebo menších skupin, kde se mi orientovalo mnohem snáz.

Další výzvou bylo vyrovnat se s důsledky nedostatečné osvěty o sluchovém handicapu. Často jsem se setkával s dotazy, jak to jako lékař zvládnu, nebo jestli bych neměl raději zvolit jiný obor. Naštěstí takových situací nebylo mnoho.

Využíval jste během studia podporu Centra Pyramida? S jakými záležitostmi jste se na jeho pracovníky obracel?

Centrum Pyramida mi pomohlo především v prvním a druhém ročníku, kdy jsem měl anatomii. V pitevně nás bylo u jednoho preparátu hodně, byl tam velký hluk a demonstrátorovi jsem téměř vůbec nerozuměl. Vzhledem k časové vytíženosti vyučujících jsme se domluvili s jedním studentem z vyššího ročníku, Viktorem, který se se mnou jednou až dvakrát týdně scházel přímo v pitevně. V klidu jsme spolu probírali preparáty, a kromě toho jsme také trénovali mé odpovědi na zkoušku. Velmi mi to pomohlo a náročnou zkoušku jsem nakonec úspěšně zvládl.

Dvakrát jsem také využil u zkoušky tlumočníka do znakového jazyka (poprvé u opravného pokusu, když jsem při tom prvním profesorovi vůbec nerozuměl, a podruhé krátce po operaci kochleárního implantátu, kdy jsem ještě neslyšel). U písemných testů jsem měl navíc prodloužený čas o 25 procent, i když ten jsem upřímně příliš nevyužíval.

Velmi často jsem se obracel na naši fakultní koordinátorku, doktorku Sochorovou, se kterou jsem konzultoval možnosti řešení situací, kde jsem pociťoval největší bariéry. V kontaktu jsem byl také s panem Figalou, referentem z Centra Pyramida.

Jak hodnotíte přístup vyučujících a spolužáků k vám a vašim potřebám?

Během celého studia medicíny jsem se setkal s mnoha vyučujícími a musím říct, že mám většinou velmi dobré zkušenosti s jejich přístupem. Je ale opravdu důležité včas vyučující nebo zkoušející seznámit s mým znevýhodněním a společně hledat vhodný kompromis.

Co se týká spolužáků, ti se s mým handicapem postupně seznamovali a učili se, jak se mnou nejlépe komunikovat. Často jsem od nich slýchával, že vypadám „normálně“ a že na mně není nic vidět. A právě to je zrádné na sluchovém handicapu – člověk může působit, že žádné omezení nemá, ale přitom se potýká s určitými bariérami.

Musím ale zdůraznit, že medicína se bez dobré spolupráce se spolužáky vystudovat nedá. Proto jsem velmi vděčný, že jsme to společnými silami dokázali.

Během celého studia medicíny jsem se setkal s mnoha vyučujícími a musím říct, že mám většinou velmi dobré zkušenosti s jejich přístupem.

Myslíte si, že by univerzita mohla ještě něco zlepšit v oblasti podpory studentů se sluchovým postižením?

To je opravdu složitá otázka, protože podle mého názoru je sluchové postižení velmi individuální a má spoustu různých podob. Někdo používá výhradně znakový jazyk a mluvenou češtinou se nedomluví, jiný má kochleární implantáty už od dětství a bez větších problémů se začlení do běžného prostředí.

Určitě by pomohla větší osvěta, aby se na náš handicap nahlíželo individuálně a abychom se vyhnuli situacím typu: „Ale jeden neslyšící, kterého znám, vůbec nemluví. Jak to, že vy ano?“ nebo: „Mluvím na vás dost nahlas, tak proč mi nerozumíte?“ Mluvení nahlas často pomáhá spíš ohluchlým lidem nebo starším pacientům. Nám sluchově handicapovaným naopak nejvíc pomáhá dobrý vizuální kontakt a srozumitelná artikulace.

Co považujete za svůj největší úspěch během studia na Lékařské fakultě?

Těch úspěchů je víc, ale zmíním ty nejdůležitější. V první řadě je to odvaha a zlepšení komunikačních dovedností. Když si vzpomenu na začátky studia, bylo to náročné hlavně kvůli velkému množství nových odborných termínů a také proto, že jsme museli často komunikovat, prezentovat referáty, referovat úkoly a zapojovat se do diskuzí. Tehdy jsem si často přál se takovým situacím co nejvíc vyhnout, ale postupem času člověk nabere zkušenosti a hlavně odvahu.

Dnes se naopak diskusí a prezentací nebojím, a někdy je dokonce aktivně vyhledávám. Zapojil jsem se také do dvou zajímavých výzkumů a věřím, že právě z takového profesního i osobního růstu budu čerpat i v novém zaměstnání.

Dalším velkým úspěchem je pro mě úspěšné dokončení náročného magisterského studia všeobecného lékařství, protože neslyšících absolventů medicíny je opravdu jen hrstka. (úsměv)

Máte nějaký vzkaz pro další neslyšící studenty, kteří uvažují o studiu medicíny?

Asi není žádným překvapením, že medicína je velmi náročný obor, a to zvlášť pro sluchově handicapované lidi. V dnešní době ale může studovat opravdu široké spektrum lidí se znevýhodněním. Univerzity mají centra, která nabízejí pomoc a podporu studentům se specifickými potřebami – potřebné zázemí tady tedy je. Pak už záleží hlavně na vůli a motivaci samotného člověka.

A jaké jsou vaše další profesní plány po absolvování studia?

I když mám velké plány a sny, snažím se zůstat pokorný. Velmi rád bych se v budoucnu věnoval především pacientům s poruchami sluchového aparátu, ale čeká mě ještě dlouhá cesta celým oborem ORL. Pevně věřím, že moje životní zkušenosti, vůle, chuť učit se novým věcem, a hlavně životní poslání pomáhat druhým budou dobrým průvodcem na této cestě k mému snu, který si nesu už od dětství.