Vinou covidové karantény se na hranici provozuschopnosti ocitla Mateřská škola V. Makovského v Ostravě-Porubě. Uzavřít se školka nemusela jen díky Magdaléně Bezděčíkové a Anetě Rusinové, studentkám Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ty zareagovaly na výzvu ředitelky školky a hned druhý den nastoupily připravené pečovat o předškolní děti. „Studentky jsou spolehlivé, práci zvládají naprosto s přehledem a již druhým týdnem dochází do mateřské školy ve svém volném čase a pomáhají se zajištěním jejího chodu,“ uvedla ředitelka školky Jitka Hrazděrová.

Vinou covidové karantény se na hranici provozuschopnosti ocitla Mateřská škola V. Makovského v Ostravě-Porubě. Uzavřít se školka nemusela jen díky Magdaléně Bezděčíkové a Anetě Rusinové, studentkám Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Na reakce z působení ve školce jsme se ptali samotných studentek.

Co na Ostravské studujete?

Magdaléna: Na Ostravské univerzitě jsem aktuálně ve druhém ročníku prezenčního studia učitelství pro střední školy, konkrétně studuji dvouobor českého jazyka a literatury s výtvarnou výchovou.
Aneta:
Studuji český jazyk a literaturu v kombinaci s historií. Momentálně jsem v prvním ročníku navazujícího magisterského studia.

Jak jste se o výzvě z mateřské školy dozvěděly?

Magdaléna: Máme skvělé učitele, kteří nám často nabízí různé školní i mimoškolní aktivity, včetně nabídek prací, výpomoci, účastnili jsme se didaktických intervencí, často jsou nám nabízeny tematicky různě zaměřené přednášky a podobně. Právě díky univerzitě jsem se dozvěděla i o nabídce výpomoci ve školce Makovského. Pan doktor Martin Tomášek, který vyučuje didaktiku češtiny, nám o tom dal vědět.

Jakou činnost ve školce zastáváte?

Aneta: Až na administrativu zastávám stejnou práci jako běžné učitelky ve školce. První den jsem byla ve třídě s kolegyní, nyní jsem ve třídě sama s dětmi.
Magdaléna: Působím zde na pozici učitelky mateřské školy. Tato zkušenost mi přinesla především vhled do dění v mateřské škole, jak zde funguje „režim dne“, co všechno paní učitelky musí zastávat, jak k dětem přistupovat, jak na co reagují a mnoho dalšího.

Proč jste vůbec na výzvu reagovaly?

Aneta: Již jsem měla po zkouškách, letní semestr ještě nezačal a tato příležitost byla vhodným vyplněním volného času. Reakce na výzvu ale měla také trochu osobnější charakter. Po maturitě jsem si podala přihlášku také na obor předškolní a mimoškolní pedagogika. I přes to, že jsem se tam dostala, vybrala jsem si svůj nynější obor. Když se naskytla příležitost si vyzkoušet práci učitelky ve školce, neváhala jsem a přijala ji. Chtěla jsem zjistit, jestli mám litovat toho, že jsem nešla raději studovat učitelství MŠ. Nelituji.
Magdaléna: Na výzvu jsem reagovala proto, že práce s malými dětmi je mi blízká a vždy jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je působit v mateřské škole. A to i přesto, že jsem se rozhodla pro studium učitelství pro střední školy. Mám v sobě také nějak zakořeněnou potřebu pomoci, když vím, že můžu a že to skutečně bude mít efekt. Takže to byla rovněž motivace nebo spíše důvod, proč jsem na výpomoc reagovala.

Co vám tato zkušenost dala?

Magdaléna: Taková zkušenost člověku přinese i poznání o sobě samém. Ale tak to funguje vlastně se vším (úsměv). Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost zde na chviličku působit. Kromě již řečeného mi to vlastně přineslo i zjištění, že bych se opravdu ráda věnovala spíše učitelství, přestože mě práce ve školce moc bavila.
Aneta:
Jak jsem již zmínila, uvědomila jsem si, že toto povolání by mě nenaplňovalo. Zřejmě bych opravdu rychle podlehla syndromu vyhoření.

Změnily jste díky tomu na něco pohled? 
Aneta: Učitelky si opravdu do školky nechodí hrát. Je to náročná práce, ve které nemáte občas čas se najíst či dojít si na toaletu. Stále musíte být ve střehu. Během toho, co vám jedno dítě ukazuje hotový obrázek, druhé dítě patlá barvy po podlaze a třetí brečí, protože se mu obrázek nepodařil. Do toho si pro vybrané děti chodí rodiče, je to občas velký chaos.

Den ve školce opravdu není jen o hraní. Učitelky si musí tvořit přípravy, které obsahují pečlivě vypracovaný denní či týdenní program. Dále se snaží vymýšlet různé tvořivé činnosti, zajímavé pohybové aktivity, také logické úlohy. Učitelky ve školce musí mít k dětem opravdu kladný vztah, musí jim umět naslouchat a správně s nimi komunikovat.

Co byste vzkázaly vašim spolužákům, kteří třeba o podobné aktivitě uvažují? A zapojily byste se do podobné výzvy znovu v budoucnu?

Aneta: Že se není čeho bát. První den budete nervózní, ale jakmile se do toho dostanete, uvidíte, že vše půjde skoro samo. Je to zajímavá zkušenost, vyzkoušíte si něco, k čemu byste se jinak zřejmě nikdy nedostali. Zde bych ještě ráda zmínila své kamarády, se kterými jsme se zapojili do Národního plánu doučování pro žáky ZŠ a chodíme doučovat český jazyk žáky ze Základní školy Karla Pokorného v Ostravě-Porubě. Mé kolegyně dokonce pracují s žáky, pro které je čeština cizím jazykem a pomáhají jim s adaptací ve škole. Takže určitě ano, je to zkušenost, která se cení.
Magdaléna: Ráda se podobné výzvy v budoucnu znovu zúčastním, proto bych i spolužákům či jiným studentům vzkázala, že pokud o zapojení do podobné výzvy uvažují nebo se k nim nějaká nabídka dostane, ať to zkusí. Pokud cítí, že to zkusit chtějí, měli by. Vždy to člověka obohatí a vystoupení z komfortní zóny je fajn přínos (úsměv).

Foto: Jiří Birke a Městský obvod Ostrava-Poruba.