Šestnáctiletý Seb ukradl v obchodě chleba, sýr a čokoládu. Majitel ho přistihl a zvažuje přivolání policie. Chlapec žije s matkou a mladším sourozencem. Matka pracuje na směny za minimální mzdu a na rodinu jí zbývá málo sil. Jak by se měla situace řešit? A kdo by o tom měl rozhodovat?

Tento modelový příběh byl základem workshopu o participativním rozhodování a restorativní spravedlnosti, který jsme vedli jako jedni z vyučujících na mezinárodním kurzu ve švýcarském St. Gallenu. Cílem workshopu bylo umožnit studujícím vyzkoušet si, jak mohou pocity a potřeby různých aktérů pomoci při hledání společného řešení.

Kurz s názvem Peace, Justice and Democracy: The Transformative Power of Global Social Work se konal od 10. do 12. září 2026 na OST – Eastern Switzerland University of Applied Sciences. Byl určen studujícím sociální práce ze švýcarských vysokých škol a jejich zahraničních partnerských univerzit.

Přednášky, diskuse a workshopy spojovala otázka, jak může sociální práce přispívat k míru, spravedlnosti a demokratickému soužití. Náš workshop ji přenesl do situace, s níž se sociální pracovníci mohou setkat při každodenní práci.

Co se skrývá za požadavky

Studující dostali role poškozeného obchodníka, chlapce, který krádež spáchal, a zástupce místní komunity. Při přípravě hledali s pomocí karet pocitů a potřeb, co jejich postava prožívá a co potřebuje; teprve poté formulovali, co by chtěla nebo požadovala. Následné sdílení v kruhu mělo vytvořit prostor pro hledání společného východiska.

Právě zde se ukazuje podstata našeho workshopu. To, co člověk říká, že chce, bývá často jen špičkou ledovce. Pod povrchem se skrývají jeho pocity a potřeby, které pomáhají pochopit, proč zastává určitý postoj a prosazuje konkrétní řešení.

Obchodník může například požadovat, aby byl Seb potrestán, protože potřebuje jistotu, že se podobná situace nebude opakovat, a uznání toho, že mu byla způsobena škoda. Seb se naopak může odmítat vyjadřovat, protože cítí strach nebo stud a potřebuje bezpečí a podporu.

Lidé ze sousedství mohou volat po přísnějším dohledu, ale zároveň hledat způsob, jak rodině pomoci. Jejich postoje se liší, mohou však vycházet z podobných potřeb, například bezpečí, důvěry nebo možnosti podílet se na řešení.

Je důležité rozlišovat mezi požadavkem a potřebou. Požadavek vyjadřuje, jaké řešení člověk prosazuje, zatímco potřeba odhaluje, co je pro něj důležité a proč. Stejná potřeba může vést k různým požadavkům a naopak – za odlišnými požadavky se mohou skrývat společné potřeby. Například bezpečí může pro jednoho znamenat přísnější dohled a pro druhého podporu a prevenci.

Když se zaměříme nejen na to, co lidé požadují, ale také na to, co potřebují, můžeme lépe porozumět jejich postojům, rozpoznat společné zájmy i skutečné rozdíly a otevřít prostor pro společné hledání řešení.

Odpovědnost a hledání nápravy

Právě v tomto ohledu se otevírá prostor pro restorativní přístup, který se spíše než na potrestání zaměřuje na způsobenou újmu, vede pachatele k převzetí odpovědnosti za spáchaný čin a staví na dialogickém hledání možností nápravy. Porozumění chlapcově situaci přitom nezlehčuje škodu, kterou utrpěl obchodník. Umožňuje ale položit otázku, co je třeba změnit, aby se podobná situace neopakovala.

Pro sociálního pracovníka je takový způsob práce náročný. Má pomáhat lidem, jejichž potřeby a představy se rozcházejí, aby si navzájem porozuměli a mohli se podílet na řešení. Musí přitom dávat pozor i na vlastní vliv.

Odborné znalosti mu pomáhají situaci uchopit, současně mu však mohou usnadnit, aby rozhodl za ostatní. Pomoci mohou například otázky: Dostali všichni možnost promluvit? Bylo jejich sdělení bráno vážně? Mohli skutečně ovlivnit další postup?

Demokracie v každodenní praxi

V kladení těchto otázek a následném hledání odpovědí pro nás spočívá spojení našeho workshopu s tématem celého kurzu. Demokratické soužití se totiž utváří v konkrétních situacích, kdy rozhodujeme o záležitostech druhých lidí.

Tito lidé by měli mít svůj hlas a jejich hlas by měl být slyšen. Ve výuce sociální práce proto potřebujeme vytvářet příležitosti, při nichž si studující vyzkoušejí, jak obtížná může být práce s rozdílnými pohledy a hledání společných řešení.

Sebův příběh byl smyšlený. Otázka, kdo dostává možnost rozhodovat o tom, co je spravedlivé, však provází sociální práci každý den. Závěrečná otázka našeho workshopu proto zněla: „Jak můžeme v podobných situacích reagovat, abychom co nejlépe zohlednili potřeby všech zúčastněných?“ Věříme, že tato otázka zdaleka přesahuje situace spojené s trestnými činy a dotýká se i mnoha dalších oblastí sociální práce a mezilidských vztahů obecně.