Věděli jste, že březen je označován jako Women’s History Month? Rád bych v návaznosti na tuto skutečnost rád připomněl životy a přínos několika význačných žen, které se zapsaly do historie lidstva. Pojďme si v tomto příspěvku připomenout ženy, které působily v oblasti ošetřovatelství a zdravotní péče.

Z historie Měsíce historického přínosu žen

V roce 1978 se v kalifornské Santa Rose uskutečnila v březnu místní akce, která měla připomenout přínos žen historii. Březen byl vybrán záměrně, protože se v tomto měsíci slaví taky Mezinárodní den žen. Tato aktivita se pak postupně rozšířila po celých Spojených státech. V roce 1980 vydal prezident Jimmy Carter prohlášení, které vyhlásilo týden od 8. března za Národní týden historického přínosu žen. O šest let později Kongres rozhodl o rozšíření akce na celý březen.

Březen ve znamení oslav žen. Víte, kdo byla baronka Bertha von Suttner?

Také čtěte

Ženy medicíny a ošetřovatelství

Jednou z nejvýraznějších osobností z historie zdravotní péče a ošetřovatelství je bezesporu Florence Nightingale. Tato britská rodačka nebyla jen zdravotní sestrou, ale rovněž i statističkou, sociální reformátorkou a zakladatelkou moderního ošetřovatelství. Zasloužila se o formalizaci ošetřovatelského vzdělávání založením ošetřovatelské školy založené na vědeckých základech – Nightingale School of Nursing v nemocnici St. Thomas’ Hospital v Londýně. Byla první ženou oceněnou Řádem za zásluhy (1907). Mezinárodní den sester se slaví 12. května, což je den jejího narození.

Florence Nightingale (1820-1910)

Florence Nightingale se narodila do zámožné britské rodiny v italském městě Florencie, po kterém byla pojmenována. Službě druhým se věnovala již od dětství – během dospívání trávila spoustu času pomocí nemocným a chudým ve vesnici poblíž rodinného sídla a věřila, že ošetřovatelství je jejím posláním. Chtěla pracovat jako ošetřovatelka, což ale její rodiče vzhledem k jejich společenskému postavení neschvalovali. I přes jejich námitky studovala ošetřovatelství v Düsseldorfu a v roce 1853 začala pracovat jako ošetřovatelka v Londýně v Institutu pro péči o nemocné gentlemanky.

Proslavila se pak tím, že vedla skupinu zdravotních sester, které se staraly o britské vojáky zraněné v Krymské válce. Tam se zaměřila především na hygienu a pomáhala tak zastavit šíření nemocí. Říkalo se jí Dáma s lampou (The Lady with the Lamp), protože během noci procházela mezi postelemi zraněných vojáků, aby na ně viděla.

Z války se vrátila jako hrdinka a v roce 1860 založila v Londýně první odbornou ošetřovatelskou školu, čímž posílila pověst ošetřovatelství jako profese. Podobné školy se následně začaly zřizovat v Americe, Africe nebo Austrálii. Angažovala se také i v kampani za lékařské reformy nebo za volební právo žen.

Kromě toho se zabývala i statistikou – po Krymské válce bylo na základě analýzy dat zjištěno, že 16 tisíc z 18 tisíce úmrtí bylo způsobeno nemocemi, kterým bylo možné předejít. Florence Nightingale tato data převedla do nového grafu, který pojmenovala coxcomb (kohoutí hřebínek), později se pro tyto grafy ujalo označení polární oblastní diagram. Pracovala také na vytvoření systému do té doby nejednotné kodifikace nemocí a příčin úmrtí. Položila tak základy oboru lékařské statistiky.

Ačkoli Florence Nightingale zemřela v roce 1910 ve věku 90 let, její odkaz žije dál.

Elizabeth Blackwell – první promovaná lékařka moderní doby (1821-1910)

Elizabeth Blackwell se narodila ve Velké Británii jako třetí z devíti dětí. V roce 1832 se rodina Blackwellových odstěhovala do USA. K zájmu o medicínu Elizabeth inspirovala umírající přítelkyně, která jí řekla, že by trpěla méně, kdyby měla lékařku – ženu. Tehdy ale žádná z lékařských fakult ženy nepřijímala, několik žen však praktikovalo medicínu bez licence.

Když se Elizabeth Blackwell hlásila ke studiu medicíny, všude byla odmítána. Geneva College ve venkovské části New Yorku dokonce považovala její žádost za natolik absurdní, že umožnila výhradně mužskému studentskému sboru hlasovat o tom, zda by měla být přijata. Studenti hlasovali v žertu že „ano“ a Elizabeth se tak stala studentkou medicíny.

Během studia zažívala diskriminaci a musela čelit mnoha překážkám. Na přednáškách ji profesoři nutili sedět odděleně a často ji vylučovali z laboratoří. Místní obyvatelé se jí vyhýbali jako „špatné“ ženě za to, že se vzepřela své genderové roli. Nakonec si ale vysloužila respekt profesorů a spolužáků, když promovala jako nejlepší ve své třídě v roce 1849.

Kromě důrazu na prevenci a hygienu při práci byla Dr. Blackwell mimo jiné i spoluzakladatelkou lékařské fakulty pro ženy v New Yorku (1868) a Londýnské lékařské fakulty pro ženy (1874). Ženy tak konečně mohly získat komplexní lékařské vzdělání bez toho, aniž by narážely na neustálé předsudky a odpor okolí.

Bohuslava Kecková – první promovaná česká lékařka (1854-1911)

O předsudcích a odporu by mohly povídat i naše první promované lékařky, Bohuslava Kecková a Anna Bayerová. Obě studovaly medicínu ve Švýcarsku, protože studium medicíny i farmacie bylo v Rakousko-Uhersku ženám povoleno teprve od roku 1900. Byla to doba, kdy panovalo mimo jiné přesvědčení, že příliš mnoho vědění poškozuje ženám vaječníky.

Bohuslava Kecková se stala první Češkou se středoškolským diplomem, když v roce 1874 složila maturitní zkoušku na malostranském gymnáziu. Aby ji vůbec mohla složit, musela dostat speciální ministerské povolení. Doktorát pak získala v srpnu 1880 na univerzitě v Curychu. Anna Bayerová absolvovala o rok později. První ženou, která obdržela titul doktorky medicíny na Univerzitě Karlově, byla Anna Honzáková v roce 1902.

Snem Bohuslavy Keckové bylo otevřít si lékařskou ordinaci v Praze, tam ale narazila. Doktorát z ciziny jí úřady neuznaly (přitom u mužů s tím nebyl problém). Přistoupila tedy na kompromis a po absolvování porodnického kurzu ve Vídni začala v pražském Karlíně pracovat jako porodní asistentka.

Počátkem roku 1893 odjela do Mostaru (v té době pod rakousko-uherskou nadvládou) ošetřovat muslimské ženy. Podle pravidel islámu se muži-lékaři nesměli pacientek dotýkat. Léčili je od stolu a podle popsaných obtíží jim předepisovali léky. To muslimkám vyhovovalo, nebyly zvyklé na ženu-lékařku, bránily se tomu. Zlom nastal, když Bohuslava úspěšně vyléčila manželku místního muslimského vůdce. Kecková také učila i čtení, psaní, ruční práce, přednášela zdravovědu, zasedala v mostarské zdravotní komisi, publikovala. Nikdy se neprovdala a v Bosně nakonec zůstala 18 let.

„Přetrvává přesvědčení, že by ženy měly zůstávat doma s dětmi, zatímco muži mají vydělávat peníze,“ říká Karel Pavlica z FSS OU

Také čtěte

Vlasta Kálalová Di-Lotti (1896-1971)

Rád bych přiblížil ještě jeden nesmírně zajímavý životní příběh české lékařky, kterou zájem o tropické choroby zavedl až do Bagdádu. Zde si otevřela ordinaci a v roce 1928 založila první československou nemocnici, a to vše v době, kdy lékařky nebyly běžně k vidění ani v evropských ordinacích. Její věhlas rostl doma i v zahraničí, přesto zemřela téměř zapomenuta a její jméno zná dnes málokdo.

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v jihočeských Bernarticích do učitelské rodiny. Když začala studovat v Praze medicínu, uměla už anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy a turecky. Díky podpoře prezidenta T. G. Masaryka se ve 20. letech 20. století vydala nejprve do Istanbulu. Do vysněného Bagdádu dorazila v roce 1925. Začátky byly těžké: ženu by žádná nemocnice nepřijala, zbývala jedině soukromá praxe. K té však musela získat povolení britské mandátní správy – a nebylo vůbec snadné přesvědčit anglické úředníky, že má platný lékařský diplom a že Universitas Carolina Pragensis není jen soukromá kolej jakéhosi Karla…

V Bagdádu založila sanatorium neboli mustausaf s dvaceti lůžky a téměř 7 let ho úspěšně vedla. Operovala i velmi složité případy. Ukázalo se, že být ženou je vlastně výhoda. Muslimským pacientkám by totiž jejich muži nikdy nedovolili, aby je vyšetřoval lékař-muž. „Jako chirurg můžete prokázat našim ženám službu, kterou jim nemůže poskytnout nikdo z nás. K nám přicházejí ženy k operaci již jen umírající. Muslimky i jejich mužové dávají přednost smrti před zneuctěním. Tím je ženě operace a ošetření vykonané mužem,“ shrnul výhody chirurg bagdádské Královské nemocnice Saib Šewket.

O propagaci se jí hned na počátku postaral otec jejího prvního pacienta – chlapce, kterého kopl kůň. Dítě jí přinesli v hrozném stavu – uprostřed obličeje mu zela krvavá rána. Dr. Kálalová ho zachránila, srovnala mu kůstky a udělala plastiku. Chlapcův otec byl prodavač a každému, kdo do jeho krámku zavítal, chlapce ukazoval a vyprávěl o šikovné doktorce. Její renomé rostlo tak, že ji chtěl poznat i irácký vladař. Česká lékařka pak léčila i některé členy královské rodiny. Její původní záměr – vybudovat katedru tropických nemocí však ztroskotal. Vzorky na epidemiologické studie pečlivě balila a posílala do Prahy – kde zapomenuty podléhaly zkáze. O její odbornou práci na vysoké úrovni doma nikdo neprojevil zájem…

Práci Vlasty Kálalové paradoxně nejlépe využili v entomologii. V roce 1926 vyzvalo Národní muzeum v Praze krajany žijící v cizině k zasílání cizokrajných exemplářů do sbírek hmyzu. Z lékařky se stala nadšená amatérská entomoložka. Domů poslala na 50 tisíc perfektně zpracovaných exemplářů brouků, mezi nimi i dva dosud neznámé druhy krasců. Jeden dostal na její počest přídomek Kálalae.

V roce 1927 se Vlasta provdala za Jiřího Silvia Di-Lotti. V následujícím roce se jim narodil syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia. Mateřská dovolená neexistovala, hned po porodu se lékařka musela vrátit ke své práci. Na podzim 1931 ale vážně onemocněla lehčí formou horečky dengue, infekcí přenášenou komáry. Několik měsíců neměla sílu zvednout se z lůžka. Irácké úřady jí neprodloužily licenci. Projevila se rivalita mužských kolegů: bylo třeba trochu přiskřípnout prsty příliš úspěšné konkurentce. Nastal čas vrátit se domů. Válečná léta pak strávila v rodných Bernarticích, kde si otevřela soukromou praxi.

Při ústupu německých vojsk dne 8. května 1945 přišla o rodinu. Ustupující jednotky SS zakročily 8. května 1945 v Bernarticích proti českým povstalcům a zastřelily 44 lidí, mezi nimi i manžela Kálalové a obě jejich děti. Vlasta Kálalová, ležící zraněná v tratolišti krve vedle svých blízkých, unikla smrti pouze díky tomu, že ji Němci považovali za mrtvou.

Po válce se starala o válečné sirotky, přednášela v Evropě i v USA, překládala, veřejně vystupovala proti nespravedlnostem režimu, svým dopisem prezidentu Klementu Gottwaldovi se postavila na obranu Milady Horákové. Dne 15. února 1971 zemřela téměř zapomenuta v Písecké nemocnici.

Florence Nightingale, Elizabeth Blackwell, Bohuslava Kecková nebo Vlasta Kálalová Di-Lotti, to je jen několik málo význačných žen z oblasti zdravotnictví, mnohem více žen – lékařek, zdravotních sester, vědkyň, sociálních pracovnic, učitelek a dalších odbornic s neméně zajímavými životními příběhy zůstává (téměř) zapomenutých. Ať v březnu, nebo třeba i v lednu, není od věci si jejich osudy čas od času připomenout. Pokud vás toto téma zajímá, můžete se třeba zapojit do akce Měsíc žen na Wikipedii, a přispět tak k rozšíření článků o ženách na české Wikipedii.

Autor textu, doktor Karel Pavlica, je absolventem sociální práce na FF OU s pětiletým výcvikem v integrativní psychoterapii. V praxi se věnoval zejména telefonické krizové intervenci a výzkumu v oblasti sociálních věd. V současné době působí jako odborný asistent na Katedře zdravotně-sociálních studií FSS OU. Zabývá se mimo jiné sociální prací v kontextu genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti nebo respektující komunikací a přístupem ke zranitelným skupinám. Je fanouškem moderních technologií se zájmem o využití virtuální reality v psychoterapii, v rehabilitaci nebo obecně v pomáhajících profesích. V neposlední řadě je také milovník koček a velký obdivovatel těchto fascinujících stvoření.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons