V roce 2018 obletěl svět příběh patnáctileté Grety Thunberg, švédské studentky, jež každý pátek trávila namísto školy před tamějším parlamentem s cílem upozornit vládu a širokou veřejnost na nutnost podniknout okamžité kroky ke zmírnění klimatické změny. Její jednání se stalo inspirací pro středoškoláky napříč celým světem a dalo vzniknout hnutí Fridays for Future, tedy studentským stávkám pro klima. Do této iniciativy se zapojily desítky zemí a stovky měst, mezi nimi i Ostrava. Proč podporovat „záškoláctví“ a není to všechno jenom výmysl?

Co je cílem ostravské odnože iniciativy Fridays for Future?
Snažíme se tlačit na politiky, aby se zajímali o téma klimatické změny, jelikož právě oni mají tu moc stanovit jasná pravidla pro velké společnosti – znečišťovatele. Zároveň se snažíme zvyšovat povědomí o současných ekologických problémech ve společnosti. Je to záležitost, o níž se příliš otevřeně nehovoří, a proto prostřednictvím protestů na současnou situaci upozorňujeme a poskytujeme informace široké veřejnosti. Pak už je jen na nich, jak se tomu postaví a zda-li změní své chování.

Jak ses k této iniciativě dostala? V čem spatřuješ její smysl?Gretin příběh a její činnost mi zkřížily cestu již dříve, jelikož se o životní prostředí zajímám delší dobu. Velmi mě mrzelo, že se něco takového neděje i u nás, zejména v Ostravě. Později se se mnou prostřednictvím sociálních sítí spojili zakladatelé českého hnutí s tím, že hledají zájemce ze všech krajů, kteří by se rádi angažovali a pomohli zorganizovat stávku pro klima i v dalších městech. Z Ostravy jsem se tak zapojila jako první a snažím se pomáhat, jak jen to jde. Smysl spatřuji už jen v tom, že se tento problém opravdu začíná řešit – sice jsme ještě daleko od nějakých větších změn, ale je úspěch, že se naše společnost začala o tuto problematiku aktivně zajímat a média se ji taktéž snaží uchopit a prezentovat. Také komunikujeme s různými politiky a vědci, s nimiž se snažíme přijít na to, jak dále postupovat. Osobně si myslím, že je to na dobré cestě.

Jak jsi přišla na to, že je s naší planetou něco špatně? Cítila jsi to na vlastní kůži nebo jsi čerpala informace z nějakých zdrojů?
Primárním zdrojem našeho hnutí je poslední zpráva IPCC, tedy Mezivládního panelu pro změnu klimatu, která byla velmi alarmující. Popisovala, jak by naše planeta vypadala, kdyby se do budoucna oteplila o 1,5 nebo 2 stupně Celsia, v závěru je ten půl stupňový rozdíl velmi drastický. Myslím si, že pro nás v Česku je klimatická změna velmi abstraktním pojmem, protože to nepociťujeme na vlastní kůži. Strategicky jsme vlastně na tom nejvýhodnějším místě, jelikož se nás ty postupné změny natolik nedotýkají. Řekla bych, že pro nás by byla spíše problémem migrace klimatických uprchlíků, a pak samozřejmě větší sucho, malá úroda a následně vysoké ceny potravin.

Jak je na tom Ostrava se zapojením studentů? Zajímají se o klimatickou změnu, její důsledky a možnou nápravu?
Ráda bych řekla, že ano, ale popravdě si tím nejsem vůbec jistá. Žiji vlastně v určité sociální bublině a nemohu s jistotou říci, jak se k tomu všeobecně staví všichni ostravští středoškoláci. Na stávky ovšem stále chodí, i když jich na druhé a třetí stávce bylo méně. To ale může být způsobeno i tím, že se v danou dobu konaly maturity – obecně se o toto téma zajímají nejvíce právě studenti posledních ročníků, protože jsou už na prahu dospělosti a vesměs se mohou sami rozhodnout, jak budou trávit svůj čas. Velkému množství studentů také není osmnáct let a nemohou si psát sami omluvenky – jejich rodiče je často nechápou a i samotné školy jejich snahu občas bojkotují. To se pak také odráží v počtu zúčastněných. Do jisté míry se nám daří šířit povědomí o současném stavu a možných důsledcích klimatické změny, ale je na nás, abychom se i nadále snažili oslovit ještě více škol a srozumitelně vysvětlovat žákům, co je vlastně ve hře.

V této souvislosti zaznívají hlasy, které tvrdí, že stávky pro klima jsou pouze zástěrkou pro záškoláctví, a větším přínosem pro společnost je, když se děti poctivě vzdělávají ve škole. Jak bys na tento názor reagovala?
Myslím si, že tři dny absence za rok mé úrovni vzdělání neuškodí. Podle mého názoru je nejdůležitější mít kuráž veřejně se projevit a vyjádřit nesouhlas třeba právě s nečinností politiků nebo s čímkoli jiným. Všichni bychom si měli osvojit i vyzkoušet některou formu občanského aktivismu. Je docela legrační, jak někteří tvrdí, že máme nejdříve dokončit střední školu, nastoupit na univerzitu, a teprve pak se angažovat ve výzkumu a hledat nějaká schůdná řešení, jak zachránit lidstvo. Jednak na to všechno není dostatek času, a jednak ne všichni chtějí působit ve vědě. Spousta z nás má jiné sny a cíle a snaží se, aby před námi byla budoucnost, kde je bude možné realizovat.

Zmínila jsi, že cílem protestů je především upoutat pozornost politiků a veřejnosti. Můžeme tedy pro lepší klima udělat i jiné věci?
Pochopitelně. Jako jedinci můžeme my všichni dělat každý den rozhodnutí a malé změny, které ve velkém měřítku rozhodně pomáhají. Naše hnutí se ale primárně snaží oslovit politiky a činit změny ze shora, než vyvolávat vlnu změn ze zdola. Obáváme se totiž, že na to není dostatek času. Abychom dosáhli viditelných změn, musíme říci těm, kteří mají tu moc zasáhnout, aby přijali efektivní opatření.

Dělají členové vašeho hnutí a účastníci stávek osobní ústupky, kterými přispívají k udržitelnosti životního prostředí?
Přinejmenším lidé z mého okolí se snaží chovat zodpovědně. Například nakupují pouze v sekáči a podporují spíše cirkulární ekonomiku, snaží se omezit konzumaci masa, protože si uvědomují dopady velkochovů na životní prostředí, nebo se třeba snaží nakupovat bezobalově – každý v jiném měřítku s odlišnými prioritami. Bezobalové nakupování se může docela prodražit, a ne každý disponuje potřebnými financemi, někteří samozřejmě mohou mít problém i s dostupností. Často mě samotnou překvapí, jak moc se mí vrstevníci snaží. Spousta z nich nepodporuje „fast fashion“ a otevřeně se hlásí k tomu, že nakupují v sekáčích. Dříve se na takové lidi ostatní dívali skrz prsty, dnes je to módní trend. Samozřejmě se asi nikdy nevyhneme tomu, že na stávku dorazí někdo, kdo se o problematiku vůbec nezajímá, a chce se jenom ulít ze školy. Ale ve výsledku je mnohem jednodušší do té školy jít a vynechat stávku, protože v opačném případě to pak obnáší mnohem více práce doma, od zjišťování učiva přes shánění zápisů až po dopisování testů.

Mnozí se stávkami nesouhlasí a tvrdí, že se jedná o agitaci určitých politických stran a stávky pro klima mají podpořit politický převrat. Vnímáš svůj aktivismus jako politickou záležitost?
Nejraději bych se do politiky vůbec nezapojovala, ale díky celému hnutí jsem zjistila, že je potřeba s politiky aktivně komunikovat, a všichni se musíme jako členové občanské společnosti alespoň trochu zapojit. Navíc klima je otázka, která se týká nás všech a nejedná se pouze o problém pravicově nebo levicově orientovaných lidí, studentů nebo dospělých. Je to celospolečenský problém, kterému bychom se měli postavit společně. Planeta se bez nás obejde, ale my bez ní ne. A pokud se lidé budou neustále snažit hledat něco, co za tím není, a shazovat tak důležitost problému, tak to nikam nepovede.

Co tedy můžeme podniknout pro pozitivní změnu ve společnosti?
Klíčem je mluvit o tom s lidmi ve svém okolí, nenutit je ke změně, ale spíše je inspirovat svými činy a chováním k tomu, aby k ní dospěli sami ze své vlastní vůle. Je důležité o problému mluvit, vysvětlovat jej a také pokládat otázky. A v neposlední řadě je potřeba si uvědomit, že do ulic nevyráží žádní ekologičtí radikálové, ale obyčejní studenti a další občané, kterým leží na srdci budoucnost nás všech.

Ema Ostřížková
Působí v hnutí Fridays for Future, organizuje hromadné úklidy veřejných prostor a letos natočila krátký snímek o Deklaraci lidských práv, s nímž zabodovala v soutěži vyhlášené Organizací spojených národů. Spolu s Karolínou Žákovou pak zvítězily v celorepublikové soutěži taktéž zaštítěné OSN, a to s krátkým dokumentárním filmem Diskriminace. Ve volném čase se věnuje recyklaci a upcyklaci se zaměřením na udržitelnou módu, o níž také natáčí videa.