„Tak na viděnou v září ve výuce!“ řekl jsem spokojené paní studentce z kombinované formy studia, jež vycházela ze dveří po úspěšně vykonané zkoušce z letního semestru, na kterou se neodvážila dojít dříve než v půli srpna, protože jsme společně celý rok cítili, že nám to trošku drhne. No vždyť španělština není žádná angličtina…
Na jejím výrazu bylo znát, že jí spadnul kámen ze srdce a já si smutně uvědomil, že tou trojkou jsem zakončil jednu významnou etapu naší univerzity.
Byla to totiž trojka poslední. Teda moje poslední trojka. Určitě ještě u státnic si kolegové zgustli na jedničkách, dvojkách, trojkách a beztak i na nějakých čtyřkách. Pětky, jak víme, nejsou… Je to škoda, na gymplu jsem je měl rád.
A jak to že poslední? No od 1. září je totiž i na naší prestižní OU účinný nový Studijní a zkušební řád. Mění se tam hodně věcí, zavádějí nové pojmy, ale co je nejsmutnější: vymazaly se jedničky. Už to nebude vážený studijní průměr: 1, 49 ale A, BDF, červený diplom už nebude za samé jedničky, ale za samá áčka, nebo snad i béčko bude stačit?
Uvidíme, jak se to v praxi ujme. Dnes na poradě katedry vyvstala řada zajímavých otázek k tématu a i paní prorektorka se na alive vyjádřila. Je jasné, že emoce hýbají jedničkami, teda pardon, áčky.
Jednička je ale jednička. Sám si pamatuju na svou první. Těšil jsem se na ní jak malý Jarda (doc. David promine). Bylo mi pět, takže jsem vlastně malý byl a byla z klavíru. Teda měla být, paní učitelka mi ji slíbila.
Všichni mluvili o jedničce. O tom, jak dobrý a pilný žák má samé jedničky, jak je jednička důležitá, jak rodiče chválí své ratolesti za jedničky, jak jedničky otevírají cestu k úspěchu a nevím co ještě. Prostě i já jsem se jednoduše těšil na svou první jedničku.
Na konci června jsem se tedy vydal v doprovodu babičky a s kytkou v ruce do poslední hodiny klavíru v tom roce. Byl jsem nervózní, celou noc jsem beztak nespal… vždyť to měla být má první jednička. Konečně i já, pětileté děcko, ji dostanu. Kdepak maturita, ale první jednička, to je one giant leap for a man.
Už si ani nepamatuju, jestli jsme v té hodině hráli nebo si jen povídali o tom, jak budeme trávit prázdniny. Paní učitelka samozřejmě poděkovala za kytičku. No a pak konečně přišla ta vytoužená chvíle. Vytáhl jsem žákovskou knížku a odevzdal ji paní učitelce. Ta si od klavíru sedla za stůl a na připravenou stránku napsala hodnocení.
Žákovskou zavřela, odevzdala mi ji a já s díky a s pocitem dospěláka, se svou první jedničkou, odcházel ze dveří vstříc prázdninám. Jen co se dveře zavřely, otevřel jsem žákovskou knížku na zmíněné stránce a oněměl. Do očí mi vytryskly slzy, život se mi zhroutil….
Bylo tam napsáno VÝBORNÝ. Jednička nikde. A to mi ji slíbila.

Ať si kdo chce, co chce, říká, ať si moderní didaktikové a evaluologové vymýšlejí sebelepší způsoby hodnocení, jednička zůstane vždy jedničkou! A děti se na ni těší. Kdepak áčko.