Výzkumy z oblasti sociální práce, které probíhají na půdě Ostravské univerzity, aplikuje mladý vědec z Fakulty sociálních studií do života ostravských obyvatel, obzvlášť pak těch, kteří domov jako jistotu vnímat nemohou. Zatímco nejmajetnější část obyvatel nahlíží na bydlení jako na tržní komoditu, sociálně vyloučené skupiny lidí v něm vidí symbol bezpečí a rodinného zázemí pro udržování svých tradic. Jejich pohled je do velké míry formován nutností žít v přítomnosti a příliš neplánovat, což je dané jejich finanční situací. Marek Mikulec říká, že pokud chceme situaci těchto lidí pochopit, je potřeba zapomenout na všechno, co už jsme o nich slyšeli a ptát se na důvody.

Jak moc je téma sociálního bydlení extravagantní v individualisticky orientovaném světě?

V tématu sociálního (dále soc.) bydlení se hodně promítá individualistická perspektiva a rámuje část diskuse o bezdomovectví a bytové nouzi. Velkou roli hraje to, jak vnímáme lidi, kteří bydlení nemají. Jsou vnímáni jako slabí, selhávající; zkrátka jako někdo, kdo neuspěl. Tato perspektiva ale zásadně opomíjí strukturální příčiny, jimiž mohou být nezaměstnanost, ekonomické cykly, faktory jako bytový fond dostupný v daném území nebo jako cena bytů, příjmy domácností a jejich vztah k nákladům na bydlení. Jsou oblasti, ve kterých si lidé, jejichž příjem je tvořen sociálními dávkami, nemůžou bydlení dovolit. Důležité je, abychom se na bydlení nedívali jen jako na tržní komoditu. Bydlení a domov totiž nemohou představovat něco zbytného, něco co mít nemusíme, ale jde o základní lidskou potřebu.

Téma vaší disertační práce bylo Sociální exkluze v městském prostoru: etnografická studie života ve vyloučené lokalitě. Co si pod tímto názvem můžeme představit?

Začnu trochu oklikou. Já jsem psal teoretickou diplomovou práci zaměřenou na chudobu v ČR. Hodně jsem se pohyboval v datech, sledoval jsem, jak je na tom Česká republika v rámci EU co se chudoby týče, ale stále mě zajímalo to, jak se těm chudým reálně žije. Sociální vyloučení je v českém prostředí koncentrováno do měst. Takže proto bylo tématem mé disertace sociální exkluze v městském prostoru. Následně jsem si zvolil na základě analytických dokumentů o sociálním vyloučení takovou lokalitu, která byla uchopitelná svou velikostí, a protínalo se tam více faktorů vyloučení. V té době byla tato lokalita vnímána jako jedna z nejhorších a byla vyloučená i prostorově. Nejlepším způsobem, jak se do toho prostředí dostat, jak se mu snažit porozumět, pro mě byl etnografický výzkum.

Můžete říct o jakou šlo lokalitu?

To by mělo být anonymizované, ale byla to jedna z lokalit ve Slezské Ostravě. Výzkum jsem realizoval v letech 2012-2014, takže to obyvatelstvo se tam od té doby zase velmi proměnilo. Vstupoval jsem tam přes tamní komunitní centrum, protože místní společenství bylo hodně uzavřené. Když si představíte, že by měl člověk přijít do lokality, kde žije přibližně 150 – 200 lidí, postaví se tam do prostoru a měl by říct: Tak, pojďme dělat etnografický výzkum! Tak by to úplně nefungovalo. Hledal jsem tedy ze začátku způsoby, jak se do toho prostředí dostat. V komunitním centru jsem řekl, že jsem student Fakulty sociálních studií OU a chtěl bych dělat výzkum a zjistit, jak lidé žijící v prostředí soc. vyloučené komunity vnímají svoji životní situaci. A protože je to také zajímalo, umožnili mi kontakt a prvních 5 – 6 měsíců jsem tam docházel a postupně navazoval vztahy.

A jak tedy došlo k tomu, že jste se tam nastěhoval?

Úplně původní plán byl, že z prostředí komunitního centra začnu poznávat tamní život a občas tam přespím. V té době tam byla poměrně stabilní populace lidí a byty tam ani volné nebyly. Ale shodou okolností se jeden uvolnil, tak jsem toho využil, kontaktoval jsem vlastníka nemovitostí a pronajal jsem si ho. A to byl obrovský zlom v dynamice vztahů, protože pracovníci komunitního centra tu lokalitu sice znají, ale životy tamních obyvatel a všechny každodenní procesy se nedějí v jeho zdech. Byl to přerod z role cizince nejprve do role pracovníka komunitního centra a následně do role souseda, která mi vydržela následující dva roky.

Jak drahý je pronájem bytu v sociálně vyloučené oblasti a jak takové byty vypadají?

Tato soc. vyloučená lokalita byla cenou nájmu poměrně atypická, protože ve velkém množství případů bývá nájem v soukromých ubytovnách nebo ve vyloučených oblastech nejvyšší. Takže v poměrně zdevastovaném bytě, ve kterém topíte tuhými palivy a je ve strašném technickém stavu, můžete platit více než za třípokojový byt v centru města. Takový ten poměr často bývá. Konkrétně v této lokalitě nebyl majitelem nemovitostí člověk, který by tlačil na výši nájmů, tam to bylo 50 – 60 Kč za m². To byl základ, a pak se doplácel  ještě poměrně malý paušál za každou další osobu. Jednalo se o třípokojové byty. Bylo to moje první samostatné bydlení, takže z bytu rodičů o velikosti 3+1 v Opavě jsem se stěhoval do své 3+1 ve vyloučené lokalitě v Ostravě. Ten byt nebyl opouštěn zrovna v dobrém stavu, byla tam dvouvrstvá okna a ve všech místnostech jedna vrstva chyběla, takže když jsem se tam stěhoval v září, to ještě tolik nevadilo. Deficity tohoto stavu měl člověk poznat až v zimě, kdy tam bylo opravdu chladno a vytápělo se tuhými palivy, takže jsem si pořizoval petráky a postupně se učil rozdělávat oheň mokrým dřevem.

Skrze své příběhy mi tam lidé popisovali, jak oni vidí tu lokalitu, jako svůj domov, který mají rádi a mají k němu vztah, přestože zároveň vnímají reakce ostatních na to, že jsou z právě téhle lokality. Ta lokalita s sebou totiž nese nějaké stigma (lokalita, ze které jste je nejhorší = vy jste nejhorší). Také sami vnímají, jak mají lidé obavu tou lokalitou vůbec procházet, že tam třeba nechce nikdo zajet ani autem; ani pošťák. Zkrátka ten kontrast toho, jak pro ně je ta oblast jejich domovem, bezpečím a pro ostatní, kteří se na to dívají perspektivou určitého stigmatu, je to naopak nebezpečím.

A přesto jste tam bydlel dva roky…

Po tom, co jsem v oné lokalitě strávil rok, jsem si vyhodnocoval, že už toho materiálu mám dost a výzkum bych mohl klidně uzavřít. Na druhou stranu se dělo stále tolik věcí a to prostředí mi přišlo tak zajímavé, že jsem se rozhodl tam ještě další rok zůstat. Zároveň jsem si chtěl vyzkoušet, jestli jsem už v rámci toho prostředí aklimatizovanější. Když jsem do zkoumaného prostředí vstupoval, tak to bylo poměrně náročné a přemýšlel jsem, jak tamním obyvatelům říct, že jsem někdo, kdo tam dělá výzkum. Představovalo to i důležitý etický aspekt výzkumu – od počátku ukotvit a vysvětlit i tuto svou roli. Byl jsem v té lokalitě jediný ne-Rom, takže tam padala i otázka, proč tam chci vlastně zrovna já bydlet. Etnicita totiž hraje velmi důležitou roli v tom, kde můžete a nemůžete získat bydlení. Přišel jsem tedy v roli studenta Ostravské univerzity, s tím, že mě moc zajímá, jak se tady v té lokalitě žije.

A k čemu jste tedy došel?

Vyplynuly mi takové čtyři hlavní kategorie témat, která jsou v životě tam klíčová: bydlení, soc. vztahy, práce a finance. Skrze své příběhy mi tam lidé popisovali, jak oni vidí tu lokalitu, jako svůj domov, který mají rádi a mají k němu vztah, přestože zároveň vnímají reakce ostatních na to, že jsou z právě téhle lokality. Ta lokalita s sebou totiž nese nějaké stigma (lokalita, ze které jste je nejhorší = vy jste nejhorší). Také sami vnímají, jak mají lidé obavu tou lokalitou vůbec procházet, že tam třeba nechce nikdo zajet ani autem; ani pošťák. Zkrátka ten kontrast toho, jak pro ně je ta oblast jejich domovem, bezpečím a pro ostatní, kteří se na to dívají perspektivou určitého stigmatu, je to naopak nebezpečím. Ti, co tam bydlí, tam nikoho nevraždí, nikomu neubližují, je to prostě jejich domov, který je v horším technickém stavu a podle toho tak vypadá. Místní obyvatelé akcentovali to, že soukromý majitel do údržby bytového fondu prakticky neinvestoval a pokud se toto děje dlouhé roky, tak se to na nemovitosti výrazně projeví. Když tady v této lokalitě žijete, tak přesto, že máte vlastní byt vyšperkovaný (v rámci svých finančních možností) prakticky k dokonalosti, tak nemáte v podstatě možnost ovlivnit to, že se komín naklání a padá, to, že tam je prakticky nefunkční kanalizace a že se příliš nevyváží odpady, to, že tam je elektřina v hliníku a to, že venku odpadá omítka a začíná vám zatékat okny.

Vzpomínáte na něco z jejich každodenních životů?

Strašně zajímavé byly zvyky a tradice. Při kvalitativních výzkumech hodně záleží na komunikačních partnerech. Ten, kdo vám otevírá dveře do takového prostředí je antropologickou literaturou označován jako tzv. gatekeeper. A na to jsem měl extrémní štěstí. Dodnes jsem v kontaktu se dvěma ze sousedních domácností a v jedné z nich byl můj úvodní gatekeeper. Byl to velmi přemýšlivý člověk z tradiční rodiny, jeho rodiče byli velmi konzervativní a dbali na udržování tradic. V rámci romského prostředí je moc zajímavé téma duchů a víry v nich. Nezažil jsem tam člověka, který by na ně nevěřil a velká část s nimi měla i osobní zkušenost. Zajímavé je i téma soc. vztahů mezi muži a ženami a jak se proměňují, protože emancipace do soc. vyloučených oblastí doráží svým vlastním tempem. Jednou ze zakořeněných představ o sociálně vyloučených lokalitách také je, že lidé z takových prostředí nepracují, že si žijí na soc. dávkách. Ale přitom v té lokalitě, ve které jsem byl, už od útlého dětského věku velmi těžce fyzicky pracovali a sbírali například kovy z tzv. haldy. Což je velmi fyzicky namáhavá práce s velkou nejistotou výdělku. Dalším zajímavým tématem, o kterém by se dalo dlouze mluvit, je  vnímání času a možnosti plánování v prostředí sociálního vyloučení. Když je uvažování směřováno na to dennodenní přežití, tak se velmi obtížně plánuje něco střednědobého a dlouhodobého.

Dokáží se lidé z vyloučené oblasti vůbec dostat?

Je to velmi těžké a v řadě případů prakticky nemožné. Jedna věc je to prostředí soc. vyloučení, které je velmi znevýhodňující, ale v mém výzkumu byla důležitým faktorem i etnicita. Když se tyto dva faktory spojí, tak je to prakticky neproniknutelná bariéra. Jedna věc je našetřit si finanční prostředky, což možné je, ale na druhou stranu je zde právě zmíněná etnicita. Příkladem může být, kdy si stabilní pár, Rom, který má pracovní smlouvu a jeho manželka, se kterou má jedno dítě, obvolávali realitní kanceláře a nikde nemohli dostat byt. Realitní makléři se v těchto případech odvolávají na vlastníky nemovitostí, a pak jen řeknou: “Vlastník si nepřeje”. Takže i přes to, že jste jako Rom pracující člověk, nijak nevybočujete, sehnat si bydlení je  téměř nemožné. Ještě před prací pro univerzitu a magistrát jsem pracoval v Agentuře pro sociální začleňování a byli tam mými kolegy Romové. Byli to vysokoškoláci, kteří pracují pro úřad vlády a měli problém sehnat bydlení.

A přesto, že jste během studia spoustu věcí nastudoval, přečetl si, překvapilo vás něco?

Přestože jsem do toho terénu vstupoval s nějakou načtenou literaturou, tak tohle všechno své vědění se prostě musíte snažit dát bokem. Protože jestliže chcete něčemu porozumět, něco pochopit, tak tam není možné jít s nějakými apriorními interpretacemi. Nejde něco uvidět a říct si: Aha, tohle jsem četl a přesně vím, proč se to děje. Je třeba snažit se porozumět těm procesům a nevytvářet si své interpretace na základě toho, co už člověk zažil nebo si přečetl. Když zažijete nějakou situaci, tak je důležité se ptát. Proč se to děje? Co jsou ty motivace? Chtít být překvapován. Takže když to velmi zjednoduším, tak jsem byl překvapován úplně vším a potom jsme se snažil pátrat po tom, proč se to tak děje.

Pokud byste měl dát lidem praktický návod na to, jak se chovat efektivně, aby nevytvářeli další bariéry vůči soc. vyloučeným, ale naopak, aby je bořili, co byste jim poradil?

Ona je hodně silně vžitá perspektiva zásluhovosti a nezasloužilosti. Kdo si co zaslouží a případně v jaké míře. Konkrétně třeba soc. bydlení je bohužel často bráno jako něco, co si člověk, který je v soc. exkluzi, musí zasloužit. Takže jakmile dostane takový člověk byt (což je řečeno v uvozovkách, protože to je standardní byt, kde se platí nájem), tak k němu přistupujeme s očekáváním, že začne okamžitě „fungovat“, ale už se nepočítá s tím, o jak velikou jde změnu a že je potřeba se v tu chvíli stabilizovat.  Daného člověka čeká úplné přerámování dosavadních naučených vzorců chování a čím déle v tom soc. vyloučeném prostředí žijete, tím ho máte zvnitřněnější. Takže ta očekávání, že něco jiného okamžitě začne fungovat a že okamžitě je těch 5, 10, 15, nebo 30 let toho předešlého života smazáno, takto nemůžeme pojímat a bohužel taková očekávání často jsou. V rámci inkluzivních aktivit ze strany široké veřejnosti je potřeba do určité míry tolerance, vnímat strukturální příčiny a je třeba vědět, že se tyhle změny nedějí ze dne na den. Inkluzivní sociální systém není něco, co by si měl člověk s prosíkem zasloužit,  ale měla by to být pomyslná trampolína pro všechny. Že když víte, že jste se dostali do nějaké obtížné situace, tak se můžete z toho pádu zase zvednout. Když mi vadí, že mám malý příjem, mám práci a někdo jiný pobírá dávky nebo mu byla nabídnuta pomoc, je třeba pracovat s tím, že by se měla zvýšit odměna za práci a ne, že by se těm nejzranitelnějším nemělo pomáhat.

Můžeme se o toto téma nějak legislativně opřít? Co pro inkluzi dělá vláda nebo město?

Ostrava, a proto jsem tady i tak rád studoval, je velmi zajímavý výzkumný terén a také patří k regionům, které se potýkají se strukturálními problémy. Pokud opomeneme Prahu, která je na prvním místě, tak Ostrava má nejvyšší počet domácností v závažné bytové nouzi. Po zmapování v roce 2018 (Platforma pro sociální bydlení, Lumos) to bylo 4200 domácností, což představuje nějakých 7000 osob žijících v nevyhovujících podmínkách, případně v pobytových soc. službách, které jsou součástí toho inkluzivního soc. systému. Ten slouží jako trampolína, ale takové pobytové služby nemohou a nemají sloužit k dlouhodobému bydlení. Ostrava je velmi aktivní, byla jedním z prvních měst, které se pustilo do komunitního plánování a stále na tom systematicky pracuje. Získala také prostředky z Evropského sociálního fondu na toto programové období a v rámci spolupráce s Agenturou pro sociální začleňování se pustila do systémových strategických projektů. Finanční podporu tedy nevyužívají jen neziskové organizace na území města, ale vedení města se rozhodlo, že chce vytvořit systémové strategické dokumenty v oblasti prevence kriminality, rodinné politiky, vzdělávání, a také v oblasti soc. bydlení. V oblasti soc. bydlení se na národní úrovni velmi dlouho diskutuje i o zákonu – prozatím neúspěšně, a o to důležitější je vyvíjet aktivity na úrovni obcí. V tomto je na tom Ostrava velmi dobře. Funguje spolupráce mezi městskými obvody, scházejí se i neziskové organizace, úřad práce, spolupracuje i univerzita a vznikají systémové dokumenty. V roce 2018 Ostrava zabodovala v soutěži RegioStars Awards, kde vyhrála kategorii Vytváření lepšího přístupu k veřejným službám. Loni byla zase oslovena Evropskou komisí, aby byla příkladem dobré praxe v Evropském pilíři sociálních práv představující inkluzivní aktivity v řešení bezdomovectví. Na FSS aktuálně běží projekt evaluace pro MPSV paní doktorky Glumbíkové, který má vyhodnotit data napříč ČR a doufám, že to povede k dalšímu uvědomění toho, že soc. bydlení má smysl.

Nedávno jsem slyšela (v rámci protirasistického boje v USA) rozhovor s Morganem Freemanem, který říkal, že není potřeba jej nijak litovat. Že není dokonce potřeba říkat vůbec nic o černoších a ten pojem i sám rasismus vyzdvihovat, protože tím jen posilujeme to slovo a podporujeme existenci rasismu. Je tedy lítost opravdu na místě?

Vidím to jako varování před upadnutím do nějaké letargie, že změna není možná, protože to je taky snadné. Jestliže žijete v soc. vyloučeném prostředí, tak vaše identita je vytvářena skrze perspektivu většinové společnosti. Když na vás ostatní lidé nahlížejí jako na někoho, kdo něco neumí, něco nechce, něco dělá špatně, tak je to obrovský problém. Narazil jsem na webu M. Freemana na to, že naopak vybízí ke sdílení zkušenosti s rasismem. A skrze ty individuální příběhy se snažit o změnu. A myslím si, že o problémech rasismu je potřeba mluvit, protože kdybychom o nich nemluvili, tak tím nezmizí. A proto, že s těmito tématy pracujeme v pocitové rovině, je potřeba do diskuse vnést nějaké racio. Protože se velmi obtížně diskutuje s lidmi, kteří to vnímají pouze ze subjektivní perspektivy. Sociální vyloučení není jen etnicky definované, přibývá také seniorů žijících ve vyloučeném prostředí, ale je to významný faktor. Potřebujeme vést diskuse, téma posouvat, racionalizovat. Je dobré pracovat i s tím proč se tyhle inkluzivní aktivity dělají a proč jsou důležité pro společnost jako celek. Protože čím více se společnost polarizuje, čím více vzniká diference bohatí a chudí, tím méně je prostoru pro společnost.