Někdy onemocnění být vidět ani nemusí a nemoc je únik od neúnosné reality. Poruchy příjmu potravy se primárně projevují v tom, že myšlenky a pozornost směřují k jídlu, postavě nebo vzhledu. Jedním z možných důvodů je únik od jiných zatěžujících myšlenek. Zároveň omezování v jídle může být formou trestání sebe sama nebo sebeobviňování. Porucha příjmu potravy se vyvíjí pozvolna, vychází z negativního hodnocení, především sebe. Kromě narušení integrity člověka může mít závažné, život ohrožující následky. Úmrtnost je velmi vysoká, přičemž nejvýznamnější roli hraje sebevražednost. Někdy se mluví o takzvaném skrytém onemocnění, protože nejen, že člověk nemoc tají a do hlavy nikomu nevidíme, ale mnohdy je skryta i jemu samotnému. Kromě psychických potíží, které jsou primární komplikací, potom v závažnějších fázích poruchy často dochází ke snížení imunity a zhoršení celkového zdraví, tím pádem se tělo nedokáže vypořádat ani s banálnějším onemocněním.

Centrum Anabell je nezisková organizace s multidisciplinárním týmem odborníků, kteří nabízí individuální i skupinovou pomoc a podporu všem, kdo se jakýmkoli způsobem potýkají s poruchami příjmu potravy nebo souvisejícími problémy.

„Jsme tady nejen pro osoby s poruchou příjmu potravy, ale také pro jejich osoby blízké. Klienti u nás nepotřebují ani doporučení lékaře a ani souhlas rodičů či zákonných zástupců. Současně jsou služby poskytovány bezplatně a lze využít také možnost anonymity,“ říká vedoucí ostravské pobočky Vladimíra Osadníková. „Klienti nás mohou kontaktovat skrze e-mail ostrava@anabell.cz nebo nám mohou zavolat na telefonní číslo 602 236 457, sídlíme hned v centru Ostravy na adrese Pivovarská 4/10.“

Je důležité zmínit, že problém se netýká pouze jednotlivce. Spousta věcí se řeší primárně s osobou, která se potýká s poruchou příjmu potravy, ale ta může přijít i s dalšími lidmi, dokonce je to i žádoucí. Nejedná se „o něj bez něj“. Všichni mají stejná práva. „Klienti si v posledních letech oblíbili podporu ze strany peer konzultantky (člověk s vlastní zkušeností), kterou u nás máme. Dále pak hojně využívají individuální setkávání se sociální pracovnicí či psycholožkou nebo svépomocné skupiny, které pravidelně nabízíme,“ odpovídá Vladimíra Osadníková na otázku, jaký druh pomoci klienti nejčastěji volí. Zeptala jsem se ještě na několik dalších otázek.

V souvislosti s uplynulým workshopem o poruchách příjmu potravy bych navázala na to, že tato onemocnění nejsou ani zdaleka pouze o hubnutí. Jde o složitější a komplexnější proces. Mohla byste nám nastínit, jak vzniká a na jakých úrovních se projevuje?

Porucha příjmu potravy jsou komplexní onemocnění, podobně jako jejich vznik a příčiny. Je důležité si uvědomit, že se jedná o duševní onemocnění, které vzniká v hlavě, ale dopad má na celý život člověka. Za vznikem může stát hned několik faktorů například osobnostní nastavení (sklony k perfekcionismu), věk, pohlaví, ale také výchova a sociální kontext. Žijeme v době, která tlačí hodně na výkon a perfektní vzhled, kariéru, výsledky a podobně. Když se tohle všechno potká u jednoho člověka, tak poté stačí třeba jedna poznámka, která spustí celou nemoc. Nemoc však může také spustit traumatická zkušenost například šikana, rozvod rodičů nebo domácí násilí. Je to velmi individuální, podobně jako proces úzdravy a úroveň projevu nemoci. Jsou klienti, kteří se stravují zdánlivě správně a okolí na první pohled nic nezaznamená, nicméně vnitřně se tito klienti cítí velmi nespokojeně a situace je trápí. Porucha příjmu potravy tak rozhodně nesouvisí jen se vzhledem – jsou osoby, které se například záchvatovitě přejídání a zajídají tím své emoce. Je to komplexní onemocnění, ke kterému je potřeba přistupovat komplexně a s respektem.

Za vznikem může stát hned několik faktorů například osobnostní nastavení (sklony k perfekcionismu), věk, pohlaví, ale také výchova a sociální kontext.

Co takovému člověku nepomáhá nebo dokonce škodí? Jakých chyb, například v komunikaci, bychom se měli vyvarovat, jestliže chceme pomoci?

Doporučuji nekomentovat vzhled – rozhodně nepomáhají věty typu „konečně vypadáš jako ženská“ nebo „ty ses nám konečně už zakulatil/a“. Vím, že okolí to vnímá jako pochvalu, ale pro osoby s PPP (poruchou příjmu potravy – pozn. red.) to v překladu znamená „přibral/a jsi“ což se pro ně rovná „jsem tlustý/tlustá“. Osobně doporučuji se spíše zaměřit na jeho projevy, to znamená pochválit třeba to, že vypadá, že má dobrou náladu nebo že vypadá šťastně.

Také se často setkávám s tím, že okolí osoby s PPP do jídla nutí a jídlo se stává předmětem zájmu. Rozumím tomu, proč se to takto děje, ale osobně doporučuji věci vysvětlovat – proč třeba nyní je něco potřeba sníst. Rovněž doporučuji, aby nemoc nestála v centru dění… Osoba s PPP není jen „nemoc“ či pouhá diagnóza, je za ní mnohem více a je důležité to připomínat sobě i samotným lidem s PPP.

Jsem ráda, že vznikají na toto téma i podcasty a jsou mezi námi tací, kteří se snaží tyto stereotypy bořit.

Ve společnosti stále dominuje představa, že se téma týká pouze žen. To ale není pravda. Jak můžeme přispět k odbourávání stigmatu o poruchách příjmu potravy a vnést problematiku do širšího povědomí, i v kontextu mužské populace?

Mluvit o tom. Nic nepomůže více, než mluvit o tom, že se tato nemoc netýká jen žen a neznamená to, že muž s PPP je snad zženštilý nebo „slaboch.“ Co se týče poměru klientů, mám pocit, že po covidu se to u nás zvedlo, ale není to tak, že by to bylo 45 % muži a 55 % ženy, je to třeba 10 % a 90 %. Jsem ráda, že se to zlepšilo. Jsem ráda, že vznikají na toto téma i podcasty a jsou mezi námi tací, kteří se snaží tyto stereotypy bořit.

Vy sama máte osobní zkušenost s mentální anorexií, kterou jste úspěšně překonala. Rozhodla jste se proto začít pomáhat těm, kteří si podobnými těžkostmi procházejí. Vystudovala jste sociální pedagogiku a poradenství na Masarykově univerzitě, nyní děláte doktorát v oboru sociální práce na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Působení v Anabell není ale ani zdaleka Vaší jedinou činností. Vzhledem k tomu, že se dnes velká část života přesouvá do online prostoru, spousta služeb se také musí přizpůsobit. Stojíte za vznikajícím projektem Safezóna. Prozradíte nám, o co se jedná?

Moc děkuji za tuto otázku. Safezóna je taková má srdcovka, podobně jako Anabell. Jedná se o online projekt, který se snaží vytvořit bezpečné místo v online prostoru pro děti a mladistvé. Zaměřuje se celkem na 15 životních situací, které tato skupina často řeší (od témat domácího násilí, přes poruchy příjmu potravy až po téma sexuality). Do projektu se zapojilo hned přes 12 neziskových organizací, kteří se stali odbornými garanty na dané téma.

Co je cílem Safezóny?

Těch cílů je více. Jednak je to vytvořit bezpečné místo v online prostoru, kde si mladí dospělí mohou pročíst relevantní informace k danému tématu, a pak také vytvořit místo, kde mohou najít kontakt na konkrétní organizaci, která se daným tématem zabývá. Je to jak zdroj informací, ale také rozcestník s kontakty na odborníky. Mimo to máme vytvořeny ke každému tématu terapeutické pracovní listy, které jsou volně ke stažení, a současně na webu Safezóny máme ve spolupráci s Nepanikař chatové okénko, kam se mohou děti a dospívající přímo obracet se svou situací. Do projektu se zapojili organizace jako je právě Anabell, Nepanikař, ale také Nevypusť duši či Moje tělo je moje a další.

Posledním dotazem bych zároveň chtěla povzbudit. Do jakých iniciativ nebo aktivit se v rámci prevence vzniku poruch příjmů potravy můžeme zapojit i my jako jednotlivci?

Myslím, že každý z nás může dělat prevenci každý den jen tím, jak hodnotí a komentuje druhé, ale také jak o sebe pečuje. Pokud se budeme chovat k sobě hezky a nenecháme se strhnout lavinou sociálních sítí, můžeme mnohdy předejít nejen PPP, ale také jiným problémům.

Možná je důležité si uvědomit, že jsme mnohem víc, než jen postava. Přestaňme se vážit a začněme si vážit sebe.

Vladimíra Osadníková

Jak si tedy máme více vážit sami sebe?

Je to o tom, jaký má člověk k sobě vztah, jak o sobě mluví, jak o sobě přemýšlí. To, co zabíjí sebelásku, je vina, sebenenávist, pocit, že neděláme dost, že si něco nezasloužím, že nejsem dost dobrá. Z workshopu si odnáším další praktické poznatky, o které bych Vás rozhodně nechtěla připravit.

„Jídlo není řešením“

1. Nezapomínejme jíst.
2. Není zakázané a povolené jídlo.
3. Není to jen o jídle. Najdi si čas na (pro) sebe.
4. Zajdi si na procházku, do fitka, ven k vodě… jednoduše, vypni hlavu.
5. Odpočívej, ale neprokrastinuj.

Pokud s odpočinkem máme problém – a to není žádný výjimečný jev – můžeme si odpočinek naplánovat jako jednu z aktivit do našeho kalendáře. Mohu opět doporučit techniky Mindfulness.

Buďme na sebe hodní. V každém momentě našeho života děláme to nejlepší, co můžeme. Děláme toho právě tolik, co nám okolnosti dovolí.

Hodnotu si dáváme sami. Například tím, že…

• si vymezíme hranice
• známe svoje potřeby
• známe vlastní pyramidu hodnot
• jsme realističtí
• oceňujeme se
• vnímáme vlastní zodpovědnost
• pracujeme s emocemi
• víme, že práce na sobě nikdy nekončí

Paní Osadníkové moc děkuji za čas, který nám věnovala, i za vlastní příběh, který s námi osobně sdílela. Vzhledem k rozsahu článku jsem se rozhodla jej nereprodukovat, nicméně existuje několik odkazů a podcastů, kde o vlastní zkušenosti mluví. Například tady:

Dny psychohygieny jsou sice u konce, my se ale můžeme těšit na další sérii zajímavých workshopů s názvem Žij (s) Ostravskou, které si pro nás Poradenské centrum OU připravilo ve spolupráci s lektorkou, terapeutkou a supervizorkou Lenkou Honsárkovou. Workshopy probíhají každou sudou středu od 15:00 hodin v prostorách Ostravské univerzity. Sledujte sociální sítě, ať vám nic neunikne.