Přednášet na vysoké škole byl můj sen

Autor: , 19. 3. 2019

Na splnění svého snu musela prof. Nina Pavelčíková čekat dlouhých třicet let. Letos v dubnu slaví osmdesátiny. Zažila válku, kolektivizaci, bezpráví, nadšení šedesátých let, normalizaci…


V roce 1995 nastoupila na ostravskou katedru historie, kde aktivně působí dodnes. V letošním roce vydá Filozofická fakulta knižně její paměti. Můžeme se těšit na poutavé vyprávění plné vtipných příhod a vzpomínek s reflexí profesionálního historika.

Jaké bylo učit v padesátých letech dějepis?

Velice záhy jsem zjistila, že dějepis nemohu učit tak, jak bych si představovala. Některá témata byla během padesátých let tabuizovaná do té míry, že se o nich vůbec nemluvilo. Dějiny Československa se například přednášely jako dějiny KSČ. Už během studia bylo velice obtížné dostat se k nějaké relevantní literatuře, ale až jako učitelka na základní škole jsem plně pochopila, že nejsem schopná pokračovat ve výuce dějepisu, protože už v té době jsem byla silně protikomunisticky založená.

Kolektivní nadšení padesátých let vás minulo?

Během své poměrně divoké puberty jsem byla nadšenou komunistkou, což byla spíše taková opozice vůči rodičům, ale velice rychle jsem vystřízlivěla. Poměrně intenzivně jsem prožila poslední etapu kolektivizace na vesnicích, což mě velmi zasáhlo. Byla jsem svědkem strašného chování vůči rolníkům, to v mých očích vyvrcholilo v roce 58, kdy jsem byla doslova zhnusena. Nedokázala jsem vůbec vyučovat dělnické hnutí, takže jsem výklad ukončila někdy na začátku 19. století a některým dějinným etapám jsem se záměrně zcela vyhýbala. Dlouhodobě bych si to ale nemohla dovolit. Velice jsem proto uvítala, když mi krajan z Lipova Bedřich Čerešňák, který v Brně vyučoval na katedře historie, navrhl, abych se přihlásila do konkurzu na místo historika do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně (tehdy Gottwaldova). Věděla jsem, že se jako historik v muzeu mohu realizovat, proto jsem uvítala, když mě přijali. V muzeu jsem pak působila od roku 63 do roku 66 a velmi ráda na to období vzpomínám.

Tam začala ta skutečná práce historika?

V muzeu mě velmi ovlivnil Josef Přikryl, už v té době se zabýval orální historií, o které se ještě moc nemluvilo. On mě naučil pracovat s historickými prameny a práce v muzeu se pro mě stala tou pravou školou, ačkoli v té době jsem už dálkově studovala historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykově univerzitě) v Brně. U dálkového studia se tolik neřešil můj původ, bylo pro mě jednodušší se tam dostat. Josef Přikryl mě opravdu hodně naučil a také mě ovlivnil při volbě tématu mé diplomové práce, což bylo Odboj na Zlínsku v letech 1938 – 1941. On sám se zabýval mimo jiné partyzánským hnutím v Beskydech a na Zlínsku, měl velmi zajímavé názory a přístupy. Později mě kolegové z muzea přesvědčili, ať se ucházím o místo historika ve Slezském ústavu v Opavě, kde jsem uspěla a zabývala se obdobím druhé světové války.

V sedmdesátých letech jste ale ústav musela nedobrovolně opustit. Proč?

V roce 1968 jsem měla těsně před obhajobou kandidatury věd, splnila jsem všechny zkoušky a napsala i kandidátskou práci. Jenže obhajoby prací byly po 21. srpnu pozastaveny. Po roce 68 mě vyloučili z KSČ a při následných prověrkách v roce 70 jsem uvedla, že nesouhlasím se „vstupem“ vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Nakonec jsem přišla o práci a byla nějakou dobu nezaměstnaná. Nesměla jsem publikovat a novou smlouvu se mnou neuzavřeli. Po mateřské jsem si sama sehnala práci v Sigmě Opava.

Přemýšlíte někdy nad tím, jak by se váš život ubíral, kdybyste mohla pokračovat ve své práci?

Mým cílem a životním snem bylo přednášet na vysoké škole. Měla jsem kontakty na Ostravu a Milana Myšku. Snažila jsem se dostat do Ostravy na Pedagogický institut, ale nakonec kvůli politickým postojům vyhodili i Milana Myšku, takže tím jsem přišla i já o možnost nastoupit na pozici vysokoškolského pedagoga.

Říkáte, že učit na vysoké škole byl váš sen. Dalo by se říct, že po roce 90 jste si sen splnila? Naplnila ta práce vaše očekávání, nepřišlo nějaké zklamání?

Určitě naplnila a obohatila na nejvyšší míru, jakou si lze představit. Samozřejmě, že jsou dílčí zkušenosti, které nejsou úplně příjemné, ale jsou to spíše drobnosti. Jsem bytostný optimista, takže tyhle věci jsem vždy přešla. Čeho si nesmírně považuji a myslím, že mám na tom také jistou zásluhu a dobrý pocit, že v těch 10 letech působení v čele katedry se mi dařilo udržovat dobré vztahy mezi lidmi. Za celou dobu nedošlo na pracovišti k žádnému vážnějšímu konfliktu, k ničemu, co by narušilo harmonii, a to přesto, že jsme zde na katedře velmi rozdílné osobnosti.

Bohužel ale vnímám zhoršující se úroveň studentů i zájem o studium z jejich strany, ale možná je to jenom náš dojem. Neprojevují zájem o některé předměty, které v devadesátých letech byly na vrcholu, jako jsou třeba národnostní otázky, romská problematika a další.

Přečíst celý rozhovor