Přestože se rozešel se svou rodinou, letošní Vánoce neprožije sám, ale v „náhradním“ rodinném kruhu s novými blízkými. Jeho příběh svědčí o tom, že i z naprostého dna se člověk může dostat zpět, jen nesmí zoufat, ztratit víru a chuť hledat z takové situace cestu.

S Evženem Vojkůvkou jsme se setkali v jeho oblíbené kavárně Daniel u bývalého Jindřich, kde našel přátele a kde má nedaleko i kamarády z ceněného projektu Venku doma.

Bývalý bezdomovec přišel do tlumeně osvětlené stylové kavárny o francouzských holích. Při vyprávění o nejtěžších etapách svého života mu dojetím často selže hlas.

Už jako nemluvně dostal obrnu, v sedmi mu maminku zabila elektřina

Evžen Vojkůvka se narodil v roce 1951 v Novém Jičíně a už v sedmi měsících jeho maminka zjistila, že dítě s jednou nohou nepohybuje. Diagnóza lékařů v Brně zněla: dětská obrna.

„Byly to prý tehdy na Novojičínsku poslední dva výskyty dětské obrny,“ říká Evžen Vojkůvka, který se vlastně celý život pere s následky přenosné nemoci, která u části nemocných způsobuje ochrnutí dolních končetin s trvalými následky po zbytek života.

Později ho však lékaři naočkovali vakcínou proti dětské obrně. „Máma na mě nedala dopustit, dávala na mě pozor. Měl jsem dětství jako každé dítě, svůj hendikep jsem moc nebral na zřetel a choval se jako zdravý,“ říká.

Všechno doma se prý se točilo kolem něho, a to i když přišla po dvou letech na svět jeho sestra. Pak, když mu bylo sedm a sestře pět let, přišla první rána v životě obou dětí. Jejich maminka zemřela – zabila ji porouchaná pračka. Tehdy totiž u některých takových spotřebičů ještě nebyly zemnící kolíky. „Máma měla sice na sobě gumové galoše, ale asi v nich měla vodu, a když šla pračku večer zapínat, tak ji zabil elektrický proud. A ráno ji našel soused,“ popisuje.

Život u babičky v malé vsi mu učaroval, otec marně sháněl novou mámu

Otec smrt určitou dobu svým dětem tajil. Když se na mamku se sestrou ptali, tvrdil, že má zdravotní problémy a nemůže s nimi být. „Žili jsme tehdy se setrou u babičky a dědy v Nýdku blízko polských hranic, měli tam statek a políčko. Tam jsem zažil idylu a vždy jsem si představoval, že bych na takovém místě rád žil,“ vzpomíná.

Otec byl tehdy zaměstnaný v ostravském Bytostavu a jezdil domů jen na víkend. Když dostal v Ostravě-Porubě na nábřeží u Oblouku byt, děti si vzal zase k sobě. A hledal novou partnerku, která by mu pomohla postiženého syna a dceru vychovávat.

To se mu však nedařilo. Občas neúspěšně nacházel partnerky, které však upřednostňovaly své děti, což se otci nelíbilo a žádný trvalejší vztah z těchto známostí nevznikl. A jak přibývaly roky, jejich otec skloubit vytížení ve výstavbě rozsáhlých porubských sídlišť v zaměstnání a výchovu dospívajících dětí stále méně zvládal.

„Třeba jsme chodili na večeři a obědy do hospody kousek od jeho zaměstnání, protože doma nezvládal vařit. Táta také docela pil a býval pak podrážděný. Těžce jsme to jako děcka nesli, ale dnes se tomu nedivím. Bylo toho na něj moc,“ říká Evžen Vojkůvka.

Od té doby má, jak říká, velký odpor k alkoholu. „Ne, že si třeba při narozeninách nebo jiné příležitosti nedám skleničku, ale alkohol nijak nevyhledávám,“ říká muž, který požil řadu let mezi bezdomovci, kteří se často snaží na svou nouzi zapomenout u krabicového levného vína.

Když jim zemřel otec, zažíval nejhorší chvíle svého života

Když Evžen vyšel základku, vyučil se v sedmdesátých letech s pomocí státní organizace pro hendikepované mechanikem elektronických zařízení. „To ještě byly v elektropřístrojích elektronky, pak až to přecházelo na tranzistory a integrované obvody,“ říká.

Po vyučení našel zaměstnání v první tehdejší „chráněné“ dílně pro hendikepované v podniku Meta v třebovické elektrárně, která spolupracovala třeba s podniky Tesla Litovel, Košíře či Pardubice. A tak pracoval na součástkách pro tehdejší zesilovače, magnetofony a gramofony, nebo na hlásičích požárů. Pracovat v třebovské elektrárně zůstal až do revoluce v roce 1989 a byl úspěšný tak, že se stal mistrem a předákem výroby.

Když mu bylo čtyřiadvacet a sestře dvaadvacet, zemřel jim v roce 1975 otec. Byl silný kuřák, pro něho nebylo problém vykouřit šedesát startek. „Zjistili mu nejprve silné astma, a pak náběh na rakovinu. Ozáření nepomohlo, naopak se mu nemoc velmi zhoršila,“ vzpomíná.

Dnes smrt otce považuje za nejhorší etapu svého života. „Umřel nám se setrou už druhý rodič ještě v mládí a bylo to v době, kdy jsme ještě neměli tolik životních zkušeností a kolikrát jsem si nevěděl rady, jak je překonat a nikomu jsem se s tím nechtěl moc svěřovat. Těžce jsme se s tím srovnávali,“ vzpomíná Evžen Vojkůvka.

Už odmala jezdil na pravidelné rehabilitační lázeňské pobyty do Janských Lázní. Lékaři tehdy chlapci léčebné rehabilitační pobyty prodlužovali v krásném krkonošském prostředí i na půl roku, musel pak však o prázdninách dohánět učivo ve škole. Zprvu tam chlapec, kterému zemřela maminka, navazoval silné citové vztahy se staršími sestřičkami, s kterými se po dlouhé době pobytu vždy těžce a často uplakaný loučil.

Avšak poté už jako dospělý mladý člověk v Janských Lázních poznal i budoucí ženu z Moravského Žižkova, obce na Břeclavsku. Pobývala v Janských Lázních se svou postiženou dcerkou. Zahleděli se do sebe, dokonce se kvůli ní do Krkonoš vrátil jako turista.

Sestra ho varovala, přesto se hendikepovaný mladík oženil

Evžen Vojkůvka poznal zakrátko i druhou, starší a trošku svéhlavou dcerku a tchýni. A byl velkorysý – všichni i se psem z Moravského Žižkova začali bydlet v Porubě v poměrně velkém dvoupokojovém bytě, který získal kousek od Havlíčkova náměstí. „A vzali jsme se,“ říká muž, který nezapomene, že jeho sestra z Písku ho od svatby s ženou, která měla z předchozího vztahu dvě děti, odrazovala. „Tehdy jsem ale nekoukal napravo nalevo a sestru jsem neposlechl,“ vzpomíná muž.

Dnes říká, že právě tehdy nastala jeho pomalá cesta na dno. Po pěti letech manželství nastala revoluce, začal kapitalismus a zvedaly se dříve celkem nízké nájmy bytů. Zemřela také jeho tchýně, která rodinu do určité doby hodně podporovala ze svého důchodu.

„Měl jsem tehdy plný invalidní důchod kvůli už třikrát zlomené noze po obrně, dílny, kde jsem dělal, skončily a přišel jsem o práci,“ říká muž, který si celkem třikrát zlomil stehenní kost nohy. „Ta totiž zůstala podle mé lékařky vyvinutá jako u osmiletého kluka,“ vysvětluje.

Nezvládal živit rodinu a skončil na ubytovně. Snad se to urovná

…číst dál

Děkujeme Magazínu PATRIOT za laskavé svolení k přepisu článku. Přečtěte si jeho pokračování na patriotmagazin.cz.

foto: Petra Petřeková