Eva Otýpková vystudovala Sociální práci na Ostravské univerzitě a nyní pracuje pátým rokem na pozici vedoucího pracovníka v Doléčovacím centru Renarkon. Doléčovací centrum si můžeme představit jako „přestupní stanici“ mezi léčbou a běžným životem. Klientům nabízí podporu při zvládání náročných situací a prostor pro postupný návrat do reality „tam venku“. Jaké to je pracovat v této oblasti a co mohou v Doléčovacím centru zažít studenti během praxe? 

Než se dostaneme k tématu Renarkonu a Doléčovacího centra, zajímalo by mě, co tebe osobně k této profesi dovedlo?

Když jsem kdysi končila svá studia na Ostravské univerzitě, tak jsem přemýšlela nad prací v Renarkonu, protože mě problematika závislostí zajímala, ale nakonec jsem se vydala jinudy. O volné pozici v Doléčovacím centru jsem se dozvěděla náhodou před pěti lety od kolegyně v mém bývalém zaměstnání. Tou dobou jsem pracovala na krajském úřadě a potřebovala jsem změnu. Spíš než s papíry jsem totiž chtěla být v přímém kontaktu s lidmi, protože to je to, co mě baví a naplňuje. Byla to pro mě ale zároveň výzva, protože jsem se s touto cílovou skupinou v předchozích zaměstnáních dosud nesetkala. Pracovala jsem s nezaměstnanými, na lince důvěry i v oblasti náhradní rodinné péče – tam všude se téma závislostí samozřejmě  objevovalo, ale nebylo pro tyto klienty primární. Na práci v Doléčovacím centru mě lákala právě intenzivní práce s jednotlivcem. Že to nebude o tom, potkat se s člověkem v rámci poradenství jen jednou nebo dvakrát, ale že budeme v kontaktu dlouhodobě a budeme společně pracovat na vytvoření vztahu i budování jeho spokojeného života.

V době, kdy jsem do Doléčovacího centra nastupovala, mi hlavou běžela spousta myšlenek o tom, s jakým typem klientů budu pracovat. A nepopírám, že mi tam vstupovaly také některé mýty a předsudky. Bylo pak pro mě opravdu mile překvapující, že se žádný z nich nenaplnil. Nejvíce mě těší, že tady vstupují lidé dobrovolně a s takovými klienty se pracuje úplně jinak než s nemotivovanou nebo nedobrovolnou klientelou. Není to o tom, že já klienta tlačím na jednu stranu, a klient by šel nejraději na stranu opačnou. Naopak máme společnou cestu, a i když se to občas nedaří a je na té cestě spousta překážek, tak vím, že jdeme minimálně stejným směrem.

Mohla bys v krátkosti představit Renarkon jako takový?

V našem kraji je Renarkon jedinou organizací poskytující komplexní péči pro lidi, kteří se potýkají se závislostí. Naše služby začínají u prevence. Centrum primární prevence poskytuje edukativní aktivity pro mládež zaměřující se právě na problematiku závislostí. Rovněž se zabývá širokou škálou témat aktuálních pro současnou dobu jako jsou vztahy a komunikace, šikana, kyberšikana, sexualita a mnoho dalších.

Dále Renarkon nabízí ambulantní služby, kde řadíme například naše Terénní programy a Kontaktní centra. Cílovou skupinou jsou obvykle aktivní uživatelé návykových látek, kterým poskytujeme pomoc na úrovni harm reduction (snižování rizik) a poradenství. Ambulantní poradenství a terapii pro klienty v různé fázi úzdravy poskytuje také naše Terapeutické centrum. Své služby nabízí nejen samotným uživatelům návykových látek či lidem, kteří mají potíže s jiným typem závislostního chování, ale také jejich blízkým, kteří jsou těmito závislostními problémy ve významné míře zasaženi také. Pokud však chtějí klienti absolvovat dlouhodobý pobytový resocializační léčebný program o délce až 1 roku, mohou se obrátit na naší Terapeutickou komunitu v Čeladné.

Jakmile klient projde léčbou (buďto v komunitě, nebo v psychiatrickém zařízení), tak přicházíme na řadu my – Doléčovací centrum. Nabízíme klientům pomoc při přechodu do „reálného života“, jelikož zařízení jako je terapeutická komunita či psychiatrické nemocnice jsou svým způsobem vyňaty z běžné každodenní reality. Abstinence tam může být z jistého hlediska snadnější, jelikož člověk tam není tolik konfrontován s nároky vnějšího světa. Pro spoustu lidí je navíc obtížné, začít si budovat svůj život venku od základu bez cizí pomoci, jelikož mnozí z nich o to své zázemí v důsledku užívání návykových látek nebo hraní přišli.

Naše služba tedy nabízí důležitou vstupní podporu při přechodu do běžného života formou chráněného bydlení s doléčovacím programem, který zahrnuje individuální i skupinovou práci. Už s klienty nejsme 24 hodin, 7 dní v týdnů. Chodí do práce, o víkendech a večer jsou tady sami, ale zároveň mají možnost využít podporu pracovníků, když si neví rady, když bojují s tím, co jim přichází do cesty (chutě, hledání práce, řešení dluhů, naplnění volného času, navazování nových vztahů a podobně). Klienty se tady snažíme stabilizovat v běžném životě a podporovat je v tom, co si nastavili v předchozí léčbě. V té nabídce podpory je náš program zpočátku velmi intenzivní a postupně klientům ubývají aktivity, kterých se tady musí zúčastnit. Tím je pomalu připravujeme na to, že bude naše služba postupně čím dál tím méně součástí jejich každodenního života.

Jaký je postup, když klient během pobytu v Doléčovacím centru užije nějakou psychoaktivní látku?

Máme zde pravidlo takzvaných „lapsů“, což je jednorázové užití nějaké návykové látky nebo jednorázové hraní. Pracujeme s tím, že je laps přirozenou součástí úzdravy klienta. Pro lidi, kteří nepracují v této oblasti, může být překvapující, že tolerujeme užití návykových látek nebo hraní, ačkoliv jsme služba, která vyžaduje po dobu pobytu zde úplnou abstinenci. My však víme, že laps může být pro klienta a jeho cestu úzdravy velmi posilující. Díky tomuto jednorázovému uklouznutí se může něco nového naučit a do budoucna si zvolit takové životní strategie, které dalšímu uklouznutí zabrání.

V rámci lapsu ale musí naši klienti dodržet určitá pravidla – pokud někdo užil látku či hrál, nevstoupí do Doléčovacího centra minimálně 24 hodin od události, nahlásí situaci pracovníkovi a zpět přichází v jeho doprovodu. Pracovník v tomto případě vyhodnocuje klientův stav, aby se nestalo, že ohrozí ostatní klienty – například tím, že by nebyl zcela střízlivý. Svůj laps pak klient dále rozebírá v individuálním pohovoru se svým klíčovým pracovníkem i ve skupině.

Máte u vás v Doléčovacím centru nějaký zvyk či pravidlo, které je pro vás specifické?

Například respektujeme partnerský vztah dvou klientů Doléčovacího centra. V mnoha léčebných nebo doléčovacích službách je to stále ještě považováno za komplikaci, protože když je klient ve vztahu, jeho pozornost se přirozeně přesouvá od sebe k tomu druhému, a proces úzdravy se tak může zpomalit nebo i zablokovat. Jsme si toho vědomi, ale víme, že zákazem vztahu stejně nezabráníme jeho vzniku. Takže pokud klienti do vztahu chtějí vstoupit, tak je to možná to nejlepší prostředí, kde jej mohou budovat. Tady jim totiž pracovníci i další klienti mohou poskytnout velmi důležitou zpětnou vazbu, díky které mohou zjistit, zda vztah funguje. Zároveň pokud nastanou nějaké karamboly nebo se vztah nevydaří, má se klient na koho obrátit a má zde velkou míru podpory. Naopak, kdybychom vztahy zcela zakázali, tak to může vést k tomu, že klienti společně odejdou a bude to pro ně venku bez podpory daleko těžší.

Je běžné, že mezi sebou klienti vztahy navazují?

Stává se to, protože hledat vztah ve světě mimo služby může být mnohem těžší. Sebehodnota našich klientů je často velmi nízká a říkají si „Co já vlastně můžu nabídnout běžné ženě či muži. Mám dluhy, za sebou trestnou činnost, vypadám tak či onak…“ a mají pocit, že si venku nemohou najít nikoho, kdo by o ně stál. Takže je přirozené, že vztahy vznikají právě zde, mezi lidmi, kteří si prošli podobnou životní cestou. Pro to máme pochopení, ale zároveň klienty upozorňujeme, že takový vztah  s sebou nese svá rizika. Ptáme se jich, co budou dělat, pokud jeden z partnerů uklouzne; kde mají nastavené hranice toho, co je ve vztahu zdravé a co už nikoliv; jestli a jak to poznají; a jak si případně řeknou o pomoc. Je to vlastně skvělá příležitost si tyto věci v částečně chráněném prostředí nastavit do budoucna.

Úzce spolupracujete s Fakultou sociálních studií, a pomáháte tak studentům získat praxi. Jaké zkušenosti u vás mohou studenti získat?

Vítáme zde jakékoliv praxe či stáže od jednorázových hromadných besed přes krátkodobé/dlouhodobé stáže až po novější formát projektové výuky, který nabízí Fakulta sociálních studií pro své navazující magisterské programy. Vždycky to záleží na studentovi samotném, co si z praxe chce odnést. Platí pro něj to stejné jako pro klienty našich skupinových setkání, kterým říkáme „Co do skupiny vložíš, to od skupiny dostaneš.“ Na začátku praxe se proto vždy ptáme, jakou má student vizi, s čím přichází a co se chce v rámci praxe opravdu naučit. My jsme otevřeni čemukoliv, studenty můžeme přizvat na individuální pohovory s klienty, vzít je na skupiny, podpořit je v tom, aby si připravili nějakou aktivitu pro naše klienty ať na skupinový nebo socioterapeutický program. Když student chce, může si u nás zažít ledacos – klidně i vedení rozhovoru. V tomto ohledu může být praxe u nás velmi zajímavá. I klienti jsou velmi otevření, neostýchají se – právě naopak, když přijdou studentky s žádostí o rozhovor s některým z klientů, tak se většina z nich dobrovolně a velice aktivně hlásí (smích).

Mohla by ses s námi podělit o nějaký zajímavý příběh z praxe, který byl pro vás osobně něčím obohacující?

S každým klientem si prožívám jeho příběh a každý mě nějak zasáhne. Možná to zní jako klišé, ale všechny životní zkušenosti našich klientů jsou pro mě obohacující a inspirativní. Nepřestává mě překvapovat, s jak pestrými životními zkušenostmi tady lidé přichází – jak v tom špatném, tak v tom dobrém. Člověk by si mohl myslet, že se jedná o lidi, kteří nemají žádný potenciál, ale tak to vůbec není. Naopak jsou mnohdy neuvěřitelně kreativní – malují, zpívají, hrají, rapují, píšou básně či výborně vaří. Často se také setkáváme s tím, že klienti chtějí svůj životní příběh přetavit do něčeho dobrého, a tak se rozhodnou, že prostřednictvím svého příběhu budou pomáhat druhým. Začnou například pracovat v sociální sféře nebo se rozhodnout studovat školu sociálního zaměření. V posledních letech se do popředí dostávají také takzvaní recovery koučové, což jsou lidé, kteří si prošli odborným výcvikem v doprovázení lidí se závislostí, sami mají vlastní závislostní zkušenost a prošli si v minulosti procesem úzdravy. I takoví se mezi našimi bývalými klienty najdou a jejich práce si nesmírně cením.

Předpokládám, že některé osudy klientů jsou bezpochyby silné a traumatické. Jak se s tím vyrovnáváš?

Často se mě studenti na praxích ptají, jak tu práci zvládám. Samozřejmě to chce nějakou profesní zkušenost a čas, aby člověk dokázal zavřít dveře a šel domů v relativním klidu. Nicméně praxe a čas sami o sobě nestačí, je důležité myslet na sebe, na dobrou psychohygienu, mít kvalitní supervizi a budovat podporující a funkční vztahy v práci i mimo ni.

Napadá tě na závěr něco, co nebylo řečeno, a chtěla bys, aby to zaznělo?

Pokud bych to měla směřovat ke studentům, myslím si, že práce v Doléčovacím centru je naprosto skvělá, a vlastně se divím, že tady nechtějí pracovat všichni (smích). Našla jsem tady svou práci snů – a to ve spojení sociální a terapeutické práce. Pokud totiž společně s klientem nebudeme řešit jeho sociální situaci, těžko se můžeme plně soustředit na témata hlubší/terapeutická. A naopak pokud se nebudeme věnovat těm hlubším tématům, tak se klientům jejich sociální potíže mohou opakovaně vracet, a riziko recidivy je tak výrazně vyšší. Často si říkám, že už mě tady jen tak něco nepřekvapí, ale mám pocit, že se neustále potkávám s něčím, co je pro mě nové a nečekané. Díky tomu pro mě tato práce nebude nikdy rutinou. Člověk tady prostě nemůže zakrnět, ani kdyby chtěl.