Jste mimořádně pracovitý člověk a při dokončování nového, rozšířeného a doplněného vydání svého Velkého anglicko-českého slovníku jste si pro maximální využití času zavedl i zvláštní spánkový režim – prozradil byste čtenářům, v čem spočíval?

Úsporný spánkový režim jsem si byl nucen zavést při práci na všech slovnících. Abych je mohl dokončit v přijatelném časovém horizontu, musel jsem si pro tuto práci najít nejméně deset hodin denně – to kromě učení na univerzitě a různých melouchů na chléb náš vezdejší. Dělal jsem to tak, že jsem postupně chodil spát později a později a vstával jsem stále dříve a dříve. Když jsem pak v odpoledních hodinách doslova padal únavou, káva nekáva, dal jsem si desetiminutového šlofíka, a čilý jako rybička jsem pak otročil dále. Někdy jsem tuto proceduru musel ještě opakovat ve večerních hodinách, třeba i dvakrát, to podle toho, kolik skleniček vína jsem si dal k večeři. Takto se mi podařilo omezit spánek na 4 až 5 hodin denně. Na tento svůj vynález jsem byl moc hrdý a hrozně jsem se jím široko daleko vychloubal. Byl jsem si plně vědom jeho potenciální užitečnosti pro lidstvo. Ale bohužel jsem si ho nedal patentovat.  V nedávných letech totiž proběhla britským tiskem zpráva o nějakém širokoplošném, hloubkovém, dlouhodobém výzkumu spánkové deprivace, prováděném světovými akademickými kapacitami a financovaném několikamilionovým grantem, jehož výsledkem bylo světoborné zjištění, že „deset minut odpoledního spánku se plně vyrovná dvěma hodinám spánku v noci“. Není to ke vzteku? Já se pinožím třicet let dnem i nocí psaním slovníků namísto toho, abych se za milionový grant pohodově spánkově deprimoval, a ještě navíc by o mně možná psali ve světovém tisku. Dobře propracovaný systém spánkové deprivace mi ale přišel skutečně velmi vhod zvláště při práci na posledním slovníku. Rozšiřování pro 2. vydání jsem pojal příliš rozmáchle, přidal jsem 800 stránek navíc;  musel jsem se pak edičně potýkat s dosud největším množstvím rukopisného materiálu.

Dlouhá léta jste působil v zahraničí, konkrétně ve Velké Británii; po návratu jste vedle práce na slovnících také přednášel u nás na Katedře anglistiky a amerikanistiky Ostravské univerzity – jaké shody a odlišnosti na akademické půdě mezi oběma zeměmi jste vnímal?

Ve Velké Británii jsem strávil více než 30 let. Byl jsem svědkem postupné demontáže původně velmi kvalitního a úspěšného vzdělávacího systému. Po vzoru USA docházelo postupně k dumbing down (úpadek, snižování kvality, banalizace, trivializace) jak v základním a středním školství, tak i ve sféře terciárního vzdělávání.  Už od 60. let tam byly prosazovány v základním školství radikální reformy pod egidou pseudopsychologických a pseudosociologických teorií, politické korektnosti a falešného chápání lidských práv.  Děti nesměly být „přetěžovány“ domácími úkoly a psychicky deptány průběžným známkováním, a už vůbec ne číselným. Učitelé byli zatěžování nesmírnou byrokratizací. Zorganizovat např. exkurzi nebo prostě vycházku s třídou bylo spojeno s řadou písemných povolení a písemného souhlasu každého individuálního rodiče, takže se exkurze příliš nekonaly.  Je pravda, že setrvačností se až zhruba do pozdních 80. let v některých školách učitelům i tak dařilo něco dětem dát, ale po radikálním prosazení inkluze se ze škol staly v podstatě sociální instituce a vše se výrazně zhoršilo. 

Postupný úpadek jsem měl možnost vidět na vzdělání svých dětí s věkovým rozdílem deseti let a samozřejmě na kvalitě studentů, kteří se hlásili ke studiu na univerzitu, kde jsem přednášel.  Měli minimální teoretické ponětí o gramatice. U technických oborů bylo často nutno začínat remediálními kurzy matematiky.  České školství je zatím méně postiženo, ale vzhledem k tomu, že kopíruje anglosaské vzory, má nakročeno ke stejnému výsledku.

Reformní tlaky kvůli úsporám postihovaly zvláště univerzity. Katedra lingvistiky a fonetiky, kde jsem začal na University of Glasgow učit, byla v roce 1983 zrušena a přešel jsem na katedru slovanských jazyků a literatur.  Univerzita nám poskytovala vynikající podmínky k vědecké práci; pracoval jsem s výbornými kolegy, ale celých dalších dvacet let bylo ve znamení boje proti tlakům katedru zrušit.  Tento tlak pokračoval i po mém odchodu do důchodu. Česká sekce se udržela jedině díky neúnavnému boji mého nástupce, dr. Jana Čulíka, a díky jeho schopnosti získat finanční podporu, ale už jen jako součást Školy moderních jazyků.  I přes uvedené problémy mám na působení v Glasgowě moc dobré vzpomínky. Jen díky všestranné podpoře ze strany univerzity jsem se mohl věnovat tak intenzivně práci na slovnících. Mé krátké působení na Katedře anglistiky a amerikanistiky Ostravské univerzity bylo nesmírně příjemným završením mé pedagogické dráhy.  Po dekádách působení na katedrách, které byly neustále v hledáčku prosazovatelů úsporných opatření, jsem se ocitl na fakultě, která byla jednoznačně pozitivně naladěná a dívající se dopředu. Trochu mi to připomínalo britské univerzity v optimistických šedesátých letech. Na výborně obsazené katedře panovala dělná a dynamická atmosféra. Pro práci mi vedení vytvořilo ty nejlepší podmínky. Kdybych právě nepracoval na svých největších slovnících, snažil bych se si toto privilegované postavení rozhodně udržet. Jenže den má jenom 24 hodin. Ostravská univerzita udělala pro mě víc, než jsem byl schopen z časových důvodů udělat pro ni já. Poct, kterých se mi od ní dostalo, si nesmírně vážím a jsem za ně vděčen.

Je možné uchránit si při pracovním vytížení čas na zájmy či koníčky? Užíváte si například po soustředěné práci s významy slov čtení beletrie?

Slovníkářství je svého druhu řehole. Vyžaduje si absolutní zápal pro věc a neomezené množství času. Musí se tedy stát jakýmsi koníčkem par excellence a ten vytěsňuje na celé dekády ostatní koníčky natolik, že nabývají v povědomí lexikografa statutu téměř bohapustého lelkování.  Hlavním z mých koníčků byla v době předlexikografické skutečně četba beletrie, ale ani k ní se už nebude snadné vrátit vzhledem k dlouhodobému analytickému zájmu o slova a zajímavé kontexty. Lovení a očichávání slov je určitá profesionální deformace, která značně snižuje přirozenou radost z četby. 

Co myslíte, že Vám v životě pomohlo a pomáhá udržet se v tak výtečné kondici – dobré náladě i pilné práci?

V době předslovníkové jsem velmi dbal na udržování dobré tělesné kondice. Zvláště rád jsem měl turistiku a plavání.  Když mi to nedovolil čas, tak jsem alespoň všude chodil pěšky.  Posledních 30 let jsem však víceméně proseděl u počítače s minimem pohybu a začal jsem mít různé zdravotní problémy; navíc jsem si vypěstoval kolem pasu dosti ošklivou náhradní pneumatiku (spare tyre).  Po odevzdání rukopisu a korektur posledního slovníku jsem se to rozhodl radikálně řešit, a sice každodenní chůzí. Pořídil jsem si „Fitbit“ – hodinky s počítačem kroků, ušlých kilometrů, spálených kalorií a s výškoměrem.  Nápravnou chodeckou kůru jsem začal v srpnu 2015 s (nejméně) 20.000 kroky v kopcovitém terénu kolem Špilberku a posléze s minimálně 100 poschodími denně (300m převýšení). Nejdříve mě všechno moc bolelo, ale pak se stařičká tělesná schránka přizpůsobila. Po téměř roce a půl mám odkráčeno téměř 11 milionů kroků a zdoláno kolem 40.000 poschodí (převýšení asi 120.000m). Shodil jsem 10kg a cítím se zdravotně daleko lépe a hlavně jsem se opět naučil normálně spát – únava mě přinutila spát podstatně víc. Fitbit je spojen s počítačem, který mě neustále nabádá, pobízí, napomíná a vše měří. Každý týden dostávám přehled výkonů a tu a tam mi udělí i nějaký metál. Letos 8. 12. například „Satellite badge“ – 35.000 poschodí. To by bylo všechno hezké, ale teď se musím vyvarovat toho, aby mě zase nějaké lexikografické jezinky nenalákaly zpět na lexikografický verpánek.

Za rozhovor i přízeň děkuje Katedra anglistiky a amerikanistiky FF OU a Renáta Tomášková.