Co dělat ve chvíli, kdy studenti běžně používají umělou inteligenci k přípravě textů, rešerší nebo návrhů řešení? Má smysl vracet se k papírovým testům, ústním zkouškám a přísnější kontrole? Nebo je potřeba přemýšlet hlouběji o tom, co vlastně ve výuce hodnotíme a jakou roli má vysoká škola v době, kdy jsou informace dostupné rychleji než kdy dřív? Právě těmto otázkám se věnovala část programu letošního Inspiračního festivalu Učím na Ostravské, který se konal v úterý 16. června v prostorách Přírodovědecké fakulty OU.

Dopolední bloky propojily přednášku Petra Špeciána z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kulatý stůl moderovaný Janem Mlčochem z Filozofické fakulty OU a workshop Šimona Stibůrka z Institutu pro rozvoj vysokého školství. Společným tématem nebyla jen samotná AI, ale především proměna vysokoškolské výuky, hodnocení a vztahu mezi vyučujícími a studenty.

Opravovat starý most, nebo stavět nový?

V úvodním bloku AI už tady je. Co teď? Petr Špecián přirovnal současnou snahu vysokých škol reagovat na AI k opravování starého mostu, po kterém už možná nikdo nechce chodit: „Náš pomyslný most mezi středoškolskými znalostmi a pokročilou expertízou vysokoškolsky vzdělaného člověka se klíčovým způsobem opírá o to, že studentská díla mají být spolehlivým svědectvím o lidské práci, která za nimi stojí. A to teď přestává platit. Umělá inteligence otřásá pilíři našeho mostu.“

Náš pomyslný most mezi středoškolskými znalostmi a pokročilou expertízou vysokoškolsky vzdělaného člověka se klíčovým způsobem opírá o to, že studentská díla mají být spolehlivým svědectvím o lidské práci, která za nimi stojí. A to teď přestává platit. Umělá inteligence otřásá pilíři našeho mostu.

Současné „záplatování“ – návrat k ústním zkouškám, papírovým testům a přísnějšímu dozoru – není podle Špeciána řešením. Návrat k papíru totiž neřeší podstatu problému, kterou je ztráta smysluplnosti úkolů v očích studentů.

Pokud AI napíše esej za pár minut, musíme nabídnout jiný důvod pro studium než jen „vždycky se to tak dělalo“. Místo abychom hlídali, zda někdo nepoužil chatboty, je možná potřeba spíše přemýšlet o tom, na jakých pilířích má stát most nový.Během úvodní přednášky dále zaznělo, že pokud studenti dokážou s pomocí AI během krátké chvíle vytvořit seminární práci, přestává být samotný odevzdaný výstup dostatečným důkazem učení.

Problém tedy nespočívá jen v tom, zda AI povolit, zakázat nebo kontrolovat. Mnohem podstatnější je otázka, jak poznat, že student látce opravdu rozumí a umí s ní pracovat.V této souvislosti Špecián dodává, že vysoké školy nemohou stavět svou reakci pouze na detekci a kontrole. AI se už stala součástí studentské reality.

Pokud se výuka omezí jen na snahu „nachytat“ studenty při používání nástrojů, může se ztratit to hlavní: smysluplný vztah k učení, důvěra a schopnost vést studenty k tomu, aby technologie používali vědomě a odpovědně.

Když výstup nestačí

Jedním z důležitých motivů úvodního bloku byla proměna hodnocení. Tradiční model často stojí na hotovém výstupu: student odevzdá text, prezentaci nebo závěrečnou práci a vyučující hodnotí výsledek. Jenže v době generativní AI může být takový výsledek výrazně spoluutvářen nástrojem, který sám o sobě nevypovídá o tom, jak student přemýšlel.

Do popředí se tak dostává proces. Nejen finální text, ale i cesta k němu: první návrhy, komentáře, práce se zpětnou vazbou, reflexe, obhajoba postupu nebo schopnost vysvětlit vlastní rozhodnutí. „Prioritizujme dokumentování spíše než hodnocení samotné,“ navrhuje Špecián. A právě tady se otevírá prostor pro portfolia a průběžné výstupy, které lépe ukazují vývoj studenta v čase.

Prioritizujme dokumentování spíše než hodnocení samotné.

Nejde přitom o to nahradit jednu formu hodnocení jinou univerzální metodou. Spíše o impuls k tomu, aby vyučující znovu promýšleli, co má daný úkol ověřit. Má student prokázat znalost faktů? Schopnost argumentovat? Kriticky pracovat se zdroji? Právě jasnější pojmenování cíle může pomoci rozhodnout, jak s AI ve výuce zacházet.

Vyučující jako průvodce, ne detektiv

Na úvodní přednášku navázal kulatý stůl Výuka v době AI, co se změnilo – a co s tím?, který moderoval Jan Mlčoch. Diskuse ukázala, že vyučující napříč obory řeší podobné otázky, i když v různých podobách. Jak zadávat úkoly, aby dávaly smysl? Jak poznat samostatnou práci studenta? Jak mluvit o AI otevřeně, aniž by se tím rezignovalo na nároky vysokoškolského studia?

Cílem diskuse nebylo hledání jediné správné odpovědi. Zaznívaly praktické zkušenosti, nejistoty i obavy. AI není téma, které by bylo možné vyřešit jedním pravidlem nebo metodickým pokynem. Vyžaduje spíše průběžnou odbornou debatu, sdílení zkušeností a ochotu upravovat výuku podle toho, co se v praxi osvědčuje.

Zazněla také úvaha nad změnou role vyučujících. Pokud po nástupu AI už nejsou tím hlavním zdrojem informací, neznamená to, že jejich role slábne. Spíše se posouvá.

Vyučující může být tím, kdo pomáhá studentům klást lepší otázky, rozlišovat kvalitu informací, chápat souvislosti a přemýšlet nad tím, kdy je použití AI užitečné a kdy naopak obchází samotné učení.

Ze zkušeností přítomných vyplynulo, že studenti často sami neumí s AI pracovat kriticky, což vede k nutnosti zavádět AI gramotnost jako součást etiky a metodologie studia. Sami vyučující mají s umělou inteligencí i řadu pozitivních zkušeností – dokáže například výrazně pomoci s přípravou na výuku, a vytvořit tak prostor pro kvalitnější práci se studenty.

Co má vysoká škola nabídnout navíc

Třetí blok Vysoké školy zítřka: otázky, které si musíme položit dnes posunul debatu ještě dál. Šimon Stibůrek otevřel širší otázku: co činí vysokou školu důležitou ve světě, kde se lidé mohou učit z online kurzů, krátkých vzdělávacích formátů, tutoriálů, profesních komunit i nástrojů umělé inteligence?

Workshop se zaměřil na budoucnost univerzit skrze různé scénáře – od návratu k elitní tradici až po radikální transformaci. Účastníci společně hledali, co z klasického pojetí školy stojí za zachování a kde je změna nevyhnutelná.

Zazněly úvahy o tom, že trh práce je nepředvídatelný, což vyžaduje, aby univerzity učily studenty spíše myslet a adaptovat se, než jen memorovat fakta.

Z debaty také vyplynulo, že klíčovými faktory pro setrvání studentů ve studiu jsou pocit smysluplnosti a sounáležitost s akademickou komunitou. Hrozbou je však ztráta relevance vysokých škol, pokud nedokážou reagovat na alternativní a rychlejší formy vzdělávání.

V debatě se tak objevilo napětí mezi flexibilním, prakticky orientovaným vzděláváním a tradičnější formativní rolí univerzity. Na jedné straně stojí potřeba reagovat na proměny trhu práce, celoživotní vzdělávání a kratší formy učení.

Na druhé straně zůstává vysoká škola prostorem, kde se člověk neučí jen konkrétní dovednost, ale také způsob myšlení, odbornou odpovědnost a schopnost být součástí akademické i profesní komunity.

Účastníci se zamýšleli nad tím, že se tyto přístupy nemusí vylučovat. Spíše ukazují, že vysoké školy budou muset jasněji přemýšlet o tom, komu a jaký typ vzdělávací zkušenosti nabízejí.

Jinou podobu může mít studium pro mladého člověka, který hledá odborný směr, vztahy a akademické prostředí, a jinou pro člověka, který se v pozdější fázi života potřebuje rychle adaptovat na změny ve svém oboru.

Příští festival se bude konat 17.6. 2027.

Co si z toho odnést

Dopolední část festivalu nepřinesla jednoduchý návod, jak „vyřešit AI ve výuce“. Nabídla ale něco možná důležitějšího: pojmenování otázek, které už dnes vysoké školy nemohou odkládat.

Jak navrhovat úkoly, aby dávaly smysl i v době AI? Jak hodnotit nejen hotový výstup, ale také cestu, kterou k němu student došel? Jak zachovat náročnost studia a zároveň studenty vést k odpovědnému používání technologií? A jakou hodnotu má univerzita nabídnout ve světě, kde samotný přístup k informacím už nestačí?

Festival Učím na Ostravské ukázal, že debata o AI není jen debatou o technologiích. Je to debata o důvěře, odpovědnosti, smyslu výuky a o roli vyučujících v prostředí, které se rychle mění.

S umělou inteligencí nemá smysl bojovat, důležité je vhodně se adaptovat. A použijeme-li metaforu, která na festivalu zazněla – důležitější než donekonečna opravovat starý most je začít společně přemýšlet, kudy má vést ten nový.

Co na festivalu dále zaznělo: COIL jako cesta k mezinárodní zkušenosti ve výuce.                  Festival představil také COIL (Collaborative Online International Learning), díky kterému mohou vyučující snadno obohatit své hodiny o mezinárodní rozměr. Umožňuje totiž online spolupráci se zahraničními univerzitami, takže studenti získají cenné zkušenosti ze světa i bez fyzického cestování. Projekty COIL stojí na proaktivním networkingu vyučujícího a podporuje aktivní zapojení a interakci studentů v hodinách. Na festivalu jej představily prorektorka pro mezinárodní vztahy Renáta Tomášková, Zuzana Stanková, proděkanka pro mezinárodní vztahy FSS OU a Petra Trávníková z Katedry anglistiky a amerikanistiky FF OU. Tento formát otevírá dveře studentům, kteří na klasické mobility z různých důvodů nejezdí (na OU jich v roce 2025 vycestovalo jen 3,4 %). Pro zavedení COIL do výuky stačí najít partnerského učitele, k čemuž skvěle slouží platforma NEOlink (platforma slouží také k hledání partnerů pro BIPy, jazykové tandemy a podobné aktivity). Podrobnosti o celém programu najdete na webu COIL nebo přímo u prorektorky Renáty Tomáškové.

A jak vypadaly další aktivity v rámci letošního ročníku inspiračního festivalu Učím na Ostravské?