Když v roce 2026 řekneme rasismus, co si pod tím lidé nejčastěji představí?

V českém prostředí si lidé často představí otevřené projevy nenávisti vůči Romům, migrantům nebo lidem jiné barvy pleti. Dnes ale rasismus zahrnuje i méně viditelné formy, například stereotypy, předsudky nebo nerovné zacházení v běžných každodenních situacích, například když člověk tmavé barvy pleti hledá bydlení. Zároveň v roce 2026 vidíme, že některé rasistické projevy jsou stále častěji normalizovány a bagatelizovány, někdy prezentovány jako „hloupá klukovina“. Výrazně se to objevuje zejména v politickém kontextu, což považuji za velmi nebezpečné, protože to proměňuje společenské klima a posouvá hranice toho, co je ve společnosti považováno za přijatelné.

Tento den připomíná, že rovnost a respekt nejsou samozřejmostí

Co dnes rasismus vlastně je, jak se projevuje a jak ho poznáme v běžném životě?

Jako všeobecnou definici můžeme uvést, že rasismus je způsob myšlení nebo jednání, při kterém jsou lidé posuzováni, znevýhodňováni nebo vylučováni na základě skutečné či domnělé příslušnosti k určité etnické nebo národnostní skupině. Vychází z přesvědčení, že některé skupiny lidí jsou méněcenné, méně schopné nebo „odlišné“, a které ospravedlňuje nerovné zacházení.

Často je v České republice v této souvislosti používán i pojem „rasa“. Tento pojem je v sociálních vědách používán velmi opatrně a je chápán spíše v biologickém kontextu. Zároveň jsou biologické a genetické rozdíly mezi různými skupinami minimální a neospravedlňují rozdělování lidí podle „ras“. V sociologii je „rasa“ chápána jako sociální konstrukt, nikoli jako absolutní kategorie. Dnes se rasismus nemusí projevovat jen otevřenou nenávistí nebo urážkami, ale také skrytě — například když někdo automaticky předpokládá nižší schopnosti určité skupiny lidí, zpochybňuje jejich přítomnost ve veřejném prostoru nebo v politických debatách či ve vyšších pracovních pozicích nebo je vylučuje z běžných příležitostí.

Nejčastěji se s rasismem setkáváme v online prostoru, ve školách, na pracovištích nebo při hledání bydlení

Kde se s rasismem lidé setkávají nejčastěji?

Nejčastěji se s rasismem setkáváme v online prostoru, ve školách, na pracovištích nebo při hledání bydlení. Rasistické chování je však přítomné i v každodenních situacích a pro osoby, které jsou terčem těchto projevů, to může být velmi náročné. Oběti rasismu často ztrácejí pocit bezpečí, cítí se více vystavené pozornosti okolí, jsou opatrnější a někdy se začínají vyhýbat určitým situacím či místům. Dlouhodobě může taková zkušenost vést i k psychickým obtížím. V regionech, jako je Ostravsko, se toto téma často dotýká soužití majority a romské menšiny nebo postojů k nově příchozím cizincům.

Jak citlivé nebo kontroverzní je toto téma dnes?

Je to stále citlivé téma, protože část společnosti chápe rasismus pouze jako jeho extrémní projevy, zatímco jemnější formy diskriminace nebo mikroagrese často nevnímá jako problém. Začíná to už jazykem — například používáním pejorativních výrazů pro etnické menšiny, které jsou v některých situacích společensky tolerovány. Lidé, kteří takové výrazy používají, ať už ve veřejném prostoru nebo mezi přáteli, často ani neočekávají, že by jejich jednání mohlo mít nějaké důsledky, například ve formě společenské kritiky, sankce nebo stigmatizace.

V jakých oblastech života se rasismus nejčastěji objevuje?

Velmi viditelný je online, kde anonymita usnadňuje šíření nenávistných komentářů. Objevuje se ale také při přijímání do zaměstnání, v přístupu ke službám nebo v každodenní komunikaci.

Jakou roli v tom, jak vnímáme menšiny a rasismus, hrají média?

Všeobecně můžeme říct, že média výrazně ovlivňují, jaké obrazy menšin si vytváříme. Pokud opakovaně spojují určité skupiny jen s problémy, posilují stereotypy; naopak vyvážené zobrazování pomáhá porozumění.
V České republice vidíme často fenomén „rasismus bez cizinců“. Tento pojem popisuje situaci, kdy se rasistické postoje a stereotypy objevují i ve společnosti, kde je přímý kontakt s cizinci nebo etnickými menšinami relativně omezený. Média hrají ve vytváření „rasismu bez cizinců“ zásadní roli, protože často představují hlavní zdroj informací o skupinách, se kterými lidé nemají osobní zkušenost. Pokud jsou menšiny nebo migranti zobrazováni převážně v souvislosti s problémy, konflikty nebo bezpečnostními tématy, může to posilovat stereotypy a obavy. V prostředí, kde chybí přímý každodenní kontakt, mají mediální obrazy velký vliv na to, jak si veřejnost vytváří představu o „jiných“. Proto je důležité, aby média nabízela vyváženější obraz a ukazovala také běžné životní situace, ve kterých jsou menšiny součástí společnosti.

Jak rasové nerovnosti a diskriminaci vnímají mladí lidé?

Mladší generace bývají citlivější na projevy nerovnosti a více reagují na jazyk i každodenní chování. Zároveň ale vyrůstají v online prostoru, kde se s nenávistí setkávají velmi často.

Co může každý z nás udělat, když se setká s rasismem?

Důležité je nezůstat pasivní — ozvat se, pojmenovat problém nebo podpořit člověka, který je terčem diskriminace. I drobná reakce může mít velký význam.

Proč má podle vás smysl si Mezinárodní den za odstranění rasové diskriminace připomínat?

Jak říkám, v dnešní době jsou některé rasistické projevy ze strany části politického spektra normalizovány, je důležité být pozorní a neakceptovat tyto tendence, aby se rasismus nestal společensky přijatelným jevem. Mezinárodní den boje proti rasismu připomíná, že rovnost a respekt nejsou samozřejmostí. Je to příležitost mluvit o tom, jak společnost funguje dnes a co můžeme zlepšit i na lokální úrovni, aby barva pleti nebo etnický původ nebyly tím prvním, co nás při setkání s druhým člověkem napadne a následně ovlivňuje naše chování.
Rasistické postoje jsou zároveň kulturně podmíněné a relativní. To, jak je člověk vnímán v jedné společnosti, se může v jiném kontextu výrazně lišit. Například člověk, který v Brazílii patří k bělošské elitě, může být v USA vnímán jako Latino se všemi stereotypy, které jsou s touto kategorií spojovány, zatímco v českém prostředí může být označován především podle tmavší barvy pleti.