Ta má totiž v hlavě nádor, ale ve slovenských nemocnicích nejsou dostupné přístroje nutné pro jeho vyšetření. Vinou zmanipulovaných zakázek je mají k dispozici jen vyvolení…

Výchozí situace Karpatského thrilleru chytře zapojí do hry i apolitické diváky, protože trefně vystihuje podstatu toho, proč se část společnosti příliš nezabývá politickými kauzami a korupcí. Pro mnohé jde o složitý problém, který je těžké z pozice všedního života chápat. A nezajímá je až do doby, než se jich začne týkat.

Karpatský thriller zpracovává skutečný příběh, který prožil jeho autor Eugen Gindl. A přestože jsou jeho reálie slovenské, pochopí je bez problémů i kdokoli u nás, pokud nebyl během posledních let v hlubokém kómatu.

Pokud vás bavily filmy jako Příběh kmotra, Gangster Ka nebo si dokonce pomlaskáváte nad politickými dramaty Costy-Gavrase, tohle představení byste rozhodně měli absolvovat. Nejde sice navzdory názvu o napínavý thriller (snad s výjimkou scén na hřbitově), ani o dokumentární drama, jak inscenaci popisují tvůrci. Na to je v ní moc filosofických odboček a málo autenticity.

V příběhu působí daleko přesvědčivěji osobní dramata postav než novinářská část vyprávění plná metafor a symbolů. Proto je Karpatský thriller především divadelní drama, místy tragické, místy tragikomické a až v dalším plánu politické.

Žánrový mix podtrhuje i hudba Vladislava Šarišského, která nabídne třeba hiphopové vsuvky nebo vtipně podbízivou melodii reklamy, ale povětšinou připomíná filmové thrillery.

„Režisér Roman Polák potřebuje pracovat s hudbou, která dělá stejně silné gesto, jako je gesto režijní nebo herecké. Jednou během zkoušky vydal z hrdla kvílivý zvuk s tím, že takhle nějak by si to představoval. A z toho jsem vycházel,“ poznamenal k vzniku hudebního podkladu jeho autor.

I díky tomu tohle představení nabízí svižné drama, které je přehlednější a srozumitelnější než většina současných politických kauz v podání našich médií. Koneckonců i na to je ve hře odkaz, když majitel tištěného média odmítne o kauze informovat s tím, že je příliš složitá na publikování.

foto: Roman Polášek

Inscenace jinak nabízí obvyklý prémiový servis, na jaký jsou diváci v Aréně zvyklí. Vedle hereckých výkonů, jimž kralují Zuzana Truplová a multipostavový Michal Čapka, jde o jedničkovou práci s rekvizitami. Vrcholem jsou tvarovatelné dveře koupelny, přes ně se snaží pronikat neviditelní démoni postav, svoje kouzlo má ale i telefon použitý coby vodítko novinářů. V tlačítkovém mobilu z devadesátých let se pak možná skrývá odkaz na skutečný název firmy X, o které Eugen Gindl v této hře psal.

Karpatský thriller na divadle i přes některá klišé o zuřivých reportérech působí jako suverénní představení a netrpí obvyklými nedostatky současných českých a slovenských her. Roman Polák jej koneckonců inscenoval se stejným týmem už ve Slovenském národném divadle v roce 2013 a představení tenkrát zasáhlo nejen diváky.

„Podle neověřených informací představitelé slovenské pobočky firmy Siemens tehdy lobovali u generálního ředitele SND za zastavení inscenace. Nechali to být teprve, až když zasáhlo nové vedení z Německa (to původní bylo v té době souzeno za korupci v různých státech světa),“ uvedl k tomu Polák v programu ostravské inscenace.

I proto stojí toto představení za vidění. Jeho hlavním poselstvím není jen to, co se v politických kruzích dělo a děje, ale i sdělení, že divadlo je v určitých ohledech svobodnější než média. A kdoví, třeba se po jeho zhlédnutí začnete zajímat o politické problémy dříve, než se sami setkáte s jejich důsledky.