Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

K dnes tolik frekventovanému tématu holokaustu přispívá pohledem na českou a překladovou literaturu pro děti a mládež vydávanou po roce 1989. Výjimečnost této knihy nespočívá jen v tom, že se soustředí na velmi početnou skupinu knih reflektujících postavení židovských dětí či dospívajících mladých lidí. Zároveň je tento korpus textů, vydávaných v posledních dvou desetiletích, nahlížen problémově, z perspektivy různých přístupů i žánrových forem. Jan Malura položil Svatavě Urbanové několik otázek.
Kniha zaujme na první pohled už svým názvem S holokaustem za zády, který může vzbuzovat různé asociace. Proč právě toto pojmenování?
Jednak proto, že dožívají pamětníci („primární svědci“) židovské genocidy, ty po celý zbytek života doprovázela úzkost a strach, pronásledoval je pocit, že na ně číhá nebezpečí, že se čeká na jejich chybný krok. Nyní nastal čas, kdy jsou ještě s to sdělit generaci vnuků, čím oni a nejbližší příbuzní prošli, co by měli vědět další potomci. V podtextu zaznívá, že historie a civilizační selhávání se mohou opakovat. Navíc  ve světě nebyl zcela překonán rasismus a odpor k jinakosti, nadále hrozí slovy polského sociologa Baumana „degenerativní racionalita“.
 Ve své knize se mj.  zabýváte  deníky židovských dětí. Je to dáno tím, že v poslední době obecně roste zájem o autentická svědectví  lidí, kteří přežili holokaust? Nebo jsou ve hře jiné, třeba společensko-politické důvody?
Určitě ano. Knihy memoárového typu jsou vyhledávány. Myslím tím  autobiografie, korespondence, deníky, rozhovory aj.  S oblibou se zkoumají a zveřejňují.  Deníky židovských dětí jsou však unikátní, protože pisatelé většinou nepřežili a nemohli korigovat již jednou napsané. Text  se stává  naprosto jedinečným svědectvím, navíc to je v pravém slova smyslu dětská tvorba. Nejde jen o proslulý Deník Anne Frankové, ale také o dodatečně nalezené záznamy Petra Ginze, Otty Wolfa, Rivky Lipszycové a dalších. Někteří pamětníci se odhodlali zveřejnit své dětské válečné deníky až s odstupem mnoha desetiletí a jiní dovolili publikovat texty až po své smrti (např. Hana Bořkovcová). V polistopadovém kulturním, společenském a politickém prostředí byl u nás výrazně oživen zájem o židovskou problematiku, podporovaly se projekty různého typu. To s sebou přineslo klady i zápory.
Ano,  v tom množství se pak  může vytrácet to podstatné… Nebo narážíte na fakt, že se holokaustu zmocňuje také popkultura (komiksy, komerční filmy aj.)? Nepředstavuje však právě ona cestu, jak dnes udržet zájem o téma holokaustu u  širší veřejnosti a v obecné  kulturní paměti?
Téma může v sobě skrývat dávku senzačnosti, patosu, sentimentu a dojímavosti, závažná problematika se může nenápadně stát méně významnou, protože se rozostří  hrany historických událostí. Možná někoho pohorší, že v knize připomínám názor Michala Głowinského – podle něho je totiž masová kultura ve vztahu k holokaustu větším nebezpečím než  profesionální antisemitismus.  Myslí se tím, že každý rozumný člověk odmítne antisemitský útok, zatímco komerčnost je plíživá a negativita popularizačních nástrojů se nemusí jednoduše rozpoznat.

Svatava Urbanová: S holokaustem za zády, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2018