„Velmi mě zajímalo, jakým způsobem přistupují k výuce psychologie a obecně k duševnímu zdraví a byla jsem velmi mile překvapena, že jsou v tomto směru velice otevření a pokrokoví,“ říká Barbora Mikyska. Její mobilita se dostala do užšího výběru cen Domu zahraniční spolupráce. Přestože Bářin výjezd nakonec cenu nezískal, Barbora sama se může cítit jako vítěz. Díky programu Erasmus+ se jí podařilo prožít půl roku s celou rodinou v zahraničí, nabrat potřebné sebevědomí a zdokonalit se ve španělštině, kterou na začátku ovládala pouze na úrovni A1. Po této zkušenosti zvažuje magisterské studium a další pobyt ve Španělsku. Jak vypadala její nevšední studijní cesta, se dočtete v rozhovoru, který jak doufáme, bude inspirací dalším studentkám, nejen maminkám.

Co všechno jste musela zajistit před odjezdem? Jaký je rozdíl v tom vyrazit sám a s rodinou a jak Vám v tom pomohla fakulta?

Před odjezdem jsem musela zařídit docela náročnou administrativu, se kterou mi ale velmi mile, ochotně a nápomocně pomáhala paní Ing. Gottwaldová (referentka pro zahraniční vztahy FF OU pozn. red.) Konkrétně jí patří velké díky, protože bez její vstřícné pomoci bych nemohla vycestovat. Další důležitou věcí bylo pojištění, které měla naše fakulta velmi dobře zorganizované přes ERV pojišťovnu, takže vyřizování nebylo náročné a cena byla velmi přívětivá. Pro zbytek rodiny jsem si ale pojištění musela zařizovat sama. Další věcí, kterou jsem kromě dokladů pro celou rodinu musela řešit, byly i cestovní doklady pro našeho pejska (bígl Kody), i ten totiž letěl s námi. Nejtěžším a zároveň nejvíce stresujícím úkolem bylo sehnat ubytování. V tomto mi nijak naše fakulta, ani přijímací univerzita nedokázala pomoci a musela jsem to řešit sama. S pronájmem bytů na delší dobu je ve Španělsku obecně problém, protože pronajímatelé většinou požadují pracovní smlouvu. Takže jsem hledala přes různé realitní společnosti i přes různé portály, které ale většinou nekomunikovaly. Zkoušela jsem i skupiny na Facebooku pro Erasmus studenty, kde ale byl vždy k pronájmu jen pokoj. Já ale potřebovala celý byt a ještě majitele, který povoluje mazlíčka. Byt jsem proto sháněla asi 3 měsíce a viděla to dost beznadějně, protože často nechtěli zvíře. Nakonec jsem náhodou našla apartmán u moře, asi 6 minut jízdy na kole od univerzity a s paní majitelkou a její rodinou jsme se posléze stali přáteli. Bylo to ale velmi riskantní, protože chtěla zaplatit zálohu předem. Do Almérie jsme přiletěli hodinu před půlnocí a představa, že dorazíme v noci s malým dítětem a psem na místo, kde zjistíme, že se jednalo o podvod a nemáme bydlení, byla opravdu stresující. Ráda bych ale také zmínila, že díky finanční podpoře fakulty, kdy jsem měla nárok na zvýšené stipendium díky dcerce, jsme si mohli dovolit soukromé ubytování a nemuseli řešit diskomfort se sdíleným bytem.

Jak zpětně hodnotíte svou zahraniční zkušenost z pohledu matky a studentky? Jak náročné to pro vás bylo?

Z pohledu matky vnímám ten půlrok jako nejkrásnější období pro celou naši rodinu. Trávili jsme společně s dcerou, manželem a pejskem krásné chvíle plné sluníčka, radosti a pohody. Byli jsme obklopení milými lidmi a velmi přátelskou a pozitivní energií. Manžel s dcerou spolu trávili mnohem více času než v ČR a jsem si jistá, že se to velmi pozitivně odrazilo na jejich vztahu. Z hlediska studentky hodnotím mobilitu jako velký přínos, mohla jsem srovnávat přístup k výuce, ale také přístup ke studentům a celkově ke vzdělávání. Španělé pořád ještě neztratili svou srdečnou lidskost, kterou mnohdy u nás v Česku (a teď nemyslím na OSU), postrádám. Ze začátku to pro mě bylo velmi náročné, protože jsem vyjížděla s úrovní španělštiny A1 a naivně jsem si myslela, že si alespoň ze začátku vystačím s angličtinou. Když jsme ale přistáli na letišti, pochopila jsem, že to byla hodně mylná představa. Další šok nastal na univerzitě v prvních výukových hodinách, kde jsem samozřejmě nerozuměla ani slovo – konkrétně v Almérii je velmi silný akcent. Zakoupila jsem si tedy intenzivní jazykový kurz španělštiny (6 hodin výuky týdně) a že se naučím pořádně španělsky, abych za toho půl roku mohla úspěšně vykonat zkoušky. A tak se i stalo.

V čem Vás tato zkušenost obohatila, profesně i osobně?

Vzhledem k tomu, že jsem studovala předmět psychopatologie, tak se mi otevřely úplně nové obzory z hlediska diagnostiky. Předmět psychopatologii jsem absolvovala i v ČR, ale vzhledem k tomu, že jsem měla v době zkouškového období šestinedělí, jsem nešla ke zkoušce. Věděla jsem, že obsahově bude předmět víceméně stejný a taky, že byl, ale vyučovali nás navíc různé formy holistického pojetí diagnostikování duševních onemocnění, a to hlavně pro děti a mládež. Dozvěděla jsem se o přístupech, o kterých se v Česku vůbec nemluví a neučí. Vzhledem k tomu, že bych ráda pokračovala v klinické praxi, tak jsem tento přístup velmi ocenila. Osobně mě tato zkušenost obohatila v tom, že i nemožné je možné. Že jako rodina, když chceme, dokážeme opravdu všechno a že člověk by měl věřit sám sobě, svým schopnostem a intuici i přesto, že se některé cíle mohou zdát nedosažitelné. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že se s roční dcerou vydáme na půl roku do Španělska a že se naučím za půl roku španělsky tak, abych mohla absolvovat výuku na univerzitě a předmět tak následně úspěšně absolvovat. Je ale fakt, že bez podpory mého úžasného manžela a také jeho víry v mé schopnosti, bych ani neměla možnost takovou zkušenost zažít.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Mé osobní plány do budoucna už nejsou jen mé, ale jsou naše rodinné. Po zkušenosti se životem ve Španělsku bychom rádi po dokončení mých studií trávili značnou část života právě tam, pohráváme si i s myšlenkou trvalého odchodu z ČR, protože nám to u moře velmi psychicky i fyzicky prospívalo. Momentálně se soustředím na dokončení studia jednooborové psychologie na Ostravské univerzitě a také na dokončení mého psychoterapeutického výcviku v psychoanalytické psychoterapii. Zda budu poté dodělávat navazující magisterské studium zde v ČR nebo ve Španělsku je tedy ve hvězdách. Momentálně se ale zaměřuji na dobrovolnickou práci pro organizaci Úsměvy mámy, kde působím jako peer konzultantka pro maminky s psychickými obtížemi po porodu. Tohle je totiž i mé budoucí zaměření, kde bych chtěla působit a pomoci k nějaké veřejné změně. Sama jsem zažila poměrně traumatizující porod a psychologická péče v tomto oboru a sektoru velmi chybí. Na toto téma dělám i výzkum pro svou závěrečnou bakalářskou práci a těším se, že v tomto budu pokračovat i nadále.