Je 1. listopadu krátce před desátou ráno. Vcházím do budovy Fakulty sociálních studií, kde mě přivítají studentky Tereza a Gabriela, které organizují výstavu nazvanou Pracuji v sociálních službách a jsem na to hrdý/á. Hned za recepcí zaregistruji krabici se sbírkou teplého oblečení na zimu.

„Winter is coming,“ je napsáno na boxu, ve kterém už před slavnostním zahájením leží několik svetrů, bund a kabátů.

Pro lidi bez domova se blíží nejnáročnější roční období.

Na akademickou půdu postupně přicházejí první návštěvníci. Po zahajovacím projevu, slavnostním přípitku a přestřižení pásky se výstava oficiálně otevírá veřejnosti. Procházím se skupinou hostů po jednotlivých poschodích, kde stojí celkem deset posterů organizací působících v sociálních službách. Každý plakát vypráví svůj vlastní příběh formou rozhovoru s jednou z osobností, jež se rozhodla zasvětit svůj život pomoci druhým. Informace doplňují ilustrativní komiksy Daniely Kotalové, která rovněž pracuje v sociálních službách. Rozhovor s ní si čtu na plakátu organizace Efatha, která pomáhá mentálně handicapovaným lidem.

Kdekoliv řeknu, že dělám v sociálních službách, vnímám, že ve společnosti nemá sociální práce dobré renomé.

„Prožívám hrdost na klienty, se kterými pracuji, na velké i malé úspěchy, na to, když najdou sílu překonat svůj handicap a posunout se na cestě k samostatnosti,“ vypráví Daniela svůj příběh v jednom z rozhovorů, které vedly organizátorky vernisáže.

„Mám možnost ovlivňovat věci ve prospěch někoho jiného. Mám možnost ovlivňovat veřejnost a pomáhat ke změně společnosti,“ říká Martina ze Salome Bohumín, která pomáhá dětem a mladistvým se zdravotním postižením.

„Jsem rád, že tuhle práci dělám,“ čtu u rozhovoru se Stanislavem z Třince, kde pracuje v noclehárně a azylovém domě, „ale kdekoliv řeknu, že dělám v sociálních službách, vnímám, že ve společnosti nemá sociální práce dobré renomé.“

Vcházíme do přednáškového sálu, kde u svých stánků stojí zástupci dalších organizací působících v sociálních službách, kteří se stejně jako Stanislav potýkají s mnohými stigmaty spojenými s prací v sociálních službách. Ty se snaží bořit i spolek MENS SANA, který zajišťuje psychosociální pomoc pro lidi s duševním onemocněním. Vedle stolů s informačními letáky stojí jejich destigmatizační tabule, která vyvrací nejčastější lživá stigmata o psychických problémech, jako třeba, že člověk, který mluví o sebevraždě, to s ní nemyslí vážně, nebo že člověk s mentálními potížemi nemůže studovat či pracovat. Podobným způsobem se stejnými předsudky pracuje také FOCUS OPAVA.

Sejdeme se u táboráku, pověsíme na strom předsudky, pak je sklidíme a spálíme.

„Říkáme tomu pálení předsudků,“ vysvětluje mluvčí organizace, která se mimo jiné stará také o propuštěné pacienty z psychiatrické nemocnice, „sejdeme se u táboráku, pověsíme na strom předsudky, pak je sklidíme a spálíme. A pak opečeme buřty.“

Nemálo psychicky nemocných lidí pak končí na ulici, kde čelí snad ještě větší vlně předsudků. Své o tom ví koordinátorka dobrovolníků Armády spásy Lenka, která taky upozorňuje na nízkou prestiž sociální práce obzvláště ve spojitosti s lidmi bez domova. S tím pomáhají také metodičky z Magistrátu města Ostravy, které se stejně jako pracovnice ze Slezské diakonie snaží o lepší mediální ohlas sociálních služeb, který je stále velmi slabý.

To potvrzují i mladší studenti na fakultě: „Proč jdeš na sociální práce, ptali se mě doma. Radši si to pořádně rozmysli.“

Lékař léčí ty fyzické bolístky. Sociální pracovník léčí bolístky, které má člověk ve společnosti.

Na samotnou otázku „proč?“ mají však jasnou odpověď: „Od dvou let jsem chtěl být lékařem. Lékař léčí ty fyzické bolístky. Sociální pracovník léčí bolístky, které má člověk ve společnosti. Je to povolání, které má obrovský smysl,“ líčí Karel, student bakalářského studia na fakultě.

Zatímco do sálu vchází skupina žáků ze střední školy sociálních prací z Havířova, otevírají dvě slečny z Centra Anabell téma poruch příjmu potravy: „Obrací se na nás osoby, které tím samy trpí, nebo jejich blízcí. Potřebnost je vysoká, ale dostupnost pořád není dobrá.“

Problém s nedostatkem prostředků, personálu i informovanosti ve společnosti řeší snad úplně všichni, což se pak mnohdy odráží i na postoji klientů: „Chceme naučit klienty brát se vážně,“ říká pracovnice z organizace JINAK, která zajišťuje normální životy lidem s postižením.

Ukázkou této snahy jsou i sociální podniky Spirála a Mental Café, které na vernisáži zajistili občerstvení a kávu. S kávou a koláčkem pak pozoruji hlouček studentů kolem tabule, kde píší své důvody, proč šli studovat sociální práce.

„Protože to má smysl!“

„Naplňujeme mě pomáhat lidem.“

„Protože společně dokážeme hodně.“

Poslední částí zahajovacího programu je diskuze s lidmi z praxe, při které se otevíraly možnosti, jak do sociálních služeb přilákat další takto nadšené mladé lidi a jak zvýšit prestiž tomuto oboru.

„Děláme besedy pro prvňáčky na školách. Kreslí, co by si děda vzal s sebou do domova nebo mu píšou dopis. Ptáme se jich, co by popřáli takovému člověku, boříme předsudky, ukazujeme příběhy s dobrým koncem,“ vysvětluje jedna z pracovnic, „probouzí to v nich sociální cítění. Mladé lidi snadněji vychováte, starší už mají zkušenosti a mohou mít předsudky.“

To potvrzují i studentky univerzity, které si chválí zaměření na praktičnost svého studia: „Magisterské studium je zajímavé, probouzí to kritické myšlení. Bakalářské bylo moc teoretické, ale to už se mění a zlepšuje, jde vidět, že studenti se zajímají.“

Diskuze pak nadšeně pokračuje dál a když konečně odcházím, tabule zaplněná odpověďmi a vzkazy studentů mě naplní optimismem. Na fakultu sociálních studií budou i v dalších letech nastupovat budoucí lékaři, kteří se starají o společenské bolístky člověka.