Ačkoli je toto téma v lidské paměti pevně spjato s náboženským prostředím, jako nadčasové přežilo i léta hlubokého ideologického tlaku. Dá se říci, že každá doba dokázala univerzálnost této kategorie využít pro své účely. Autorům pak v časech tvůrčí nesvobody téma matky s dítětem (podobně jako jiné věčné náměty, např. akt či rodina) poskytovalo dostatečnou tvůrčí svobodu a zároveň se jím autoři mohli vyhnout schematizovaným, ideologicky podmíněným motivům (třebaže i toto téma bylo v minulosti nejednou ideologizováno).
S novodobými madonami se setkáváme samozřejmě i v Ostravě 2. poloviny 20. století, ačkoli jejich výskyt zde není právě tak častý, jak bychom možná s ohledem na obecnou oblíbenost tohoto motivu očekávali.
Třebaže i středověké zobrazení madony počítalo se specifickými podtypy (např. infantia Christi, vedoucí již odrostlejšího Ježíška za ruku, případně jej napomínajícího), nejčastěji představovala madona matku s dítětem v náručí. Tento prototyp bychom mohli i v rámci novodobého umění nazvat jakýmsi „čistým typem“ madony, který nejvíce odpovídá starému modelu odvozenému ze sakrální plastiky. Pokud je mi známo, v Ostravě tuto situaci nacházíme v rámci samostatných plastik z 2. poloviny 20. století s námětem matky (či zástupné ženy) a dítěte ve čtyřech případech.
K nejstarším patří dvě realisticky provedené plastiky z počátku 60. let. Miroslav Rybička (* 1928) vytesal z pískovce v letech 1961–62 plastiku tohoto námětu pro exteriérovou stěnu zdravotního střediska na Jilemnického náměstí ve 3. obvodu Poruby. Socha, umístěná na konzole ve výši prvního patra, je provedena vcelku tradičně – „matka“ (v tomto případě uváděna jako lékařka) stojící v kontrapostu pohlíží zblízka na dítě, jež drží u svého pravého ramene. Osvěžujícím prvkem architektonické realizace je reliéfně provedená stěna pozadí tvořená hranatými, horizontálně vedenými žlábky. Ta jednoduché soše vytváří kontrastní, opticky efektní pozadí.

Z jiného rodu je plastika Důvěra v mír předního ostravského sochaře předválečné doby – Augustina Handzela (1886–1952). Ten v závěru svého života, roku 1951, vytvořil „dělnickou madonu“ s dítětem přitištěným k levému rameni, klasy obilí v pozvednuté pravici a holubicí na rameni, která byla později transformována do podoby ještě více odpovídající jejímu proletářskému původu. Žena byla nakonec oblečena do montérek a jejím atributem v pravé ruce zůstala jen vzlétající holubice – oblíbený mírový námět, který se projevil i v názvu díla. Jeho historie je dnes nejasná a pohnutá. Handzel zemřel již roku 1952, nicméně plastika, odlitá snad z jemného betonu či tzv. umělého kamene, byla instalována na své místo na nábřeží Ostravice u mostu Pionýrů pravděpodobně až o desetiletí později. Vznikla zřejmě jako kopie poškozené sádrové sochy pro Okresní národní výbor v Českém Těšíně. Jak bývá u soch s holubicí neblahým zvykem, byla tato část plastiky nejednou poškozena, což vedlo nakonec k úplnému odstranění díla. Zda se dnes někde jeho zbytky nacházejí, není známo.

K výrazně modernistické, abstrahované podobě směřuje sedící Matka s dítětem Jiřího Myszaka (1925–1990), jejíž podoba se utvářela v letech 1963–66 v rámci Myszakova zřejmě nejúspěšnějšího období, charakteristického materiálově prací se šamotem a formálně lapidárními organickými tvary, jež evokují prehistorické umění. Tato novodobá venuše s dítětem pro základní školu na sídlišti Volgogradská v Zábřehu je složena ze šesti šamotových dílů a povrh sochy je pečlivě vyhlazen (též zostřeny hrany), čímž vyznívá oproti studii dochované na zahradě umělcova rodinného domu poněkud technicistněji. Oproti té je dnes veřejná realizace bohužel také neúplná – hlavy obou postav byly již podruhé uraženy a renovace této cenné plastiky se stále nedostavuje…


Zase do jiných sfér nás přivádí plastika sedící madony Jindřicha Wielguse (1910–1998) pro zadní část parku porubské Fakultní nemocnice. Vznikla až v letech 1985–86, nicméně nese zřejmé stopy Wielgusovy poetické stylizace, založené na výrazném zjednodušení tvarů, která provází jeho práce již od 40. let (dědictví avantgardy). Socha i přes svůj prozaický název Zdravé životní prostředí upoutá zvláštní, až neevropskou poetikou. Žena v meditativním posedu i dítě na jejím klíně (ovázáno v prostěradle na způsob larvy) hledí spolu k západu s dávkou buddhistické vyrovnanosti. Prosté koncepci vyhovuje i vzácně zdařilá jednoduchost tvarů.

(pokračování příště)
text vychází paralelně na ostravablog.cz (http://ostravablog.cz/komentare/novodobe-madony-i/)