Neuvěřitelná Čín人 – Strasti a nástrahy každodennosti

Autor: , 23. 10. 2016

V říjnu jsou ulice Shijiazhuangu stále stejné, kola a motocykly všech značek, rozměrů, barev a tvarů jezdící v chumlech bez vyšší organizace. Obloha je zbarvena několika odstíny šedi, slunce se už neukázalo měsíc a nejspíš si dá ještě chvíli pauzu. Prší a vždy ve chvíli, kdy zapomenu deštník. Smogová situace je na hranici únosnosti a telefon mi už čtrnáct dní hlásí, že kvalita vzduchu je přímo hazard se životem. Obavy a stud při konzumaci jídla nahradil pouze přátelský respekt k těžším potravinám a kluzké konzistenci. Dopravní situaci řeším následováním statečných obyvatel města a hrdinně vjíždím do situací, které jsem neviděla nikdy předtím. Koupila jsem si křiklavě zelený zvonek, upevnila na řidítka a zvoním jako o život, leckdy doslovně. Budou to dva měsíce, co jsem se přestěhovala do Asie a mohu prohlásit, že nikdy jsem se necítila lépe.

img_1550

Problémem zůstává objednávka jídla. Pokud má restaurace obrázky, stává se mojí oblíbenou bez ohledu na to, že jím stále ta samá jídla, která tabule nabízí. Málokdy se mi podaří objednat, co doopravdy chci. Naučila jsem se základní slovíčka a věty, které jsou pro přežití nezbytné. Rýže, toto, nudle, né rybu a kolik to stojí. Jak říkal Rostand – tajemství úspěchu je vybrat si ze dvou možností tu třetí. Já jsem však zjistila, že správná bývá většinou až ta pátá.

img_1313

Je to už také nějaký čas, co jsem se stala učitelem a upřímně to mám moc ráda. Na naši univerzitě studuje český jazyk dvanáct studentů,  jsou skvělí, což mě motivuje a pomáhá s nedostatky, které jako učitel – začátečník mám. Čínský student je odlišný od toho českého, v mnoha aspektech. Vracela jsem se z konference a bohužel to vypadalo, že nestihnu být zpět do začátku hodiny. Usmívala jsem se při představě, jakou radost budou mít. Ona zpráva v nich vyvolala smutek a do poslední chvíle byli připraveni jít do školy. Byla jsem příjemně překvapena a cítila se zahanbeně, když jsem vždy emaily s absencí vyučujícího na naši univerzitě četla s radostí a prožitkem. Nicméně v průběhu vyučování jsem získala i několik poznatků o sobě. První poznatek je zásluha mého líného mozku, který si po několika hodinách řekne, že už ho nebaví mluvit česky a anglicky, a tak si vybere jeden jazyk, přičemž rozhodnutí je vždy na něm. Reálně to potom vypadá tak, že se studentů zeptám, jak je věta v češtině. Když čekám na odpověď přes půl minuty, fakt mě následně donutí zapřemýšlet, co jsem vyřkla. Pomalu mi dojde, že chyba není na jejich straně, neboť nemají co překládat, když jsem jim větu řekla rovnou v češtině. Několikrát jsem s příslibem báječného českého ekvivalentu udělala otočku čelem k tabuli a zůstala u toho, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se slovo vlastně řekne česky. V prvních okamžicích to vypadá vzdělaně, že dumám nad nejlepší vhodnou možností a vybírám z několika set nápadů. Problém nastává, když doba překročí únosný limit, to už to se mnou vypadá bledě, začínám se potit a vynechávám místo, že slovo doplním později. Krušné chvíle zažívám, když potřebuji rychlé příklady na konkrétní písmena, vznikají jednak slova, která jsem snad nepoužila léta a slova patřící do katogorie “nevhodné na výuku češtiny a jakéhokoliv jiného jazyka”, ta jsou nablízku a připravena na vyřčení v každé situaci a já se je opakovaně snažím vyhodit ze svého repertoáru a zahnat do nejzazšího koutu své mysli. Mám je ráda, zpočátku byli stydliví a domnívám se, že jsem byla první cizinec, se kterým mluvili. Vidím neuvěřitelný pokrok a oni mi to všechno vrací. Taky se o mě starají, když jsem byla nemocná, přinesli mi léky, pro které byli v lékarně, aniž bych je o to požádala. Píšou mi lístečky pro taxikáře, díky nimž jsem na nádraží včas a né ztracena v hutonzích. Dokonce si nechali udělat dort, když slavili narozeniny a donesli na naši hodinu. Bohužel, moje píseň k narozeninám byla tak falešná, že jsem v polovině i já naznala, že tohle si nikdo nezaslouží.

Přes to všechno se cítím pořád více studentem a moje míra sympatie inklinuje spíše tímto směrem. Do menzy pro učitele chodím stále nejistě a opatrně, nejen z důvodu velkého množství kluzkých potravin. Když se mě moji kolegové zeptali, jak jim jdou testy, odpověděla jsem, že paráda a po měsíci a půl s těžkým srdcem vytvořila první. Druhý příjde brzy, začínám přitvrzovat.

 

img_1284

Moji studenti.

Z dnů jsou už měsíce a čas tady utíká rychleji. Zažila jsem krásné a skvělé okamžiky, divné chvíle a měla první depresi, naštěstí jen jednu a zmizela bez následků. Potkala zajímavé a úžasné lidi, poznala o kousek více kultury, když jsem zjistila, že oficiální večeře je jedna velká alkoholická párty, kde všichni připíjí na všechno a nic. Průměrný počet přípitků jsou dva za pět minut a i přes můj malý trik, kdy jsem ve sklenici měla připravenou jen kapku, jsem dvakrtát zabloudila u výtahů. Jak jsem řekla na začátku, nikdy jsem se necítila lépe.

Pokud chcete vidět více fotek a zaujal vás život v Číně, koukněte na můj instagram, kde mě najdete pod jménem: hanka_red

img_1327

VIP salónek na kraji města.

img_1583

Šedý den na jezeře.

img_1818

Milan Kundera v Pekingu.

img_1808

Každodenní chléb cizinců, fotografování s dětmi, rodinami a čímkoliv, co je pro ně důležité. Na fotce můj kamarád Roger, řada byla na něm.

img_1866

Narozeniny jednoho ze studentů, ten dort byl boží.

img_1465

Prostě Čína.

Přečteno: 233x
O blogu