Konzultanti z praxe fungují od roku 2018, jak od té doby dokázali ovlivnit výuku na FSS?

Petra: Já to vnímám tak, že konzultanti přinesli do výuky významný prvek, který se týká obecných hodnot, předsudků a stigmat. Dali nám, a hlavně studentům, možnost o důležitých tématech diskutovat přímo s člověkem, který býval terčem předsudků. My konzultanty vnímáme jako naše kolegy, to znamená, že vstupujeme do studentského prostoru s někým, kdo má zpracovanou a integrovanou zkušenost s určitým typem služby nebo s nepříznivou životní situací. Díky tomu, že konzultant ve výuce předává svůj příběh, studenti se dostávají do kontaktu s nezkreslenou realitou, s reálným člověkem, jeho potřebami a jeho vnímáním celé situace. Jejich sdílení často studentům pomáhá rozkrýt předsudky, které vůči dané nepříznivé sociální situaci mají. Ať už se týkají lidí, kteří zneužívají návykové látky, lidí, kteří se ocitli na ulici, nebo těch, kdo pracují v sex byznysu. Díky konzultantům máme daleko větší možnost do výuky vnášet hodnotový a etický prvek, nejen ten teoretický, a to si myslím, že je důležitá součást výbavy studentů a sociálních pracovníků.

 

A mají předsudky i studenti, kteří jdou studovat sociální práci?

Petra: Rozhodně mají. Patrné jsou například u studentů kombinovaného studia, kteří už mají zkušenost s určitým typem klienta. U nich se pak v jejich vyprávění zkušeností objevuje různá míra předsudků, se kterými máme možnost ve výuce pracovat a které někdy vyvolají bouřlivé reakce. Díky konzultantům, kteří jsou ve výuce a mohou se diskuze zúčastnit, se přes ně snadněji přeneseme.

 

Jaké to pro vás bylo, poprvé se postavit před studenty a mluvit o tom, co jste prožívali?

Mirka: Já jsem s tím neměla vůbec žádný problém, protože jsem už párkrát ve výuce byla, ještě než začali existovat konzultanti z praxe. Obecně mi nedělá problém veřejně mluvit, byla to jen jiná skupina lidí. Co se týče mě, já se přímo ve výuce s nenávistnými předsudky nesetkala, až na zvláštní pohledy při prvním vstupu do místnosti. Pak se to ale obrátilo. Mezi mé téma patří sex byznys a jedna studentka mi po třech hodinách vyprávění a diskuze řekla, že jsem jí absolutně zbořila veškeré mýty o prostitutce. Oni čekali nějakou tlustou, prsatou, zmalovanou blondýnu, já jsem tam tehdy byla v teplákách, v mikině a s batohem na zádech.

 

A ještě navíc nemáte ani barvené vlasy!

Mirka: Přesně, tehdy jsem ale byla dlouho blondýna, až teď se vracím ke své přírodní barvě vlasů. Toto pro mě byla příjemná zkušenost.

 

Kdybyste měla shrnout mýty, které panují o ženách ze sex byznysu, tak je to tedy vzhled, a dále?

Mirka: Také že jsou nevzdělané, hloupé, nemají morálku, myslí jen na peníze.

 

Můžu se zeptat na to, co vás k prostituci přivedlo? To je asi i jedna z věcí, které vyprávíte studentům…

Mirka: Můj důvod byl jiný, než jaký to obyčejně je. Většinou jsou to peníze. U mě to peníze nebyly, u mě to byla nuda. Já jsem tehdy byla na mateřské dovolené a prostě jsem se nudila. Nešla jsem tedy přímo do sex byznysu, nic jsem o něm nevěděla. Našla jsem si tehdy brigádu v denním baru, jenže to bylo na začátku 90. let. Pak se ten podnik předělal na noční podnik a mně byla nabídnuta práce společnice. Tehdy jsem nevěděla, co to je, pak jsem ale velice rychle pochopila, co se po mně chce (smích). Mně to ale v tu chvíli nevadilo, dostala jsem se mezi úplně jiné lidi.

Asi bych někdy skončila, ale pořád jsem v tom viděla finanční jistoty, pořád se mi nechtělo a neměla jsem žádnou představu o tom, co bych vlastně jiného dělala. Takže jsem vlastně ráda, že mě donutily vnější okolnosti a že mi podnik zavřeli. Strašně se mi ulevilo, že to za mě někdo vyřešil.

 

Přijde pak zákonitě rozpad jistot a rodiny? Jak dlouho se dá žít takový dvojí život?

Mirka: Mně to tak nepřišlo, že žiju dvojí život, až teď s odstupem to člověk tak vidí. Vím, že jsou případy, kdy to tak snadné není. Ale ty pády jsou drsné.

 

Kdy přišla chvíle, kdy jste si řekla, že už to dělat nechcete?

Mirka: Já si to vlastně takto neřekla. Já jsem dlouho pracovala sama, pak došlo ke zlomu, kdy jsem byla napadena klientem, a tehdy jsem se rozhodla, že si otevřu podnik a budu podnikat. Ten mi ale jednoho dne policie zavřela. A byla jsem podmínečně odsouzena.

 

A kdyby to nepřišlo, myslíte, že byste se sex byznysem sama skončila?

Mirka: Asi bych někdy skončila, ale pořád jsem v tom viděla finanční jistoty, pořád se mi nechtělo a neměla jsem žádnou představu o tom, co bych vlastně jiného dělala. Takže jsem vlastně ráda, že mě donutily vnější okolnosti a že mi podnik zavřeli. Strašně se mi ulevilo, že to za mě někdo vyřešil. Já jsem tam byla dlouhodobě nespokojená, vyčerpávalo mě to a unavovalo. Navíc, byť byste to neřekla, jsem hodně duchovně založená a v této situaci se pohybujete v hodně nízkých energiích, takže mě to opravdu ničilo. Ničilo mě to jako člověka, chodila jsem do práce úplně vyřízená a z práce ještě víc. Musela jsem si navíc uvědomit další problém, který jsem si do té chvíle nepřiznávala, a to problém s alkoholem.

 

Přiznat si problém s alkoholem je dost těžké, u žen údajně obzvlášť…

Mirka: Já jsem nenápadně zjišťovala, kolik toho kdo vypije, protože jsem si říkala, že piju nějak moc. Zjistila jsem, že piju stejně jako všichni, kterých jsem se zeptala. Tak jsem byla nejdříve v pohodě, to ovšem neznamená, že jsem nepila hodně a problém jsem neměla. Nevěděla jsem moc, jak z toho ven.

Samozřejmě budou lidé, kteří budu říkat: „To já mám jasno v tom, že to by pro mě nebylo, a v tom, že by to lidi dělat neměli.“ Zároveň tam jsou studenti, kteří si odnesou zkušenost: „Aha? Vlastně jsou různí lidé, s různým hodnotovým žebříčkem, a je to o tom, naučit se respektovat jiné perspektivy a jiné úhly pohledu.“ A to když se na té výuce s Mirkou podaří, tak je to prostě báječné.

 

Jak dlouhý byl návrat k jistotám?

Mirka: Ten ještě trvá. Je to 4 roky, co podnik zavřeli. Stále musím říct, že nevím, co bude, kam mě osud zavede. Zavádí mě do sociální oblasti, zkouším pracovat s děvčaty a starat se o mentálně postižené, dělala jsem si kurzy. Vede mě to do oblasti, kde jsem nikdy v životě nebyla. Jsou situace, kdy zjišťuju, že moje zkušenost ze sex byznysu je přínosem i v těchto odvětvích. Třeba děvčata s drogovou závislostí, za kterými jsem byla v rámci přednášky Rozkoše bez rizika, se mi po mém sdílení přiznala k prostituci, kterou by jinak nikdy nepřiznala. Ony nemají problém přiznat, že berou drogy, ale nikdy by se nepřiznaly k tomu, že si na ty drogy vydělávaly prostitucí. Mně se přesto svěřily.

 

Protože máte osobní zkušenost.

Mirka: Ano, takže pořád v tom vidím tu užitečnost a říkám si, že to nebylo zbytečné tím procházet, ten život nebyl marný a měl tak prostě být, abych si na vlastní kůži prožila spoustu věcí.

 

Je ale to, že před ženy přijdete a řeknete jim, že jste si to zkrátka musela prožít, dostatečná motivace k tomu, aby ony to nedělaly?

Mirka: Ráda bych se dostala do situace, že bych dokázala odradit mladé dámy od sex byznysu (smích). To je můj velký sen a nevím, jestli se mi podaří.

Petra: To je téma, které v Rozkoši bez rizika neustále řešíme.

 

Důležité je tedy říci, že odradit je tedy není cílem…

Petra: Ne.

Mirka: No právě.

Petra: My máme díky konzultantům možnost ukazovat jiné perspektivy na daná témata, protože většinový pohled na prostituci je skutečně takový, že je to nějaký rizikový jev a je potřeba přesvědčit mladé ženy, aby to nedělaly, nebo ženy, které to dělají, zase naopak přesvědčit, aby to dělat přestaly. My se s Mirkou konkrétně u tohoto tématu společně snažíme v hodinách poukazovat na to, že existuje ještě jiný pohled na sex byznys – můžeme se na něj také dívat jako na legitimní volbu ženy. Člověk má možnost si v životě vybrat, zda bude dělat sex byznys, poskytovat sexuální služby, brát si za to peníze, ale měl by také vědět, že je to zároveň práce, která s sebou nese určitá rizika. To je vlastně to, co nabízíme. Lidé mají opravdu své zaryté představy o prostitutkách, ale pak mezi ně přijde sebevědomá baba, jako je Mirka, a řekne: „Hele, já jsem vedla podnik, prostě jsem se nudila, pak jsem si musela říct, jestli to chci, nebo nechci dělat, je to prostě práce,“ a cílem toho celého je vzbudit diskuzi. Samozřejmě budou lidé, kteří budu říkat: „To já mám jasno v tom, že to by pro mě nebylo, a v tom, že by to lidi dělat neměli.“ Zároveň tam jsou studenti, kteří si odnesou zkušenost: „Aha? Vlastně jsou různí lidé, s různým hodnotovým žebříčkem, a je to o tom, naučit se respektovat jiné perspektivy a jiné úhly pohledu.“ A to když se na té výuce s Mirkou podaří, tak je to prostě báječné.

Markéta: To je vlastně další přidaná hodnota konzultantů z praxe, protože oblast cílových skupin, se kterými člověk může spolupracovat, je poměrně dost široká a každý člověk v rámci svého profesního vývoje přichází k volbě, s jakou cílovou skupinou tedy pracovat bude. Setkání s našimi konzultanty jim tuto volbu usnadňuje. A to právě proto, že se člověk setká tváří tvář s tím, co ho čeká. Protože sociální práce, která se věnuje sex byznysu, opravdu není o tom, že bychom se ty lidi snažili přesvědčit, ať to nedělají. Je to o respektu, o tom, říct jim: Když to děláte, dávejte si pozor na toto a toto, pečujte o sebe, o své tělo, o své duševní zdraví. Člověk, který chce s takovými lidmi pracovat, to musí chápat. Setkání s konzultanty studentům pomůže pochopit to, že třeba tímto směrem kvůli svým osobním důvodům jít nemůžou. Zjistí díky nim dostatečně brzy, aniž by museli sami sobě nebo někomu jinému ublížit, že nemohou pracovat v jedné oblasti a raději půjdou do jiné, třeba do domova pro seniory.

Petra: Ty jsi to tak hezky řekla a já tě doplním, pokud můžu. Máme konzultantku, která má zkušenost s užíváním návykových látek v době těhotenství, což je velmi třaskavé téma. Obecně, co si budeme povídat, když rodiče malých dětí berou drogy, tak to lidi nedráždí tak, jako když je drogově závislá žena těhotná. Když se pak ve výuce objeví konzultantka, která užívala návykové látky v době těhotenství, je na těch lidech vidět, koho se to osobně dotýká. Je to zřetelnější u dálkových studentů, protože tam jsou i ženy-matky, které mají zkušenost s mateřskou rolí, a tam se ukazuje přesně to, co říkala kolegyně. Studenti si sáhnou na to: „Wow! Tohle bych já nezvládla, být v kontaktu s tímto typem nepříznivé situace, protože bych lidi začala snadno soudit.“ Zase jsou ale jiní studenti, kteří řeknou: „Aha, vlastně teď si ještě víc uvědomuji, jak je důležité tu matku nesoudit, a nabízet jí pomoc.“ Klientem není to dítě, ale ta matka. Navíc má konzultantka tuto drogovou zkušenost zpracovanou, takže je schopna tu skutečnost předávat studentům tak, aby to pro ně bylo přijatelné, mohou se jí otevřeně ptát a ona je zase ochotná otevřeně odpovídat. Dává jim komplexní obraz celé své situace.

Mirka: Občas mi ženy během diskuze řeknou: „To bych nikdy nedělala. I kdybych na tom byla bůh ví jak špatně, to bych prostě nedělala.“ A já říkám – zkus si představit, že nemáš ani korunu a existuje možnost si peníze za víkend vydělat. Zkus si představit situaci, která by tě k tomu donutila. Jen představit, ne říkat nahlas. Všichni takovou situaci najdou. Všichni si řeknou, no jo, kdyby se něco takového stalo, půjdu i někde do klubu. Přizná to skoro každá žena. Ne veřejně, ale přizná. V tu ránu lidé přestanou hodnotit, protože to najdou sami v sobě.

Evžen: V dnešní době je to tak aktuální, že člověk přijde o práci, že musí opustit domov a nemá kam jít. Jsou tu vlastně dva faktory. První je vnitřní – člověk si musí sám uvědomit, jestli chce změnit svůj život, nebo jestli chce pokračovat v té cestě, kterou šel. Druhá věc je ta, že v té dané situaci člověk nemá podporu zvenčí, takže se překážky těžko překonávají. Člověk sám musí chtít něco změnit. To mě vlastně přivedlo na myšlenku, že teorie a praxe jsou dvě rozlišné věci. Člověk se musí naučit číst mezi řádky. To je vlastně smysl nás konzultantů, přiblížit nás a otevřít se široké veřejnosti, protože jsem si všiml, jak lidé a často i úředníci, když vidí někoho v nějakém problému nebo někoho, kdo se nějak vymyká společnosti, tak mu dají automaticky nálepku – ty si za to můžeš sám. Přestože celý příběh nezná.

Hodně se stává, že se pak lidé vracejí zpět na ulici, za tou svobodou, na kterou si zvykli. Jsou i takové charity a azylové domy, které vám dají bydlení, ale musíte se začlenit do církve, uvěřit v Boha nebo číst Bibli. To se ale nedá na povel.

 

Vy jste tedy přišel o domov…

Evžen: Ano, já jsem přišel o bydlení. V době, kdy jsem byl ještě částečně aktivní, ale už jsem se potýkal s problémy, jsem začínal potkávat lidi bez domova. Říkal jsem si, že se mi to nemůže stát, ale někdy stačí zlomek vteřiny, ať už je to v osobním životě, v pracovním nebo v tom rodinném, jakmile člověk ztratí zázemí, tak automaticky padá na dno. Odtrhne vás společnost, ale nejhorší je to, že vlastně i ten nejbližší kruh rodiny řekne: Dokud si to nevyřešíš, tak tě neznáme. Jsou ale samozřejmě i lidé, kteří se na to dívají úplně jinak a pomohou. A díky nim jsem se z toho problému dostal a vytyčil si svůj cíl. Jednak pomáhat lidem, aby se do takových situací nedostávali, a pokud se náhodou dostanou, aby ty cesty návratu byly co nejkratší. Protože čím déle je člověk na ulici, tím více získává různé návyky, a i když pak přijdou lidé s nabídkou bydlení, tak je to pro ně vlastně stresující. Za tu dobu byli zvyklí na určitou svobodu a v tom bydlení bývá často omezení. Najednou jsou sami mezi čtyřmi stěnami. Hodně se stává, že se pak lidé vracejí zpět na ulici, za tou svobodou, na kterou si zvykli. Jsou i takové charity a azylové domy, které vám dají bydlení, ale musíte se začlenit do církve, uvěřit v Boha nebo číst Bibli. To se ale nedá na povel.

 

Inspirovali jste i další univerzity v Česku? Jsme, pokud vím, jediná univerzita v ČR, která má konzultanty.

Markéta: Vlastně jsme aktuálně jediná univerzita ve střední Evropě, ale vím, že například v Brně se o takový projekt snaží. Zatím se tam ale rozhodně nestalo něco takového, aby tam vznikla samostatná jednotka podobně jako tady. Naši konzultanti, a to je všechno práce kolegyně Elišky Černé (v listopadu 2020 získala za svou dlouhodobou činnost Cenu rektora, pozn. red.), mají velkou podporu v sebevzdělávání. Podporujeme je soustavně v tom, aby měli dostatek času na přípravu svých vstupů do hodin, aby to své téma měli zpracované a tak dále.

Mirka: Pro spoustu konzultantů, zejména těch, kteří byli drogově závislí, je navíc už i ta možnost přednášet o tom, co zažili, nesmírně léčivá.

Evžen: Myslím, že náš stát v této oblasti trochu zaspal dobu. Byli jsme vysláni fakultou do Skotska na exkurzi a tam své konzultanty brali úplně jinak. Tam je berou jako rovnocenné, kdežto u nás to tak není. Vycítil jsem to například, když jsme jezdívali na jednání úřadu vlády, jednání poslanců. Říkali si: Co mi tady tenhleten mrzáček povídá? Já o tom vím přece víc. A ty zákony tak podle toho i vypadají. Místo toho, aby hledali cesty, jak problémy odbourat nebo je zmírnit, aby pomáhali sociálně vyloučeným lidem najít adekvátní pracovní příležitosti, které potřebují, nebo aby dali opravit byty, které chátrají a které většinou po delší době nechají raději zbourat, tak raději postaví domy nové, modernější, pro lidi, kteří problémy nemají.

Markéta: Akademická půda je v některých oblastech také poměrně rigidní prostředí a pro projekty, jako jsou konzultanti z praxe, není úplně prostor ze strany systému. To v praxi znamená, že konzultanti nesplňují podmínky v rámci zákona o vzdělání, aby mohli být zapojení do výuky. To je ale všeobecně problém napříč sociálními službami. Musíme hledat projekty, ze kterých můžeme jejich práci financovat, a je to taková moje výzva – dostat celý ten koncept a lidi se zkušeností do systému, protože se s nimi stále pohybujeme v nějaké šedé zóně, přestože to, co předávají nám, vyučujícím i studentům, je nenahraditelné.

Petra: Někdy přivedete klienta ze služby, pracujete s jeho příběhem, ale konzultant je vlastně kolega, protože je to člověk, který má nějakou integrovanou zkušenost, prošel si nějakým vzděláváním, pracuje na sobě, a to je vlastně jiná role než role člověka, který má zkušenost, ale neprošel si výcvikem nebo je v nějaké jiné fázi procesu. Lidé z různých institucí, a teď nemluvím o Ostravské univerzitě, často vůbec neví, jak mají s konzultanty komunikovat, kdo vlastně jsou, když ne klienti a nemohou být oficiálně kolegové?

Markéta: O to důležitější je, aby se přesně s tímto setkávali konzultanti i v rámci svého vzdělávání. Aby to chápali a považovali za přirozené. Oni do výuky vstupují po boku svých vyučujících.

Mirka: Třeba já letos nastupuji na psychoterapeutický výcvik a jeden z důvodů, kromě toho osobního, je i to, že bych chtěla pracovat jako kvalifikovaný terapeut v různých organizacích mimo Ostravskou univerzitu. Aby mě tam přijali. Jak říkal Evžen, když jsme byli ve Skotsku na stáži, tak jsme viděli, že je tam dokonce uzákoněné, aby každá univerzita měla své vlastní konzultanty, s různou zkušeností. Přestože jsme se s ostatními konzultanty shodli na tom, že bychom naši práci dělali i zdarma, jsou mezi námi například vozíčkáři, a ti si musí platit asistenci, u těch je to komplikovanější.

Petra: Naše snaha při práci s konzultanty je jít i za zájem univerzitního prostoru, vtahovat je obecně do systému nastavování sociálních služeb a s tím spojených procesů. Takže chodíme na obecní úřady, v souvislosti s projektem na podporu komunitního plánování a mapování potřeb v obcích, společně s konzultantem, člověkem se zkušeností, a pracujeme tam s úředníky novým, interaktivním přístupem. A to mi přijde vynikající, aby i ti lidé na úřadech překročili svůj vlastní stín. Abychom navázali partnerskou úroveň, setkali se jako člověk s člověkem a ptali se sami sebe, co můžeme udělat pro to, aby náš systém fungoval ještě lépe. To má pro mě velký potenciál.