Druhá vlna pandemie Covid-19 opět potvrdila, jak aktivní a angažovaní mladí lidé studují na Ostravské univerzitě. Studenti FSS v rámci pracovní povinnosti pomáhají v sociálních službách, a to převážně v domovech pro seniory. Tato zařízení v současné situaci vítají každou pomocnou ruku. Kromě 32 studentů a studentek aktuálně zapojených do pracovní povinnosti se i řada dalších přihlásila k pomoci ve zdravotnických sociálních zařízeních, kde působí jako dobrovolníci nebo formou různých úvazků. Za to, jak na jaře přispěli ke zmírnění důsledků šíření nákazy, získali studentky a studenti Fakulty sociálních studií Cenu rektora za významnou činnost studentů Ostravské univerzity pro občanskou společnost. Podívejte se na krátký medailonek, natočený ku příležitosti předávání cen. Jak ale taková pracovní povinnost probíhá v praxi? Na to jsme se zeptali přímo studentek a studentů FSS.

 

Pracovitost a empatie, dvě důležité charakteristiky studentů FSS

Všichni tři studenti, kteří nám o průběhu pracovní činnosti poskytli rozhovor, působí v ostravských domovech pro seniory jako pracovníci v přímé péči. Jejich každodenní náplň práce spočívá v denní péči o klienty, která zahrnuje mimo jiné rozvoz a podávání stravy, osobní hygienu i koupání, polohování, dezinfekci povrchů, převlékání lůžkovin a samozřejmě osobní komunikaci s klienty. Vzhledem k zásadnímu rozšíření nákazy mezi personálem zařízení vykonávají studenti i práce, které do jejich kompetence přímo nespadají. Jedná se tedy o širokou a pestrou škálu činností.

Pracovní doba studentů se liší v závislosti na potřebách zařízení, ve kterém působí. Někteří pracují pravidelně 40 hodin týdně v ranních směnách, jiní se nevyhnou ani směnám dvanáctihodinovým. Do starání se o potřebné v každém případě investují velké množství svého času i energie. „Po čtvrté dvanáctce si se spolužačkou říkáme, že už na tu zastávku nedojdeme. Ale musíme pomoct. Musíme to dělat pro lidi, kteří nás potřebují, to je nejdůležitější,“ říká Kristýna Sejkorová, studentka druhého ročníku oboru zdravotně-sociální péče. Kristýna nastoupila v říjnu letošního roku do Domova Korýtko, kde se v přímé péči stará o seniory pozitivní na Covid-19. Z povahy své práce musí samozřejmě dodržovat všechna hygienická opatření, která jí však značně znepříjemňují běžné fungování. „Měly jsme overal, dvoje rukavice, respirátor, na tom roušku a štít. Pít jsme mohly, ale zajít si na záchod se s naším vybavením moc neslučovalo. Naštěstí nikdy nepřišla nějaká velká krize,“ popisuje dobu, kdy se na všechny nakažené v Korýtku vztahovala karanténa, a platila proto opatření ještě přísnější.

Po čtvrté dvanáctce si se spolužačkou říkáme, že už na tu zastávku nedojdeme. Ale musíme pomoct.

V Korýtku prý panuje pozitivní atmosféra, a to i přes velkou únavu personálu a rozladěnost klientů, kteří ještě do nedávna nemohli přijímat návštěvy. „Na klientech bylo vidět, že jsou protivní a nesví, protože nemohli vidět svoje rodiny. Teď se znovu umožnily návštěvy pro rodinné příslušníky, ti ale musí podstoupit test na Covid-19 a sami si ho zaplatit. Nesmí si po celou dobu sundat roušku, fyzický kontakt je vyloučený. Přijde mi to trochu jako ve vězení,“ popisuje současnou situaci Kristýna. Klienti o to více oceňují ošetřovatelky a pracující studenty, jejich usilovnou práci, a především empatický přístup. Podobnou zkušenost má i další student druhého ročníku oboru sociální politika a sociální práce Petr Kuchta, který během nouzového stavu také vykonává přímou činnost v domově pro seniory v Ostravě: „Atmosféra v zařízení aktuálně panuje dobrá, protože návštěvy už smí za svými blízkými. Sice pod podmínkou otestování na Covid-19, ale dle mého je to něco, co hodně pomůže psychice klientů a jejich blízkých.“

 

Skloubit praxi a studium nebývá jednoduché

Studenti musí kromě povinností v domovech pro seniory plnit také povinnosti školní, což vzhledem k pracovnímu vytížení není jednoduché. Vyučující sice vychází studentům vstříc, jsou ochotní jim pomoci, případně počkat s termínem odevzdání seminární práce, zkoušky však mají pracující studenti stejné jako všichni ostatní. Kristýna vyjadřuje obavy, že nedokončí studium: „Nestíhám, za chvíli začínají zkoušky. Mám v sobě jakýsi rozpor, vybírám si, jestli pomáhat, nebo se učit. Učitelé říkají, že škola je na prvním místě. S tím souhlasím, ale v této výjimečné situaci to vnímám jinak.“ Kromě školy a práce toho už moc nestíhá, osobní život musí jít stranou. Zároveň má Kristýna na paměti, že pracuje s rizikovou skupinou, a tomu také přizpůsobuje svoje chování. Bojí se, aby nenakazila své blízké nebo klienty v Korýtku, proto dodržuje všechna vydaná opatření, včetně omezování sociálních kontaktů. Problémy skloubit pracovní povinnosti se studiem má i Martina Nováková, studentka druhého ročníku zdravotně-sociální péče. Martina, které klienti Domova Slunečnice, kde pracuje, neřeknou jinak než „sestřička Martinka“, reaguje takto: „Povaha práce je náročná jak fyzicky, tak psychicky, a ne vždy je jednoduché skloubit pracovní povinnosti se studiem. Člověk přijde z práce unavený a nabírá síly na další den. Práci v domově pro seniory jsem pojala jako součást svého osobního života a také se k tomu tak stavím.“ Podobné pracovní nasazení a osobní motivace je patrná u všech tří zpovídaných studentů. Z jejich odpovědí je cítit zápal pro věc a chuť konat dobro tam, kde je ho zrovna nejvíce potřeba.

Práci v domově pro seniory jsem pojala jako součást svého osobního života a také se k tomu tak stavím.

Kromě práce a školy je však důležitý také odpočinek a psychohygiena. Své o tom ví i Petr: „Vzhledem k časové náročnosti pracovní povinnosti a snahy zúčastnit se alespoň nějaké přednášky, popřípadě cvičení, je najít si čas na osobní relax občas náročné. Snažím se jít si po večerech aspoň zaběhat a hlavní odpočinek je samozřejmě o víkendu, kdy se snažím vyjet na hory se provětrat a vyčistit si tak hlavu.“ Kristýna, Martina i Petr se do pracovní povinnosti zapojili i na jaře během první vlny pandemie. Shodují se na tom, že první vlna nebyla tak silná, jako je ta současná. Situace v domovech pro seniory se zhoršila především proto, že dochází k většímu šíření nemoci mezi klienty i zaměstnanci. Petr uvádí, že v zařízení, kde pracoval on, na podzim pomáhali i příslušníci Armády ČR. Kristýna komentuje dění na oddělení zřízeném přímo pro pozitivní pacienty: „Každý den nám na Covid umřel jeden klient. Mrzelo mě, jak ti nemocní lidé končí. Tak, jak zemřou, tak jdou do pytle, postříkají se dezinfekcí a rodina je již nikdy nevidí.“ V mnoha ostravských domovech pro seniory je situace velmi vážná, pozitivních klientů je spoustu a personálu se nákaza samozřejmě taktéž nevyhýbá.

 

Nenahraditelná a prospěšná zkušenost

Zástup za chybějící personál a osobní komunikace s klienty jsou dva aspekty, které představují největší přínos studentů FSS pro občanskou společnost. Co ale pracovní povinnost přinesla jim osobně? „Pro mě osobně jsou největším přínosem získané zkušenosti a kladná odezva klientů,“ myslí si Martina. Stejně to vidí i Petr, který rozhodně oceňuje práci v nouzovém stavu jako „zkušenost, která v lecčem překoná průběžné a souvislé praxe“. Neliší se ani výpověď třetí dotazované studentky. Kristýnu nejvíce těší vděk klientů a dobrý pocit z vykonané práce, které si po své osobní zkušenosti ještě více váží: „V médiích se můžete setkat s názorem, že sociální práce je podřadná, což rozhodně není pravda. Ošetřovatelky si podle mého zaslouží mnohem lepší ocenění, jak společenské, tak finanční.“

Média nám také ukazují, jak se do boje s pandemií zapojují studenti lékařství, bez kterých by dopady nákazy ve zdravotnických zařízeních zcela jistě byly mnohem fatálnější. O každodenním životě mediků, studujících na OU, si můžete přečíst v našem dřívějším článku. Nezastupitelnou roli v systému však hrají i studenti sociálních oborů, kteří občas stojí spíše v pozadí zájmu médií a společnosti, a to i přesto, že jejich dobrovolná činnost je nenahraditelná. „Současně s pomocí potřebným studující plní veškeré své studijní povinnosti, kde nabyté zkušenosti mohou reflektovat a uplatnit. S jistotou lze říci, že tito studující budou jistě velice kvalitními absolventkami a absolventy Fakulty sociálních studií,“ uzavírá proděkanka pro zahraniční a vnější vztahy, docentka Marie Špiláčková.