Nejde o povídání o programu letošního ročníku, který se koná od 27. do 29. září 2022, ale spíše o obecnou rozpravu o významu a podobách performativních tendencí v současném umění. V rozhovoru se věnujeme především umění lokálnímu a komunitnímu, dotýkáme se ale také významu performance ve výstavním programu kamenných galerií nebo performanci jako tématu ve tvorbě studentů Fakulty umění Ostravské univerzity, kde Barbora Mikudová působí jako pedagožka.
Jsi hlavně malířka, ale zabývala ses někdy performativními aspekty ve své práci nebo zabýváš se jimi v dnešní době?
Nezabývám už delší dobu, zabývala jsem se pouze performancemi, které jsem dělala s Dagmar Lili Skřivánkovou ještě za studií. Šlo o jednu účast na Festivalu nahých forem v Praze snad tři roky zpátky a pak nějaké drobné akce ve spolupráci s Jiřím Surůvkou, Petrem Lysáčkem a Františkem Kowolowskim jako František Lozinski o.p.s. Ale to byly takové menší akce, takže víceméně performance nedělám.
Z jakého důvodu jsi performanci ve své tvorbě opustila?
U mě je hlavní důvod tréma. Nejsem člověk, který by byl úplně performativně nebo extrovertně založený, mám hrozné stresy a nejsem schopná se přes to přenést, proto to nedělám.
Kdybys ale trémou netrpěla, kdyby ti to nebylo nepříjemné, tak bys performance třeba dělala? Vidíš v tomto médiu nějaký smysl?
Já si myslím, že jo, protože to vyjádření je úplně odlišné od všech jiných výtvarných médií, které máme. Když děláš nějakou výtvarnou práci, tak vytvoříš dílo v ateliéru a pak ho vystavíš. Ale u performance je ten akt najednou tam a v tu chvíli, jsi mezi těmi lidmi, je to strašně emoční a je tam okamžitá zpětná vazba. To, co děláš a jak na tebe lidé reagují, je něco úplně jiného, strašný příval jak stresu, tak endorfinů, celého tohoto chumlu emocí najednou. Takže pro mě je to odlišné od všech jiných médií a to vyjádření mi přijde v něčem hrozně super, ale v něčem hrozně limitující pro lidi, kteří mají problémy se studem nebo s nějakým vyjádřením se v danou chvíli.
Co podle tebe motivuje lidi dělat performance nebo happeningy? Může to být tento popisovaný pocit?
Může. Do jisté míry ano a do jisté míry taky záleží, jaký druh performance to je. Určití lidé dělají participativní performance, delegují nějaké role na herce, kteří tu performanci za ně udělají a oni jsou v pozici režiséra nebo scénáristy. Pak jsou třeba performance long-duration, dlouhodobé, ten performer se delší dobu pohybuje v nějakém prostoru, takže tam se ten účinek toho publika, toho okamžiku rozplyne do delšího času. Takže tam hodně záleží na tom, co performer svou performancí chce říct nebo jak s tím médiem pracuje.
Takže jsou různé druhy performance, například s pasivním a aktivním obecenstvem, interaktivní performance a další rozdělení může být třeba na performance dělané z estetických důvodů, vyloženě výtvarné akce, a na performance aktivistické. Dá se tohle v performanci oddělovat, má jeden druh větší význam než druhý?
Myslím, že je to srovnatelné s ostatními médii výtvarného umění, záleží na autorovi. Jak on se vyjadřuje, jestli je angažovaný, jestli je jádrem akce nějaká politická narážka nebo je naopak spíše esteticky založený a aranžuje spíše nějaké obrazy. Je to stejné jako v malbě, někdo maluje angažované věci, někdo spíše estetizuje, záleží na každém, jaké má způsoby vyjádření a jaké myšlení.
Festival performance Malamut děláš pátý rok jako produkční, máš za sebou tři ročníky. Vybíráte umělce na základě vlastního uvážení, nebo dáváte prostor i pro nějaké přihlášky? Je pro vás důležité, jestli se festivalu zúčastní místní umělci nebo umělci odjinud? Hraje případně nějakou roli věková skupina?
Open cally neděláme, ale jinak je to půl na půl. Kurátorem Malamutu je Jirka Surůvka, takže on vybírá většinu performerů, a jsou to nějaké okruhy lidí které on buď zná, nebo mu byli doporučeni jinými performery nebo organizátory performance festivalů. To je jedna část, další část tvoří lidé, kteří se sami ozvou, řeknou: víme že je tady nějaký festival, rádi bychom přijeli, a my potom zvážíme, jestli na ně máme prostor, místo, prostředky.
Malamut byl dlouhou dobu zčásti přístupný studentům umění. Během jednoho dne tak třeba probíhaly studentské performance, většinou to byli studenti ze škol z Brna a z Prahy. Studentky a studenti Lenky Klodové, Tomáše Rullera, a myslím, že i některé zahraniční školy, ale tím si nejsem úplně jistá, to bylo dřív. Takže je to strašně různorodé, není tam nějaký vyloženě kurátorský koncept zaměřený třeba na jednu generaci nebo jeden region, ale snažíme se to vyvážit tak půl na půl se zahraničními performery a s performery z Česka. Když to vyjde a přijde nám dobrá dotace nebo se nám to podaří nějak ufinancovat, tak se snažíme zvát i lidi, co jsou z větší dálky, nejen ze sousedních států.
Vypozorovala jsi za tu dobu, co spolupořádáš Malamut, nějaký motiv u různých performerů, něco, co by se opakovalo?
Děkujeme kulturnímu deníku Ostravan.cz za laskavé svolení k přepisu rozhovoru. Přečtěte si jeho kompletní znění zde.
Malamut (festival performance a akčního umění). Ostrava od 27. do 29. září 2022. Akce se koná denně od 14 do 22 hodin v ulicích Ostravy i v prostorách Galerie GAFU. Program bude vyvěšen ve výloze Galerie Jáma 10 v Přívozské ulici v centru Ostravy.
Na festivalu vystoupí Waldemar Tatarczuk (PL), Tomasz Szrama (PL/FIN), John Court (GB/FIN), Piotr Kumor (PL), Janusz Baldyga (PL), Anka Leśniak (PL), Cyril Blažo (SK), Martin Kochan (SK), Qing Cai (Singapore), Saxana&Helge(D), Ewa Zarzycka (PL), Dariusz Fodczuk (PL), Klaus Richter (D), Viviana Druga (D), Magnús Logi Kristinsson (ISL/FIN), Lenka Klodová (CZ), Kateřina Olivová (CZ), Vladimír Havlík (CZ), Darina Alster a Jane Scalabroni (CZ), Wladyslav Kazmierczak (PL), Ewa Rybska (PL), Tomáš Lorenc (CZ), Zygmund Piotrowski (PL), Shahar Marcus (ISR), Waclaw Potócki Bachman (PL), Gaby Bila Günter (D), Wolodymyr Topiy (UA), Maryia Hoyin (UA), Zhýralí – Sara Wollasch, Aneta Chalábová (CZ), Anastasia Kashtalian (UA), Arti Grabowski (PL), In Saček Veritas (CZ), František Lozinski o.p.s (CZ) a j.h. Marta Zgierska a Jerzy Norkowski(PL)