Letos v červnu se po více než dvaceti letech rozloučí se svou akademickou dráhou na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity pedagog, sociolog, filozof a publicista profesor Jan Keller. Člověk mnoha zájmů a životních zkušeností, jež nabral v nejrůznějších profesích a v různých koutech Evropy.

Přestože by mohl z pohledu světaznalého a sečtělého člověka udílet rady, nečiní tak. Mnohem raději s určitou dávkou angažovanosti, humoru a nadhledu glosuje a komentuje aktuální politické a společenské dění. Jistá dávka nadhledu je patrná i v našem rozhovoru, kde jsme se ptali, jak vidí své studenty a co jej v životě nejvíce baví a ovlivňuje. V jeho odpovědích lze nalézt inspiraci, jak dosáhnout aktivního, bohatého a naplněného profesního života a stále se přitom i skvěle bavit.

Přes dvacet let působíte na Ostravské univerzitě. Jako pedagog ještě déle. Jak se za tu dobu proměnili vaši studenti?

Člověk mívá ke stáří tendenci myslet si, že svět se s přibývajícími léty zhoršuje. Jeden významný francouzský sociolog dokonce někdy před deseti roky napsal knihu, ze které vyplývá, že s jeho odchodem do penze končí úplně všechno. Kniha se jmenuje Konec společnosti. Já jsem se do takto pesimistického stadia zatím ještě nepropracoval.

Studenty, se kterými přicházím do styku, bych rozdělil do tří skupin. Do té první patří ti, kteří jsou na tom výrazně lépe, než jsme byli my v jejich věku. Zejména s ohledem na práci s počítačem a zběhlost v angličtině. Ti ve druhé skupině jsou srovnatelní s naší tehdejší úrovní. No a někteří ze skupiny třetí snad ani neměli dostat maturitu. Zajímavé je, že se nejedná o setrvalý trend, v různých ročnících je poměr těchto tří skupin odlišný. Proč tomu tak je, nedovedu vysvětlit.

Člověk se při psaní baví dvakrát. Nejprve, když ho něco napadne, podruhé, když si čte reakce čtenářů.

Jako pedagog jste pracoval převážně s mladými lidmi. Jako politik máte zkušenost s evropským prostředím. Jako sociolog se zabýváte mnoha tématy, od environmentalistiky přes sociální rozdíly a nerovnosti. Která z těchto oblastí (či životních etap) vás nejvíce obohatila či změnila?

Ta epizoda v politice byla něco mimořádného. Neměl jsem zkušenosti z politiky na celostátní, krajské ani obecní úrovni a najednou jsem se ocitnul v Bruselu. Působil jsem hlavně ve výboru pro sociální oblast a byl jsem překvapen, že v letech 2014 až 2019 o ní v parlamentu zaníceně diskutovali lidé, kteří prokazatelně nepřečetli ani jednu z knih či ze studií, které se danou problematikou v uplynulých dekádách zabývaly. Trochu mne děsí, že stejní lidé nyní diskutují s podobným zápalem o ekologických problémech a předhánějí se v návrzích na záchranu planety. Nevelkou útěchou může být fakt, že se o těch věcech patrně rozhoduje někde jinde.

Druhá zkušenost souvisí s národními aspekty. Opakovaně se mi stávalo, že Francouzi se ke mně jako ke svému kolegovi chovali poněkud povýšeně, u Němců jsem nic takového nezaznamenal. Takže poněkud paradoxně jsem se cítil lépe ve společnosti přátelských pravicových Němců než nabubřelých francouzských odborářů. Existovaly samozřejmě i výjimky, ale takhle to na mne celkově působilo.

Jste pedagog, politik, publicista, sociolog…, která z těchto profesí je vám nejbližší?

Asi publicistika. Za posledních 35 let mi zveřejnili něco přes pět tisíc komentářů. Ty, při jejichž psaní jsem se nebavil, jsem obvykle do redakcí ani neposílal. Člověk se při psaní baví dvakrát. Nejprve, když ho něco napadne, podruhé, když si čte reakce čtenářů. Vždycky se mezi nimi objeví několik, u kterých si nejste jistí, zda na to přišli sami a zda to myslí vážně.

Jednou do silvestrovského vydání jsem třeba napsal článek, že šachy jsou rasistický a genderově nekorektní sport. Zdůvodnil jsem to tím, že bílý táhne jako prvý a že dámu lze obětovat, zatímco krále ne. Našli se v republice dva nebo tři čtenáři, kteří si stěžovali v redakci a obvinili mne z naprostého ignorantství a nepochopení principů šachové hry.

Nejvíce pochvalných reakcí jsem dostal kdysi dávno za článek Chvála zahrádkářů. To psaly celé zahrádkářské kolonie, což mne potěšilo, protože zahrádkaření se věnuji se střídavými úspěchy dlouhodobě.

Humanitní disciplíny by se měly soustředit na studium toho, proč moderní společnost stále více ohrožuje sebe samu.

Společnost a bohužel často i politická reprezentace je poměrně negativně nastavená vůči společenským a humanitním vědám. Proč to tak podle vás je a co se tím dá dělat?

Aniž bych chtěl obhajovat všechno, čím se humanitní disciplíny zabývají, považuji to za projev společnosti zaměřené na krátkodobé a snadno kvantifikovatelné výsledky s pokud možno maximálním ekonomickým přínosem. Toto zaměření je podle mého názoru projevem patologické části moderní mentality. Modernita je totiž hluboce ambivalentní. Přináší zároveň více svobody i více kontroly, více blahobytu pro některé a více marginality pro druhé, má větší potenciál vytvářet bezpečí a zároveň větší potenciál úplně všechno zničit. Je pravda, že humanitní disciplíny nebývají z praktického hlediska tak využitelné jako třeba objevy v medicíně, které umožňují zachránit lidský život, anebo vynálezy v oblasti zbrojení, umožňující v co nejkratší době mnoho životů zlikvidovat.

Humanitní disciplíny by se měly soustředit na studium toho, proč moderní společnost stále více ohrožuje sebe samu. I když se zdá, že ti, kdo z takových ohrožení jako jednotlivci či jako celé korporace profitují, by nás ani potom nepochválili. Tímto směrem šel například německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost. Jedním z vrcholů mé sociologické kariéry bylo Beckovo pozvání na pivo do pivnice v Mnichově, kde jsme o těchto otázkách mluvili celé hodiny. Byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, z kolika míst se na něj kvůli jeho až nepříjemně pravdivým myšlenkám útočilo.

Máte také zkušenosti s nějakými osobními útoky za své názory či myšlenky? Jak těžké je se s tím případně vyrovnat a jak na takovou věc nahlížíte?

Když jsem působil v Bruselu, měl jsem poštu zaplněnou hodně vulgárními vzkazy prakticky pořád. Třídila je má sekretářka a dávala mi přečíst jen ty, které ji rozesmály nejvíce. Politicky vyprofilovaných táborů sprosťáků je u nás hned několik, takže jsem jejich nevychované reakce dostával bez ohledu na to, zda jsem hlasoval s konzervativní pravicí, anebo s progresivní levicí. Poměrně dost verbálních útoků jsem zažíval, když jsem se angažoval v ekologických hnutích. Přicházely i ze strany vysoce postavených politických kruhů. Na tom je zajímavé snad jen to, že šlo o stejné kruhy, které se dnes hlásí k politice Zeleného údělu. Tehdejší návrhy našich ekologických sdružení přitom byly ve srovnání s požadavky Green Dealu vyloženě bezzubé.

Po odborné stránce jsem osobní útok zažil vlastně jen jednou. Když jsem si požádal o grant na sepsání knihy Současná francouzská sociologie, anonymní oponent pojal svůj posudek ne jako věcné vyjádření, ale jako sérii osobních urážek. Pokud tahle úroveň nevadí vedení grantové agentury, dotčený člověk se proti tomu nijak bránit nemůže. Nakonec vyšla Současná francouzská sociologie v nakladatelství Karolinum i bez grantové podpory.

Největším přínosem pro mne v životě bylo, když jsem mohl v roce 1991 půl roku strávit pod vedením profesora Jeana Meyera ze Sorbonny studiem historie.

Máte vy sám osobní zkušenost, kdy jste musel obhajovat, že obor, kterým se zabýváte, je pro společnost důležitý?

Bohužel jsem se v takové situaci neocitnul. Velmi by mne zajímalo, co by kritizující strana považovala za „společenskou užitečnost“ a z jakých sociologických výzkumů by přitom vycházela. Doufám, že by oponent zároveň nepatřil do tábora těch, kdo tvrdí, že nic takového jako společnost neexistuje. Velmi by mne zajímal jeho pohled na vývoj pojmu veřejné blaho od 17. století do současnosti. V každém případě si myslím, že bych se v takové debatě bavil neméně než při psaní komentářů.

Kdybyste ve své profesní kariéře mohl něco změnit či udělat jinak, co by to bylo?

Největším přínosem pro mne v životě bylo, když jsem mohl v roce 1991 půl roku strávit pod vedením profesora Jeana Meyera ze Sorbonny studiem historie. Každý den kromě nedělí jsem proseděl v národním francouzském archivu nad korespondencí mezi ministrem Jeanem-Baptistou Colbertem a jeho intendanty, každé odpoledne včetně sobot v národní knihovně četbou sociologické literatury. Sepsal jsem z toho svoji docentskou práci o byrokratizaci francouzské správy za Starého režimu. Kdybych mohl ve své kariéře něco změnit, zařídil bych, aby tento studijní pobyt trval mnohem, mnohem déle. Klidně bych v tomto smyslu vyměnil Paříž za Brusel.

Máte pro nastupující generaci nějaký vzkaz? Něco, co je podle vás důležité, na co by v životě neměli (nejen oni) zapomínat?

Nemám pro ně žádný vzkaz. Mně taky nikdo nic nevzkazoval. A pokud by to udělal, asi bych ho neposlechl.

S kým byste se někdy opravdu rád potkal a o čem byste si povídali?

Rád bych se ještě někdy setkal s Jarkem Nohavicou. Párkrát jsme se už potkali, ale bylo to vždycky jenom krátce, třeba na peróně ve Svinově, když jsme oba někam spěchali. Popovídali bychom si na téma Mohlo to být lepší, nebylo to špatné.

Chystáte další knihu?

Knížka se bude jmenovat Služby a sloužící. Pokouším se v ní ukázat, co všechno se může skrývat za slovem „služba“. Má to aspekt teologický, když vycházím z rozboru různých významů služby v biblických textech, aspekt historický, kdy sleduji vývoj těchto významů v dějinách, aspekt ekonomický, když rozebírám velice rozporné pohledy ekonomů na oblast služeb od Adama Smithe až do současnosti, a aspekt sociologický, když uvádím, co všechno si sociologové slibovali od rozvoje takzvané společnosti služeb a v čem všem se ve svých prognózách zmýlili. Je to téma tak rozsáhlé, že nevím, jestli to zvládnu. Asi bych k tomu potřeboval ještě jeden studijní pobyt u profesora Jeana Meyera.