Já začnu trochu chronologicky. Začal jste jako učitel matematiky a fyziky a pak úplně změnil směr k dějinám výtvarného umění. Co člověka k takové velké změně přiměje a jak je to těžké?

Těžké mi to moc nepřipadalo. Matiku a fyziku jsem studoval za starých časů a v 90. letech, když se otevřely nové obory na filozofické fakultě, jsem na ně s radostí přešel. Ono to původně bylo takové rodičovské směřování. Synek z učitelské rodiny pokračoval ve šlépějích svých rodičů. A jak byla trochu možnost, tak jsem se vrhl na to, k čemu jsem postupně inklinoval. Přírodní vědy jsou úžasné, ale chtěl jsem dělat ještě něco jiného. A to jsem hledal právě na dějinách umění.

Studovat dvě školy za sebou. To je přece jen velké rozhodnutí, věnovat umění jste se mohl třeba jen volnočasově.

Určitě mohl. Při studiu už jsem se snažil nějak obživit a udržet sám sebe na škole, což se mi úplně moc nedařilo, a proto jsem tu školu ani nedostudoval. Už toho na mě bylo nějak moc, ale snažil jsem se na ní udržet, co nejdéle to šlo. To studium mi strašně moc pomohlo v „rozumění“. Jak se říká: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Možná to platí i pokud někdo rozumí hudbě nebo výtvarnému umění nebo čemukoli.

Jak složité je dostat se na doktorské studium na umělecký obor, když nemáte formální vzdělání v oblasti umění?

Je štěstí, že v umění nemusí být formální vzdělání jedinou cestou, jak se ho dobrat. Předkládali jsme nějaký projekt nebo záměr, vedla se debata a pokud byl člověk trošičku přesvědčivý, tak ho akceptovali a přijali. Někdy je formální vzdělání skvělá věc, ale nesmí se stát jakousi brzdou, limitem, nebo nepřekročitelnou mezí. Mně to „nevzdělání“ naopak poskytlo jakousi míru svobody v nakládání s médiem, kterou využívám.

Jsme na výstavě vašich velkoformátových fotografií v GVUO. V anotaci jsem se dočetla, že jste je vyvolával klasickou mokrou technikou. Jak významná je při studiu umění na univerzitě právě ta řemeslná část a jak ta vědecká, koncepční část?

Víte, je dobré, když známe spoustu cest, které můžeme používat. Musíme je ale používat správně a přesně, abychom na cestu nehleděli víc než na výsledek, kterého se máme dobrat. A po celou tu cestu musí člověk zůstat otevřený, aby sledoval přesahující cíl, a ne pouze formální věci, třeba toho řemesla, které má ale určitě dobře sloužit.

Na webu univerzity je dlouhý seznam závěrečných prací, které jste vedl. Jak je pro vás důležitá práce a vztah se studenty?

Je to úžasná věc. Mám pocit, že jako učitel bych měl být takovým žebříkem k obzorům, ke kterým už se pak student nebo studentka vydává sama. Je paráda, pokud můžu studujícím pomoci něco otevřít, nebo něco nového ukázat. Pomoc při hledání je podstatná a důležitá, může nabízet i nějaký směr. Moje role je sebevědomě sloužit.

Mám pocit, že jako učitel bych měl být takovým žebříkem k obzorům, ke kterým už se pak student nebo studentka vydává sama.

Je to na uměleckých fakultách tak, že si studenti vybírají, kde budou studovat, i podle toho, kdo vede ten který ateliér? Rozhodují se podle toho, s kým jdou pracovat? Je to oboustranný výběr?

Určitě jsou přijímací zkoušky, takže je to tak, že si ateliér vybírá, kdo tam bude studovat. Doufám, že nehledáme jen ty, kteří potvrzují náš diskurz, abychom ho replikovali. Určitě jsou i studenti a studentky, které hledají podle toho, komu svěří své životy na tak dlouhý čas. Je taky možné, a určitě se to stává, že se člověk hlásí třeba na fotku a neví, do čích spárů se vrhá a co se dá očekávat. Jsou to různé poměry těchto věcí.

Vedení mnoha uměleckých škol teď stojí před poměrně zásadním problémem, který se dostal do veřejného povědomí díky iniciativě Ne!musíš to vydržet. Jako děkan už působíte jeden semestr, jak se k problematice mezilidských vztahů na fakultě stavíte?

Mezilidské vztahy, to jsou věci, které nám dělají životy lepší nebo horší. Abychom si ze života udělali peklo, na to si jako lidi stačíme leckdy sami. My jsme malá škola, je nás pár i včetně studujících, takže je nutné, abychom se poslouchali a hledali porozumění. Určitě nesmí docházet k excesům. Ona je spousta nepřípustných věcí a ty jsou v podstatě pořád stejné, akorát na ně někdy trošku zapomínáme, změknou nám hranice. Leckdy je tak potřeba něco různě důrazně připomenout, aby to bylo zase v pořádku.

Abychom si ze života udělali peklo, na to si jako lidi stačíme leckdy sami. My jsme malá škola, je nás pár i včetně studujících, takže je nutné, abychom se poslouchali a hledali porozumění.

Také si každý neseme něco i svým věkem ze své doby. Ale ono všechno, i ta doba, se mění a je třeba, abychom na ni byli trošku lépe napojení. Abychom nesetrvávali v něčem, co už neplatí nebo nebylo úplně dobré. Jsou to věci, které je potřeba řešit a připomínat. Ale nemyslím si, že by byl u nás na škole problém přímo s predátorstvím. Mám pocit, že jde o záležitosti, které je možné vybalancovat a vykomunikovat.

Diskutuje se to teď na fakultě?

Určitě diskutuje. Ostrava má taky formu této iniciativy, která vznikla na Fakultě umění, se kterou jsem v kontaktu a která je v kontaktu se senátem. Snažíme se dobrat nějakého širšího otevřeného dialogu, abychom se vzájemně sladili a umožnili změnu tam, kde je potřeba.

Nechci cokoli zlehčovat, ale je dobré, když bude sebevědomí na všech stranách a budeme všichni ochotni se důrazně a silně ozvat, pokud nám něco vadí a pokud je potřeba, nalezneme zastání, jsme-li v právu. Vždycky je to složitá věc. Teď to má takový zvláštně otevřený konec. U nás nejde o hon na čarodějnice, je zřejmá snaha o otevřenost a o dialogické vyjasnění pozic.

Foto: Aleš Honus, Ostravan.cz

Co se budete snažit na Fakultě umění za každou cenu zachovat?

Byl bych rozhodně rád, abychom na Fakultě umění tomu umění spolu se studenty dobře sloužili. Umění je věc velmi živá, velmi měnlivá a neuchopitelná a nesmí nikde zamrznout nebo zatvrdnout. Nikdo ho nemůže vlastnit, ani mít. Jak jsem říkal, sebevědomě sloužit umění a tomu, aby k němu naše studentky a studenti našli svou cestu. Takže žádný otřes revoluce, prostě něco, co by mělo platit.

Byl bych rozhodně rád, abychom na Fakultě umění tomu umění spolu se studenty dobře sloužili. Umění je věc velmi živá, velmi měnlivá a neuchopitelná a nesmí nikde zamrznout nebo zatvrdnout.

Je nějaká změna, se kterou jste šel do vedení fakulty?

Spíš mi jde o nějaký konsensus, abych byl schopen srozumitelně vysvětlit případnou změnu nebo řešení. Aby v tom bylo jasno a vzájemně jsme si to vydiskutovali. A k tomu konsensu třeba tím dialogem došli.

Jak to zatím za ten semestr Vašeho působení ve vedení fakulty vidíte?

Je to určitě krátká doba, teď sám nevím. Člověk má nějaké vlastní pocity, ale určitě by to byla spíš otázka na všechny ostatní. Já se snažím to dělat tak, jak nejlíp umím, abych ve svých očích obstál. Doufám, že mé oči se nebudou měnit tak, aby egu víc vyhovovaly.

Jak vnímáte roli Fakulty umění v regionu?

Celý region se zcela evidentně mění, ale zároveň nemůže uniknout svému dědictví. Ta změna je zřejmá a nějak hmatatelná. Myslím, že je důležité, že u toho univerzita a fakulta jsou. Základem je, že jsme ochotni ty druhé vnímat nebo poslouchat, že se neuzavíráme. Věřím, že jakákoli pestrost a diverzita stabilizuje systém. I když nás umělci vystavují leckdy věcem nepříjemným nebo nekomfortním, které útočí na něco, co jsme zrovna měnit nechtěli. I to je funkce umění, otevírat nám nové světy. A je pak na divákovi, zda je ochoten zachovat aspoň nějakou míru otevřenosti. Aby tomu nakonec mohl nějak dobře rozumět.

I když nejsem nezaujatý, pokud mohu vidět i slyšet, existence Fakulty a působení lidí s ní spojených prostor jednoznačně zlepšuje.

Narážíte tím na kultivaci prostoru, ale i lidí, kteří jsou umění „vystaveni“?

Věřím, že umění, nebo dobré umění obecně, kultivuje. Jak vědomé nebo nevědomé to u lidí je, je otázka. Je tady fakulta a s ní spousta hudby, koncertů, hudebních akcí či festivalů, spousta výtvarných událostí, třeba festival Kukačka, Malamut a spousty výstav našich studentů, absolventů i učitelů. To vše veřejný prostor spoluutváří a formuje. Umění je transcendentální záležitost a k naplnění lidství je duchovní rozměr nezbytný. Tak věřím, že to může pomáhat i těm, kteří se tomu třeba brání. (smích)

Je riziko, že by byla Fakulta umění provinční? Je to vůbec problém? A kdyby, tak co se s tím vlastně dá dělat?

Fakulta umění má určitě možnost překročit a taky překračuje kraj. Ale reálná situace bude vždy nějakým způsobem daná, a je výzva, jak s ní pracovat a nakládat. Ambice by měla zůstávat maximální. Vždycky je možné přinést jakýsi druh specifika, nebo něco, co jinde nepostihují takovým způsobem. Je možné, že se najdou i takoví lidé, kteří právě něco takového hledají. Ale zkrátka nebudeme Prahou, nebo nevím, jak dlouho to bude trvat, než jí budeme. Vždycky je to takový mix. Ta provinčnost je tady nakonec vždycky: Praha ve vztahu k Berlínu, Evropa k planetě, planeta ve vztahu k černé díře. Záleží, jaká měřítka a jaké hledisko použijeme.

Jaký druh specifika má právě Fakulta umění?

Máme hudbu a výtvarné umění, dvě múzy pod jednou střechou. Tedy tak trošku, střechy jsou dvě. To je potenciál, který zatím dřímá, sice občas zajiskří, ale dřímá. Je to potenciál, který se nám zatím nedaří důkladně vytěžit, ve vztahu k oběma částem fakulty. Dále jsou to určitě osobnosti, které na fakultě působí.

Je nějaký příklad toho, kdy se hudební a výtvarné části podařilo společně pracovat?

Doufám, že se to podaří dneska na vernisáži, kde bude hrát kolega Petr Maceček. Dlouhou dobu mi pomáhal s tím, jak trefit to „pink“ pro tuhle výstavu, vybrat tu jasnou hudební zprávu, která by to obsahovala. Zahraje houslové sólo z orchestrální suity Václava Trojana Císařův slavík a Adagio z druhé sonáty pro sólové housle J. S. Bacha.

Největší prostor k takové spolupráci ale poskytuje operní studio.

A co nový studijní program Produkce v kulturních a kreativních odvětvích? Je to způsob, jak propojit obě části fakulty?

Ten program zasahuje obě části fakulty a je to vlastně další propojující a vstřícný krok. Někdo časem při uměleckém školení zjistí, že by byl rád někým, kdo umění pomáhá i z jiné strany. K tomu právě slouží možnost jít studovat produkci a začít organizovat a pomáhat umění. Ono umění samo bude dál žít, ale když se mu organizačně pomůže, možná to pak pomůže více a lépe.

Tak ono se to teď často propojuje: Je třeba získat dotaci, oživit nějaký prostor. To potom už není vždycky role umělce.

To je pravda, ten je soustředěný na něco úplně jiného. Je to paráda a doufám, že si toho programu brzo všude v okolí všimnou. Naše studentky a studenti tyto tendence měli sami. Jak jsem říkal, mají ve městě různé galerie, organizují festivaly, kde se hlavně s nadšením pro věc snaží přežívat a umění pomáhat.

Naše studentky a studenti tyto tendence měli sami. Jak jsem říkal, mají ve městě různé galerie, organizují festivaly, kde se hlavně s nadšením pro věc snaží přežívat a umění pomáhat.

Vrátím se k tom, že jsme na vaší výstavě v GVUO. Jak se dá propojovat vedení univerzity, rodina a vlastní tvůrčí činnost?

Já se to v mojí práci nějak propojovat snažím. Pokud jde o fotografování nebo dělání výstav, to je pro mě takový svátek, bytostná chvilka. Jsem takový „sváteční“ fotograf. Nedělní fotograf. (smích)

Fotím spíš z prostoru a klidu, který je vždycky těžké najít. Ale musí být součástí našich životů, jinak na to zajdeme. Snažím se být případem takového spojení.

Co jedinečného vy osobně můžete fakultě dát?

Nemohu nabídnout nic míň a nic víc, než co jsem. Než vlastní intenci. A pokud budu překážkou, tak si snad všimnu, nebo mi to snad někdo řekne, a pak si toho všimnu, abych nebrzdil dobré věci. Mým úkolem bude dobrým věcem pomáhat a nebo se jim neplést do cesty.

Úvodní fotografie: Martin Straka pro GVUO