Kdy sis poprvé uvědomila, že psaní pro tebe není jen školní disciplína, ale něco osobního?

Myslím, že to přišlo postupně. Už na základní škole mě bavila čeština a literatura, hodně to ovlivnili i učitelé, kteří tento předmět vyučovali.

Na střední škole jsem měla taky skvělou učitelku, která nám zadávala dobrovolné úkoly. Mohli jsme psát fejetony, povídky nebo jiné texty. Já jsem tyto úkoly vždy vypracovala, protože mě to bavilo. A někdy v té době se to začalo lámat. Už to nebylo jen „protože musím něco napsat“, ale spíše „protože chci“.

Dnes se pohybuješ mezi povídkou, fejetonem a poezií. Co tě přivedlo právě k básním?

Básně přišly až později, vlastně někdy v maturitním ročníku. Asi to souviselo s tím, že jsem prožívala takové těžší období. Mí rodiče se v tu dobu rozváděli.

U básní mi vyhovuje jejich úspornost. Nemusím složitě stavět celý příběh, jako tomu je třeba u povídky. Stačí pár veršů a mám pocit, že jsem to ze sebe dostala ven. Je to přímější.

Říkáš, že psaní funguje jako úleva. Je to pro tebe i způsob, jak zvládat těžší situace?

Určitě ano. Já si z toho někdy dělám legraci, že vlastně nepotřebuji psychologa, protože si to napíšu a ono to nějak odezní. A když to neodezní, tak používám jiné své ověřené metody.

Ale není to jen o těžkých věcech. Píšu i ve chvílích, kdy se stane něco vtipného, absurdního.

Ukázka z básně

ŠLÁPOTA

Jen chvíli nejsem

myslí svou přítomna –

ujdu pár kroků

a šlápnu do h*vna.

Ve tvých textech je cítit zvláštní napětí mezi lehkostí a tíhou. Vnímáš ten kontrast vědomě?

Spíš nevědomě. Myslím, že to přirozeně vyplyne z těch situací.

Třeba když jsem psala jednu povídku, řešila jsem vážnou věc v rodině. A zároveň jsem byla u kamarádky a hrála si s její dcerou na schovávanou… a najednou mi došlo, jak moc jsou ty dva světy vedle sebe. Ta dětská radost, nevědomost a dospělý život, který není vždy jen sluníčkový.

Ukázka z povídky

BUDEME HRÁT NA SCHOVKU

„Přemýšlela jsem, jak dobře je táta schovaný. Jestli už si ho nemoc našla… Jestli už zbývá jen pár kroků, než řekne: ‚Mám tě.‘“

Tvoje texty jsou hodně osobní. Je pro tebe důležité vycházet z vlastní zkušenosti?

Spíše to je asi takový přirozený zdroj „inspirace“. Něco se mi přihodí a pak to zpracuju.

Komu jsi své texty ze začátku ukazovala? A kdy přišel moment, že by mohly oslovit i širší publikum?

Já jsem si je několik let tiskla jako malé knížečky a dávala je rodině a přátelům k Vánocům. Byla to taková moje tradice.

A pak se začalo ozývat okolí, proč to nezkusím vydat. Nakonec to někdo vzal a poslal do univerzitního nakladatelství. Takže to vlastně vzniklo trochu „beze mě“.

Jaké je najednou své texty vybírat a skládat do knihy?

Je to těžké. Jednak to vůbec nepovažuju za nějaké velké a super umění, jsou to takové moje „brepty“. A jednak tím, že studuji literaturu a trošku vím, jaké texty se čtou, o to víc mi přijde, že ty mé texty nemají úplně co nabídnout. A obecně: podobných terapeutických textů je vlastně celá řada, proto je pro mě docela těžké tu knížku vůbec sestavovat, abych měla aspoň malý pocit, že to má nějaký smysl.

Motto připravované knihy

Život můj, toť útlá kniha,
humor s tíhou se v ní míhá…

Jednou z poloh tvé tvorby je fejeton – a právě tam je hodně výrazný humor. Třeba v textu o introvertech.

Ten vznikl z pocitu, že introverti bývají často nepochopení. Že se na ně někdy pohlíží jako na někoho, kdo má problém, jen proto, že není tak hlasitý nebo společenský.

Mně to vždy přišlo vlastně docela vtipné, a tak jsem se pak rozhodla napsat takovou rádoby příručku. Tedy ukázat situace z pohledu introverta a trochu je zveličit.

Ukázka z fejetonu

ZÁKLADNÍ CHOVÁNÍ INTROVERTŮ

„Znovu si, prosím, uvědomte důležitý fakt — člověk na druhé straně telefonu se s vámi nezná. V praxi to znamená, že se na hovor připravoval minimálně týden dopředu…“

„Pokud vám při donesení jídla odpoví ‚Děkuji, vám také‘, zachovejte klid. Introvert právě prožívá jeden z nejhorších momentů svého života.“

Kde tvoje texty vznikají?

Různě. Básničky mě často napadnou třeba v tramvaji, tak si to pak jen zapíšu do mobilu nebo notýsku, který nosím s sebou.

Na povídky a fejetony potřebuji klid, takže ty píšu doma.

Máš při psaní nějaký rituál?

Nevím, zda se to dá brát jako rituál, ale ráda u toho poslouchám hudbu. Když mám sluchátka, dokážu se víc soustředit a trochu se odříznout od okolí.

Poezie dnes často směřuje k volnému verši. Ty zůstáváš u rýmované poezie. Je to vědomá volba?

Ano, je. Mně jsou rýmy přirozenější, navíc mám ráda, když mají básně aspoň trošku nějaký rytmus, klidně i za tu cenu, že je to pořád dokola „umcaca umcaca“. Volný verš mi nikdy nebyl úplně blízký.

Ukázka z básní

ČAS POKROČÍ

Čas opět pokročí,

chvíle hned uteče,

země se otočí,

pohár můj přeteče.

Čas zcela zpomalí,

nebude shon…

Jen někde zpovzdálí

ozve se zvon.

Když se na to podíváš s odstupem, co pro tebe psaní znamená?

Je to především koníček, u kterého si odpočinu, utřídím myšlenky, nebo se i vyblbnu, viz třeba ty fejetony. A zcela jistě je to super introvertní činnost (směje se).

Odcházíme z kavárny zpátky do slunečného jarního odpoledne. Aneta má v ruce notýsek, ve kterém možná jednou skončí další verše. Některé věci se totiž podle ní nedají uzavřít jinak než větou v próze. Nebo básní.

Kdo je Aneta:
Studentka českého jazyka a literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.
Píše básně, povídky a fejetony.
Připravuje svou první knihu ve spolupráci s OUshopem.
Své texty si několik let tiskne jako malé knížky pro rodinu.