Jak vytvořit kvalitní titulky k filmu či seriálu se učí naši studující v rámci předmětu Základy audiovizuálního překladu, jehož výuku už téměř deset let zajišťuje oddělení rusistiky katedry slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ostravská rusistika byla první z filologických pracovišť v České republice, které tuto moderní disciplínu systematicky vyučuje, a to již od roku 2014. Za téměř deset let došlo k mnoha výukovým změnám, původní bloková výuka byla doplněna o práci na e-learningové platformě MOODLE, která se osvědčila zejména v době covidové pandemie, kdy umožnila zachovat kontinuitu i kvalitu výuky. Tu od prvopočátku zajišťovali domácí i zahraniční odborníci s bohatými zkušenostmi z praxe, například Emília Peréz, českým divákům dobře známá Anna Kareninová a od roku 2018 Miroslav Pošta.

Předmět Základy audiovizuálního překladu seznamuje studenty s nejmodernějšími technologickými nástroji pro překlad. Jaké to jsou, přibližuje v rozhovoru nynější vyučující Mgr. Miroslav Pošta, překladatel a odborník na audiovizuální překlady, člen Jednoty tlumočníků a překladatelů, autor několika knih o audiovizuálním překladu a technologiích využívaných v překladu. Je rovněž autorem překladů pro festival Jeden svět nebo různé streamovací platformy. Zapsat se do jeho předmětu mohou studující všech kateder cizích jazyků Filozofické fakulty OU. „Cílem je, aby se studenti seznámili s tvorbou titulků a nebáli se do této překladatelské disciplíny pustit,“ říká. V rozhovoru popisuje, v čem je práce překladatele filmových titulků a dabingu specifická, jaké znalosti a kompetence posluchači jeho předmětu získají a proč jsou strojové překladače na principu umělé inteligence tak trochu nafouknutou bublinou.

Jak se studenty v rámci předmětu Základy audiovizuálního překladu pracujete?

Cílem je, aby se studenti seznámili především se základy tvorby titulků, a to jak s teorií, která je velmi důležitá pro praxi, tak i s praktickou prací v titulkovacím programu. V předmětu se dotýkáme i překladu pro dabing, ale v naší tradici se dabingový překlad od jiných druhů překladu neliší tolik jako titulky a titulkář svým způsobem nese větší odpovědnost než dabingový překladatel. Dabingový překladatel totiž tvoří překlad, který je určen k dalšímu zpracování – po něm nastupuje úpravce, který překlad upravuje, aby šel hercům „dobře do pusy“. Naopak titulkář tvoří finální překlad, který už často nejde na žádnou revizi. Divák pak titulky vidí přesně tak, jak je překladatel odevzdal. Studenti během výuky občas zažívají šok, protože prostor pro titulek je omezený, mají omezený čas na zobrazení a titulek nemají kam natáhnout. Učím je říct totéž jinými slovy s velmi omezeným počtem znaků, což je pro tento typ překladu specifické a vlastně to vyžaduje zvláštní typ kreativity. Když překládáte umělecký film, řešíte řadu překladatelských oříšků a k tomu se ještě musíte vejít do omezeného času a prostoru. Divák musí titulek přečíst a zároveň vnímat film. Kvalitní titulky proto musí dodržovat určitou rychlost, aby divák stíhal titulky i děj filmu. Titulky proto nesmí být rušivé, musí být svým způsobem „neviditelné“. A to je někdy opravdu umění.

Nehrozí, že by překladatele v této disciplíně časem nahradila umělá inteligence?

Strojový překlad se prezentuje jako geniální technologie, která je schopna už dnes překladatele nahradit. Ve skutečnosti to je ale spíš PR technologických společností, navíc se jedná o módní věc, kdy se o umělé inteligenci a strojových překladech někdy píše zcela nekriticky a jako o jediné jazykové technologii, ale zapomíná se na to, že jsou i jiné technologie, které překladateli mohou pomoci mnohem více. Například jazykové korpusy nebo funkce, které jsou známé třeba z nástrojů počítačem podporovaného překladu (CAT). Pro mě jsou tyto technologie mnohem zajímavější, protože si díky nim můžu vyhledávat ve svých starších překladech nebo překladech kolegů, mohu se jimi inspirovat, nabízí mi mnoho různých řešení daného problému, kdežto strojový překladač navrhne jen jedno řešení, a jakmile ho vidíme černé na bílém, nebo v případě titulkovacích programů spíš bílé na černém, může nás takříkajíc svést na scestí. V audiovizuálním překladu navíc hraje významnou roli obrazová složka, tón hlasu a další faktory, takže stejná věta může v různých kontextech znamenat něco úplně jiného. Nejnovější překladače navíc dělají chyby, které je mnohem obtížnější odhalit než u předchozí generace překladačů, protože překlad se na první pohled jeví jako správný. Jedná se zkrátka jen o další technologii, s níž musíme umět pracovat. Rád bych v této souvislosti upozornil na Manifest AVTE o strojovém překladu, ve kterém jsme se dvěma dalšími audiovizuálními překladateli popsali nejrůznější aspekty této technologie.

Vy se ale pokládáte za fanouška moderních technologií a hojně je při práci i výuce využíváte. Jak se práce překladatele proměnila za posledních pět let v souvislosti s technologickým vývojem?

V mém případě se zase tolik neproměnila, protože pracuji pro rozumné klienty, kteří mě nenutí využívat strojový překlad za každou cenu. Jsou ale zadavatelé, kteří k tomu překladatele nutí s tím, že do překladu mají zasahovat, jen když je to nezbytně nutné. Takový zadavatel mylně předpokládá, že strojový překladač překladatele víceméně nahradí, a proto sníží honorář třeba o 30 %. Výsledkem je pak obvykle velmi špatný překlad, anebo překladatel návrhy překladače od základu „překopá“ a vytvoří překlad kvalitní, jenže pak je na tom bit, protože dostane naprosto směšnou odměnu. Tomu by se měli bránit především sami překladatelé, proto studentům vysvětluju i obchodní stránku celé věci. Většina opravdu dobrých titulkářů strojový překlad nevyužívá, což vyplynulo i z jedné neformální ankety mezi mými kolegy. Většina titulkářů uvedla, že první, co udělají, je, že strojový překlad vymažou, aby je neovlivňoval. Strojový překlad má určitě své významné místo v překladu různých odborných nebo právních textů, u běžného komerčního překladu, ale u uměleckých žánrů, při překladu beletrie nebo většiny filmů, může spíš uškodit. Dá se říct, že někdy nabízí řešení, která mohou být dobrá, nikoli nejlepší. Takže mnohdy platí, že špatným překladatelům překladač pomůže a dobrým uškodí. V praxi jsem se s tím u kolegů setkal nejednou. Mnozí překladatelé proto dospějí k tomu, že po počátečním experimentování přestanou u určitých typů textů strojový překlad využívat.

Takže se nebojíte, že by pro překladatele nebyla v budoucnu práce? Dá se titulkováním uživit?

Myslím si, že poptávka po kvalitních překladatelích bude stále, protože klientů, zvlášť různých streamovacích služeb, stále přibývá. Každá nová služba, která vstoupí na trh, poptává titulkáře. Zkušených a dobrých titulkářů je ale relativně málo, takže mnoho začínajících titulkářů se teprve učí za pochodu. Co se týče výdělku, u audiovizuálního překladu je rozptyl honorářů obrovský, mnohem větší než u klasického překladu. I tohle se studenty rozebíráme, aby znali svou cenu a uměli si spočítat minimální sazbu, při které se dokážou uživit. Říkám jim, jak získat praxi, kolik je možné za den přeložit, snažím se jim vysvětlit, že je kontraproduktivní pouštět se do jakékoli zakázky, která se naskytne.

To zní, že předmět je hodně prakticky zaměřený…

Snažím se, aby se studenti dověděli, jak to na trhu a v praxi funguje, na co si mají dát pozor a s jakými klienty se mohou setkat. Mluvíme o možnostech a omezeních strojového překladu, ukazuju jim možnosti práce s Českým národním korpusem a různé další nástroje, které v praxi využijí. Hlavně si ale osahají titulkovací programy. Skvělé titulkáře z nich samozřejmě během jednoho semestru neudělám, ale dozvědí se nejdůležitější zásady. Cílem je, aby studenti získali základní představu a nebáli se do této překladatelské disciplíny pustit. Nejvíc se samozřejmě naučí praxí, měl bych ale dodat, že nesmírně důležitá je kvalitní zpětná vazba od redaktorů, klientů, kolegů. Bohužel se mi celkem často stává, že někomu z kolegů zreviduji titulky a dozvím se od něj, že i když titulkuje už delší dobu, skutečnou zpětnou vazbu dostal poprvé.

Vy vedle angličtiny překládáte také ze švédštiny. Jaký je zájem o tyto menší jazyky?

Konkrétně v audiovizuálním překladu není nijak závratný, ale znalost dvou jazyků vždy představuje obrovskou výhodu, což studentům zdůrazňuji. Někdy dostanete podklady k filmu jen v angličtině a předpokládá se, že budete překládat přes anglický překlad, což je například u polské produkce nesmysl. Ideální je, když na takovém filmu pracuje polonista, který zároveň ovládá angličtinu. Přitom opravdu dobrých audiovizuálních překladatelů polonistů není mnoho. Navíc se díky znalosti menšího jazyka člověk může dostat k zajímavým zakázkám a každý jazyk může vést k dalším jazykům. Já jako švédštinář mám blízko třeba k norštině, protože je podobná švédštině, proto když není k dispozici norštinář, dokážu přeložit norský film lépe než někdo, kdo neumí žádný severogermánský jazyk. Je dobré se poohlížet, po čem by mohla být poptávka. Dnes je velmi populární třeba korejská filmová produkce, proto má překladatel z korejštiny obrovskou výhodu. Totéž platí třeba pro španělštinu, ale více než v minulosti se překládají i pořady z dalších zemí, například z Japonska, Brazílie, Indie nebo Thajska. Rozhodně bych se porozhlédl po jazycích i za hranicemi Evropy. Pokud se studenti domnívají, že si vystačí jen s angličtinou, je to podle mě krátkozraké. Chybí jim pak určitá konkurenční výhoda. Proto je podle mě dobré, když si studenti „přičichnou“ i k dalším jazykům.

Za spoluprací s Miroslavem Poštou a FF OU stojí Igor Jelínek z oddělení rusistiky FF OU.