Digitální technologie a data dnes hrají v sociální práci stále větší roli. Sbíráme čísla, sledujeme indikátory, vytváříme přehledy a algoritmy. Tento trend má své výhody, ale i limity. Belgický profesor Rudi Roose a jeho kolegové a kolegyně z univerzity v Gentu nabízí k tomuto trendu, který označují jako dataismus, protiváhu: relationshipismus. Podle této protiváhy stojí kvalita sociální práce na důvěře, dialogu a vztazích, nikoli na měřitelných ukazatelích. Tento přístup nás provázel během naší podzimní cesty v rámci projektu DigiWell do Vlámska.

De Patio v Brugách: sociální práce pod jednou střechou

První naší zastávkou byla služba De Patio v Brugách. Zaměřuje se na děti a mladé do 25 let a jejich rodiny. Vyniká tím, že spojuje dohromady služby, které bývají roztříštěné – psychologickou, pedagogickou i sociální pomoc. Nejde jim o efektivitu, ale hlavně o to přiblížit se co nejvíce běžnému životu: služba sídlí v řadových domech bez viditelného označení, aby splynula s komunitou.

Klíčové je tu naslouchání a kolaborativní dialog – pravidla nejsou rigidní, hledají se dostatečně dobrá řešení, ne ideály. Důležitou roli hraje i celá rodina a okolní instituce (škola, policie, sousedé). Vše působí přirozeně a přátelsky, přičemž děti tu mohou nejen mluvit o svých problémech, ale i dostat teplé jídlo a odpočinout si. Hlavní roli tu hraje tedy vztahovost, nikoli pravidla.

Komunitní věznice v Kortrijku: bezpečnost skrze vztahy

Další zkušeností byla návštěva komunitní věznice v Kortrijku. Už samotné umístění v blízkosti univerzity a nikoli na okraji města napovídá, že jde o místo otevřenější společnosti. Architektura bez mříží, důraz na takzvanou dynamickou bezpečnost a partnerský přístup mezi zaměstnanci a vězněnými osobami vytváří prostředí, které se snaží co nejvíce přiblížit běžnému životu.

Vězněné osoby, o nichž se tady přemýšlí jako o ubytovaných, si vzájemně vaří, uklízejí, starají se o zvířata, tráví čas společně s personálem, ale především mají možnost vést dialog. Sami říkají, že zde nejsou jen číslem, ale člověkem se jménem a příběhem. Atmosféra připomíná komunitu, kde se vzájemně podporují. I zde je patrný vztahový přístup: rehabilitace nestojí na přísných pravidlech, ale na důvěře a participaci.

Setkání se zajímavými osobami z praxe: Delphine Levrouw a sociální klima ve službách pro děti a dospívající

Setkali jsme se také s řadou zajímavých osobností z praxe. Jednou z nich byla Delphine, která pracovala přes 20 let jako sociální pracovnice v rezidenčních zařízeních pro děti a dospívající a pozorovala, jak se péče vlivem neoliberalizace a konceptu new public managementu postupně mění v proceduru.

Tento proces ji velmi trápil, tak se rozhodla, že jej bude zkoumat ve své disertační práci, v níž poukázala na zhoršování sociálního klimatu a vztahů v rezidenční péči. Poukázala na to, že se ze sociálních pracovníků a pracovnic stali techničtí profesionálové a profesionálky řešící každou situaci pomocí jasně nastavených pravidel.

Vytvářejí procedury a standardy, jenž nás odklánějí od vztahu jako hlavního nástroje sociální práce. Navrhla proto koncept reflexivního profesionalismu, v rámci něhož by se sociální pracovníci a pracovnice měli zajímat o příběhy, přání, pocity a tužby děti a dospívajících, brát je jako partnery a skrze dialog vytvářet pozitivní a podporující sociální klima.

Když se sociální práce nebojí být politická

Ale sociální práce nemůže být založena pouze na dialogu. Protože se odehrává v neoliberálním kontextu, stává se součástí systému, který může být utlačující a samotný dialog tak přestává být dostačující, neboť je často nástrojem tohoto nastavení. Neoliberalizace sociální práce usiluje o její depolitizaci prostřednictvím důrazu na konsenzus, jenž však ve výsledku slouží především zájmům neoliberálního systému.

Proto je důležité chápat sociální práci nikoli jako apolitickou a neutrální pomoc jednotlivci, ale jako činnost založenou na hodnotách sociální spravedlnosti, ukotvenou v občanské společnosti a mající výrazný společenský i strukturální rozměr.

Bart Van Bouchaute a kurz, který zpochybňuje samozřejmost

O uvědomění si této role sociální práce a možnostech její politizace jsme mluvili s Bartem, vedoucím postgraduálního kurzu pořádaného na Univerzitě v Gentu. Kurz vznikl právě z potřeby vrátit do sociální práce kritické myšlení a schopnost zpochybňovat zaběhlé pořádky. Vychází z vlámské tradice občanského aktivismu devadesátých let, kdy byla společnost prostoupena komunitními iniciativami a diskusemi o sociální spravedlnosti.

Kurz má tři moduly. V prvním účastníci poznávají kritické teorie, které narušují představu, že sociální práce je čistě individuální činnost. Druhý modul se zaměřuje na aplikaci teorií do praxe. Účastníci a účastnice rozebírají konkrétní případy a přemýšlejí, jak se v nich projevuje propojení mikro-, mezo- a makroúrovně. Třetí část je pak nejodvážnější: narušuje depolitizaci a klade důraz na to, že ne vždy je možné dosáhnout konsensu, někdy je třeba uznat i konflikt a antagonismus jako přirozenou součást sociální reality.

Bart zdůrazňoval, že cílem není proměnit sociální pracovníky v aktivisty, ale posílit jejich uvědomění o politické dimenzi vlastní práce. Politizace tak znamená ne revoluci, ale každodenní drobné změny, třeba v tom, jak přemýšlíme o klientech a klientkách, pravidlech, standardizaci, vlastní profesionální diskreci nebo o systému, jehož jsme součástí.

Jessica Toft: Etika jako prostor odporu i naděje

Na Univerzitě v Gentu jsme také měli možnost setkat se s Jessicou Toft, profesorkou z Minnesotské univerzity. Ve své přednášce popsala, jak neoliberální tlak na efektivitu a kontrolu proměňuje samotnou podstatu sociální práce.

Ve svém výzkumu Jessica ukazuje, že manažerská logika orientovaná na výkon, kvantifikaci a kontrolu sice přináší zdánlivou transparentnost, ale rozpouští etické jádro sociální práce. Pod tlakem standardizace a byrokratizace se sociální pracovníci často ocitají v paradoxu: čím víc „dodržují“ pravidla a postupy, tím víc se vzdalují tomu, co je v jejich práci skutečně důležité. Místo dialogu, empatie a doprovázení, se ze sociální práce stává administrativní úkon.

Jessica zdůrazňuje, že etika není doplněk, ale akt odporu vůči nelidským strukturám. Etické uvážení, schopnost vnímat kontext životní situace, je podle ní formou makropolitické praxe, která zpochybňuje nespravedlivě nastavené systémy. Politizace sociální práce tak začíná právě v etice každodenního rozhodování: v ochotě říci ne, když systém požaduje něco, co je v rozporu s lidskostí, a ano tam, kde je třeba chránit profesní integritu a hodnoty.

Politizace sociální práce není provokací, ale stává se etikou každodenní odvahy. Sociální pracovníci nejsou jen vykonavateli norem, ale i jejich spolutvůrci. Stejně jako relationshipismus vrací pozornost k člověku a vztahům, i Jessica připomíná, že etika je vztahová.

Co si odvážíme

Cesta do Gentu nám tak připomněla, že sociální práce není apolitická ani neutrální. Každé rozhodnutí, každé pravidlo a každé mlčení má svůj dopad. A odvaha o těchto věcech mluvit, ptát se a zpochybňovat, je dnes důležitější než kdy dřív.

Z belgické cesty jsme si odnesli především potvrzení, že sociální práce stojí na vztazích a odvaze je chránit i v proměnlivých společenských podmínkách. Studující i sociální pracovnice a pracovníci často hledají jasné metodiky a nástroje, které by jim pomohly zvládat složité situace. Ty ale nikdy plně nepostihnou hloubku lidských příběhů ani kontext, ve kterém se sociální práce odehrává.

Naše zkušenosti z pracovní cesty nám ukazují, že důvěra, otevřenost a zapojení komunity mohou mít prospěšnější dopad než dokonalý manuál. A zároveň, že vztahová práce má i svůj politický rozměr – dotýká se spravedlnosti, rovnosti a důstojnosti, tedy hodnot, které přesahují individuální příběhy klientů.

V době, kdy i v Česku sílí tlak na standardizaci, měřitelnost a efektivitu, může být relationshipismus i politizace sociální práce důležitou připomínkou: vztahy ani odpovědnost nelze zredukovat na data. Sociální práce zůstává lidskou, vztahovou a současně občansky angažovanou profesí. A právě v tom spočívá její síla.