Příběh zimních sportů je i příběhem lidské vynalézavosti – a také českých průkopníků, kteří různé aktivity přetvořili v organizovaný, v té době moderní sport.

Zima byla po většinu lidských pokolení spíš nepřítelem než potěšením. Mráz, sníh a led komplikovaly pohyb, lov i práci. Právě proto se lidé už od pravěku snažili hledat způsoby, jak se v zimní krajině pohybovat. Vznikaly tak první sněžnice, sáně nebo primitivní brusle – vyrobené z kostí velkých zvířat a přivázané k obuvi koženými řemínky.

O tom, že bruslení bylo i společenskou zábavou, svědčí slavný obraz Lovci ve sněhu od Pietera Bruegela staršího z roku 1565. Tedy z počátku raného novověku, období, kdy už Evropa věděla o americkém kontinentu a zároveň čelila osmanským armádám, které před více než sto lety dobyly Konstantinopol. Lidé na zamrzlé řece se zde odrážejí pomocí holí – pohybem, který dnes připomíná kombinaci bruslení a běžeckého lyžování.

Za zmínku určitě stojí i freska z italského hradu Castello del Buonconsiglio z přelomu 14. a 15. století. Vztah lidí ke sněhu byl tehdy prostě úplně stejný jako dnes. Vzali do ruky sníh, udělali kouli a koulovali se, bavili se.

Devatenácté století: zábava ale také využití technologie a láska k novým trendům

„Reálný zlom přišel až v 19. století. Zimní sporty se krok za krokem vymaňují z čistě praktického využití a získávají podobu organizované volnočasové aktivity. Do českých zemí přicházely nové trendy jednak ze severní Evropy, kolébky lyžování a bruslení, ale také z Alp, které byly součástí Rakouska-Uherska. A významnou roli sehrála i Vídeň jako kulturní a společenské centrum monarchie,“ říká historik Pavel Carbol z Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

„Lyže v té době vlastně nebyly sportovním náčiním, ale v horských oblastech sloužily jako pracovní pomůcka – například při svážení dřeva nebo kontrole revírů,“ připomíná.

A právě praktické využití pomohlo lyžím proniknout i mezi širší vrstvy obyvatelstva. „Zde sehrál svou dějinnou roli hrabě Jan Nepomuk Harrach z Jilemnice. V roce 1882 se na své panství objednal dvoje lyže, které ho oslnily na výstavě v norském Oslu. Původně chtěl, aby sloužili jeho lesníkům, navíc tehdy šlo o poměrně drahou záležitost. Stály 11 zlatých a 60 krejcarů. Harrach však jejich výrobu okopíroval a začal je vyrábět i v rámci svého panství. A tím vlastně podpořil i lyžování, protože se lyže začaly šířit mezi místní obyvatele,“ doplňuje historik.

První sjezdovka? Václavské náměstí

K dnes už legendárním momentům české sportovní historie patří listopad roku 1887. Tehdy se sotva osmnáctiletý Josef Rössler-Ořovský postavil na lyže přímo na Václavském náměstí v Praze a společně se svým bratrem sjel zasněžený svah od rozestavěného Národního muzea.

Přihlížející dav sledoval něco, co dosud neviděl – a událost se okamžitě stala senzací. Rössler-Ořovský se následně stal jedním z největších propagátorů sportu své doby – kromě lyžování se zasloužil také o rozvoj bruslení, fotbalu, cyklistiky, jachtingu nebo veslování.

Stál i u zrodu Českého olympijského hnutí a zasazoval se o to, aby české země měly vlastní sportovní reprezentaci ještě v rámci Rakouska-Uherska. Sport chápal jako součást moderního životního stylu a výchovy – psal o něm, přednášel a aktivně ho organizoval.

Matyáš Žďárský a zrod alpského lyžování

Zatímco Rössler-Ořovský chtěl přivést Čechy ke sportování, další sportovní legenda, Matyáš Žďárský zásadně změnil samotnou techniku lyžování. „Původní severské lyže, které byly tři metry dlouhé a hodily se především pro roviny zkrátil zhruba o metr a vyvinul techniku, která umožňovala bezpečný sjezd v horském terénu alpských svahů,“ vysvětluje historik Pavel Carbol.

Díky tomu je dodnes považován za zakladatele alpského lyžování. Jeho systém výuky se rychle rozšířil po Evropě a během první světové války měl i vojenský význam – Žďárský školil rakousko-uherské horské jednotky a za své zásluhy získal státní vyznamenání. Vytvořil také vlastní lyžařské vázání, které zlepšilo stabilitu a ovladatelnost lyží při sjezdu. Jeho lyžařská škola v Rakousku přitahovala zájemce z celé Evropy, včetně budoucích instruktorů a vojáků.

Lyžování Žďárský vnímal jako praktickou dovednost – nejen sport, ale i prostředek záchrany v horách a efektivní pohyb v zimním terénu.

Led, brusle a zrod hokeje

„Vedle lyžování se výrazně rozvíjelo také bruslení. První kovové nože na brusle se do střední Evropy dostaly ze severu. Měřily kolem 35 centimetrů a k botám se připevňovaly řemínky. Na konci 19. století se z bruslení zrodil i hokej. Nejprve v podobě tzv. bandy hokeje, který se hraje s míčkem, větším počtem hráčů, na velké ploše takřka fotbalového hřiště, hokejkami ve tvaru vycházkové hole – tzv. „čaganu“ a velkými brankami. Záhy ho ale nahradil kanadský hokej s původně dřevěným pukem, který do Čech dorazil kolem roku 1908. A už o tři roky později slavili reprezentanti Českých zemí historicky první titul mistrů Evropy v kanadském hokeji – a to vše ještě v době Rakouska-Uherska,“ uvádí Carbol.

Zima jako výzva i inspirace

Historie zimních sportů ukazuje, že sníh lidi vždycky bavil, zima byla ale také velmi nebezpečná. Způsoby, jak se v nepříznivých podmínkách pohybovat, člověk původně hledal hlavně proto, aby si zajistil obživu a přežil.

S postupem času ale začali lidé různé kostěné brusle, pracovní lyže nebo sněžnice používat i pro zábavu. Zima se tak během staletí proměnila z velkého nepřítele v období, kdy lidé našli prostor nejen pro vynalézání a vylepšování, ale hlavně pro soutěžení a zábavu.

Zdroj vizuálního materiálu: volné dílo