Anastasiya Smarodzina přišla studovat do Ateliéru grafiky z Běloruska v době po vypuknutí války na Ukrajině. Do své rodné země se vrátit nemůže, protože by ji kvůli jejím politickým názorům hrozilo vězení. Tuto zkušenost reflektuje i ve své tvorbě, a tak vznikla malá ilustrovaná autorská knížka– zin, ve kterém výtvarně zpracovala své vzpomínky na domov, na blízké lidi, zvířata ale i situace, které většina z nás považuje za naprosto běžné a samozřejmé.

Zin vznikl jako klauzurní práce v Ateliéru grafiky ještě před dvěma lety. Poté vznikla limitovaná edice výtisků v počtu 80 kusů tištěných technikou risografie. A právě křest zinu se bude konat v úterý 3. června v OUshopu.

Srdečně vás zveme na křest autorské publikace – zinu „?Domov?“ studentky Ateliéru grafiky Fakulty umění Ostravské univerzity Anastasiye Smarodziny, který se uskuteční v úterý 3. června v 17:00 hodin v Univerzitním obchodě a knihkupectví – OUshop.

Jak vnímá Anastasiye téma domova dnes a povedlo se jí vytvořit si zde nový? Ptá se pedagožka z Ateliéru grafiky, ve kterém Anastasiya stále studuje, Andrea Uváčiková:

Anastasiyo, proč ses rozhodla opustit svou rodnou krajinu a studovat a žít právě v Česku? 

V Česku jsem chtěla studovat už od svých osmnácti let. Tehdy jsem se rozhodovala, kam půjdu po umělecké škole. Dozvěděla jsem se, že přístup k umění je tady úplně jiný než u nás, kde se za „skutečné“ umění považuje jen to akademické. Jenže já už měla akademismu dost – chtěla jsem se naučit volné umění. Česko bylo nejblíž a jako jedna z mála zemí nabízelo bezplatné studium i pro cizince.

Od devatenácti let jsem se začala připravovat – učila jsem se česky, složila certifikovanou zkoušku a doslova odpočítávala dny do odjezdu. Vždycky jsem snila o tom, že se jednou přestěhuji do Evropy – život v Bělorusku mi připadal bez jakékoli perspektivy. Pak ale přišel covid, zavřely se hranice, a zůstali jsme izolovaní. Vzápětí přišly volby a demonstrace, u kterých jsem nemohla jen tak stát stranou. Žila jsem tehdy protestem. V životě se taky všechno zkomplikovalo a sen o Česku jsem musela odložit. Nakonec jsem odjela až v roce 2022 – ale už s vědomím, že návrat nebude možný.

Celý život jsem snila o tom, že se přestěhuji – a stalo se to. Jen jsem netušila, že to bude za takových okolností. Česko mám ráda, ale domov mi moc chybí.

Proč sis pro zpracování tématu domova zvolila formu zinu?

Začalo to několika ilustracemi, které vycházely z epizod z mého života doma. Pak těch ilustrací přibývalo a napadlo mě, že bych z toho chtěla vytvořit příběh, a forma zinu mi k tomu přišla ideální.

Změnil se nějak tvůj pohled na tematiku domova, za dobu, co tady žiješ?

Ano, ale ne najednou. Pořád mi moc chybí domov a pořád se potřebuji vyjadřovat o těchto pocitech a tématech přes umění. Teď mám také nové pocity, nové myšlenky a nové strachy. Na začátku, skoro před třemi lety, když jsem procházela Ostravou, mi připadalo, že toto město na mě křičí z každé budovy a z každého okna: „Jsi tu cizí, sem nepatříš, běž pryč!“ Strašně se mi chtělo zpátky, i když jsem věděla, že nemůžu. Teď je ale Ostrava pro mě druhým domovem – a cítím, jak mě přijala. Ale nový strach spočívá v tom, že – i když mi Bělorusko hodně chybí, vidím, jak se od něj vzdaluji. Čtu o tom, jak mi diktatura bere moje oblíbená místa v Minsku. Slyším od těch, kteří tam ještě jezdí, jak se všechno mění. A můj nový strach je: „Když se vrátím (a věřím, že se to jednou stane), přijme mě moje rodné město zpátky?“

Myslíš, že tvá subjektivní zkušenost může být inspirativní pro další lidi? V čem? 

Zpočátku jsem o tom v takovém kontextu nepřemýšlela – spíš jsem chtěla ukázat, jak moc může politika zasahovat do našich životů. Ale pak možná i inspirovat každého k tomu, aby si vážil svých práv a svobody a nebál se za ně bojovat. Demokracie není samozřejmost. Za ní musíte bojovat – ať se pak nemusíte stěhovat a kreslit ziny o tom, jak vám chybí domov (úsměv).

Plánuješ se tematice domova věnovat ve své umělecké praxi i nadále? 

Určitě ano. Jak jsem už zmínila, domov mi stále chybí. Ale paleta pocitů se pořád mění, a to, jak to vnímám, se vyvíjí. Pozoruji to, snažím se s tím srovnat, ale pořád se mi o tom chce mluvit – a nejen o svých vlastních pocitech, ale i o Bělorusku. Je mi smutno, že lidé vědí tak málo o tom, co se tam děje, a také proto chci o tom neustále mluvit.