Na první pohled působí východní Patagonie jako krajina, která se po miliony let nemění. Suché plošiny z tmavých čedičů, hluboké srázy a vysychající jezera Musters a Colhué Huapi budí dojem dlouhodobé stability. Jenže pod touto zdánlivou nehybností se skrývá překvapivě dynamická historie.

Obrovské bloky hornin se zde v minulosti utrhly a daly do pohybu. Některé sesuvy jsou tak dlouhé přes 16 kilometrů a jeden z nich je vědci interpretován jako pravděpodobná skalní lavina o minimálním objemu kolem 2,6 km³ – což je objem srovnatelný například s více než tisícovkou Velkých pyramid v Gíze. To už není běžné sesunutí svahu, ale okamžik, kdy se utrhne celý okraj sopečné tabule a během krátké chvíle se dá do pohybu masa hornin o rozměrech malého pohoří.

Mezinárodní tým vedený profesorem Tomášem Pánkem z Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity (PřF OU) nyní v časopise Quaternary Science Reviews zveřejnil první studii, která díky datování hornin a jezerních sedimentů určila stáří obřích sesuvů na vulkanických plošinách v pánvi Sarmiento. Výsledky ukazují, že historie sesuvů sahá více než tři miliony let do minulosti. Na některých izolovaných plošinách se dodnes zachovaly prakticky celé stopy těchto velmi starých sesuvů. Suché klima zdejší oblasti omezuje erozi, takže i velmi staré svahové pohyby zůstávají v krajině dobře rozpoznatelné.

Obří sesuvy a proměny jezera

Sesuvy v pánvi Sarmiento pokrývají více než pětinu území a tvoří výrazné pásy podél okrajů čedičových plošin. Na rozdíl od jiných částí Patagonie zde svahy neformoval ústup ledovců. Tato část pánve nikdy zaledněná nebyla. Za takto rozsáhlými kolapsy, dle indícií stála voda.

„Zjistili jsme, že vývoj těchto svahů úzce souvisel s proměnami dávného jezera, které bylo v minulosti výrazně větší než dnes. Datování jezerních sedimentů nám ukázalo, že hladina vody výrazně stoupla v době vrcholící poslední doby ledové před zhruba 20 tisíci lety a znovu mezi 10 a 6 tisíci lety,“ říká vedoucí výzkumného týmu profesor Tomáš Pánek.

Datování jezerních sedimentů nám ukázalo, že hladina vody výrazně stoupla v době vrcholící poslední doby ledové před zhruba 20 tisíci lety a znovu mezi 10 a 6 tisíci lety.

Výsledky zároveň ukazují, že poslední výrazná fáze sesouvání následovala po období, kdy bylo jezero nejrozsáhlejší. Vyšší hladina vody neznamenala jen širší břehy, ale změnila celý vodní režim krajiny. Voda pronikala do trhlin hornin, tlačila na ně zevnitř a zároveň podemlela jejich úpatí, takže se celý okraj plošiny přeneseně začal chovat jako přetížená stavba, která ztrácí oporu.

I relativně krátká vlhčí epizoda tak mohla rozhýbat svahy, které byly po dlouhou dobu stabilní. Právě tato kombinace procesů podle autorů vysvětluje, proč se v určitých obdobích utrhávaly celé části této sopečné tabule.

Složitější příběh, než se čekalo

Už ve čtyřicátých letech minulého století se mezi geology rozšířila představa, že okraje suchých plošin, například i v Patagonii, ustupují pomalu a pravidelně. Podle tohoto modelu by nejstarší sesuvy ležely dole pod srázem a mladší by se nacházely blíže k jeho horní hraně. Svah by tak postupoval dozadu krok za krokem.

Nové datování z oblasti Sarmiento však takový jednoduchý obraz nepotvrdilo. Stáří jednotlivých sesuvů netvoří pravidelný vzorec a nenaznačuje plynulý, rovnoměrný ústup svahů.

„Naše data neukazují žádný pravidelný časový sled, podle kterého by svah ustupoval krok za krokem. Některé sesuvy jsou velmi staré, jiné výrazně mladší, a jejich rozmístění nevytváří jednoduchý vzorec. Vývoj svahů byl zjevně přerušovaný a reagoval na konkrétní změny v prostředí,“ dodává doktor Michal Břežný.

Svahy se dávaly do pohybu v určitých obdobích, zatímco mezi nimi následovaly dlouhé fáze klidu. O výsledné podobě terénu tak rozhodovala kombinace geologické stavby a proměn vodního režimu.

Je krajina Patagonie dnes stabilní?

Kromě minulosti se vědci zaměřili i na současný stav svahů. Pomocí satelitní radarové interferometrie, která dokáže zachytit i milimetrové změny povrchu, analyzovali snímky z let 2016 až 2021. Ani při této citlivosti měření se neprokázaly žádné rozsáhlejší pohyby hlavních sesuvných komplexů, tedy velkých sesuvných oblastí, které dominují krajině. Svahy v oblasti pánve Sarmiento jsou dnes převážně stabilní.

Menší lokální deformace se sice objevují, ale mimo hlavní sesuvná tělesa. Současné suché klima tak zřejmě stabilitu svahů podporuje.

„To ale neznamená, že zůstanou klidné navždy. Naše výsledky ukazují, že i v dlouhodobě suchém prostředí mohou relativně krátká období zvýšené vlhkosti výrazně ovlivnit stabilitu svahů. Minulost naznačuje, že rozhodující nejsou jen geologické podmínky, ale i proměny vodního režimu,“ dodává profesor Pánek.

Přesah studie i mimo Patagonii

Výzkum má širší význam než jen pro Patagonii. Studie přináší první detailní chronologii velkých sesuvů v suchých plošinových krajinách a ukazuje, že jejich vývoj nebyl náhodný ani jednorázový. Data zároveň potvrzují, že i dlouhodobě aridní oblasti mohou být citlivé na změny vodního režimu.

Studie tak propojuje tvar krajiny s historií klimatu a pomáhá lépe porozumět tomu, jak se rozsáhlé srázy a plošiny vyvíjejí v průběhu milionů let. Ukazuje, že rozhodující nemusí být jen samotná geologická stavba, ale i relativně krátké epizody zvýšené vlhkosti.

V době probíhajících klimatických změn má pochopení vztahu mezi vodou a stabilitou svahů význam i mimo Patagonii. Zdánlivě stabilní krajina totiž může reagovat citlivěji, než se na první pohled zdá.