Ostrava? Spectaculaire!

Autor: , 2. 11. 2019

Seznamte se s Nadiou Senhadji, renesanční ženou původem z Francie, která patří mezi nové tváře katedry romanistiky.


Nadia Senhadji Foto: Jana Hájková

Časy, kdy byla Ostrava pochmurným místem a své poklady skrývala pod závojem uhelného prachu, jsou dávno pryč. Drsná hornická slupka pukla a odhalila město, které víří barvami a s otevřenou náručí přijímá nejen studenty ze všech koutů světa. Svou rázovitou osobitostí si Ostrava získala i srdce Nadii Senhadji, francouzské rodačky a nové posily na Katedře romanistiky Filozofické fakulty.

Nadia studovala ve Francii a Velké Británii, ve své rodné zemi působila jako učitelka francouzštiny pro cizince. Když nadešel čas na změnu, odstěhovala se do České republiky, kde nakonec zakotvila v Ostravě, do níž se zamilovala na první pohled. Jak sama říká, učení je její životní láska, a proto ve své profesi pokračuje i ve svém novém domově. Její inspirativní a neotřelé metody sklízí chválu a nadšení, a tak už mezi její žáky nepatří pouze studenti Ostravské univerzity, ale třeba i čeští vojáci, kteří se aktivně připravují na službu v oblasti Mali a Burkina Faso.

Ostrava mi přirostla k srdci a stala se mým domovem. Jsem hrdá Moravanka – zkrátka mnohem raději říkám „chcu“ místo „chci“. Líbí se mi, jaký pozitivní vztah mají Češi k přírodě. Francie je sice veliká a tamější krajina je úchvatná, nikdy jsem ale neviděla, že by francouzské rodiny vyrážely každý víkend na výšlap s ruksakem na zádech.

Foto: Jana Hájková

Nechci být stereotypní učitelkou, která za každou cenu vyžaduje perfektní gramatiku a hláskování. Podle mě je na vrcholu žebříčku důležitosti jazyka vzájemná komunikace. Proto se ve svých hodinách zaměřuji na praktické využití jazyka, komunikační dovednosti i na to, jak vyjádřit sdělení jinými slovy, když si zrovna nevím rady. Vždy se snažím navodit příjemnou atmosféru. A také neskrývám své emoce, neboť je důležité ukázat studentům, že jsme také jen lidé a ne počítače. Obecně u humanitních oborů je podstatné projevit lidskost.

Často se mi zdá, že se tady znalost jazyka řadí mezi neměnné dovednosti a klade se důraz na to, aby studenti v tomto směru znali zpaměti ohromné množství vědomostí. Tak tomu ale není ve Francii ani ve Velké Británii, tam se klade důraz na schopnost používat jazyk v různých situacích. Představte si, že každá vědomost se rovná jedné cihle. Když máte spoustu cihel, je vám to k ničemu, protože z nich neumíte postavit dům. Když ale víte, jak dům postavit, není problém sehnat cihly – ty jsou všude kolem nás. Ale člověk schopný postavit dům, to je vzácnost. Proto ve svých hodinách učím studenty, jak pracovat s vědomostmi, a ne jak je hromadit.

Dobrá nálada je nezbytná pro to, aby se člověk cítil sebevědomě a vstřebal nové dovednosti. Když se neustále bojíme, že uděláme chybu, brzdí nás to v našem projevu. Největší pochvalou pro mě je, když mé lekce studenty pohltí natolik, že zapomenou na čas. A pak je jim vlastně líto, že hodina už skončila.