Den dvacátý – Dopoledne na univerzitě, odpoledne v Talking Through Art

Tak, byl před námi další týden ve Rwandě a začali jsme jej dopolednem stráveném na univerzitě. Dopoledne bylo v naší režii, studenty i některé vyučující na Univerzity of Kigali čekaly prezentace na témata evropsko-afrických vztahů spolu v konkrétním průmětem česko-rwandských vztahů. Dále prezentace představující demografii EU, turismus EU a další prezentace, kterými jsme se snažili obecenstvu co nejvíce přiblížit Evropskou unii a Evropu jako takovou. Po vyčerpávajícím přísunu informací jsme započali dlouhou debatu při silné africké kávě.

Na oběd jsme si zašli do našeho oblíbeného self-service nedaleko univerzity, pak sedli na motorky a pádili do části Kigali-Gikondo, kde má náš kamarád Petr neziskovku Talking Through Art. V TTA pracují hendikepované ženy a Petrovi se podařilo a dále daří měnit životy těchto žen k lepšímu. Jejich hlavní náplní práce je pletení košíků a nástěnných obrazů s originálním designem. V TTA jsou dále pořádány lekce angličtiny, workshopy a lekce pletení košíků. Jedné takové lekce jsme se zúčastnili i my a strávili v TTA moc příjemné odpoledne. Uplést takový košík není vůbec jednoduché, chce to šikovné ruce a ocelové prsty. Například ženy z TTA zvládnou zhotovit košík za jeden den, nám se za půl dne podařil přívěsek na klíče, rychlejším podtácek na espresso hrníček. Jedna členka výpravy si navíc nechala od členky TTA Emily uplést africké copánky, které jsou nedílnou částí africké kultury. Po 6 hodinách práce a s pomocí dalších 4 lidí bylo hotovo. S bílými vpletenými pramínky navíc byl výsledek opravdu zajímavý a výrazný. No co, všichni jsme si tady zkrátka přijeli pro intenzivní zážitky!

P.S.: Jo a kdyby někoho více zajímala aktivita TTA , tady je jejich Instagram.

Den dvacátý první – deštivý den a večerní škola

Ráno jsme se všichni probudili za zvuků vydatného deště a následně nám přišla zpráva, že škola se přesouvá na večer. To znamenalo jediné, vypnout si budíky a dospat předešlé vyčerpávající dny. A protože jsme v následujících dnech měli v plánu navštívit národní park Nyungwe, museli jsme podstoupit testy na covid. Na PCR testech jsme v Kigali již jednou byli, proto se až nezvykle nevyskytl žádný problém a všechno proběhlo hladce. Po testech jsme si zašli na oběd a připravovali se na večerní školu.

Do školy jsme dorazili v 5 odpoledne a počkali na přednášku, která začínala v 6. Předmět, jehož přednášky jsme se zúčastnili, se jmenoval „Democracy and human rights“. Než přednáška začala, měli jsme trošku obavy o jejím obsahu, ale ta nakonec předčila veškerá naše očekávání. Výklad vyučujícího byl poutavý a zajímavý, studenti se taktéž zapojovali a sdíleli své myšlenky a připomínky. Mluvilo se například o tom, že pomoc z Číny má méně podmínek, než pomoc z Evropy nebo USA, a nebo o tom, jaké jsou problémy moderní demokracie – lidé nerespektující politiky, korupce, demokratické země, které „učí“ ostatní země demokracii, lidská nerovnoprávnost a mnoho dalšího. A také, že demokracie v Africe to nemá vůbec jednoduché, zejména kvůli nízké vzdělanosti jejích obyvatel. Ke konci hodiny jsme všichni byli rozděleni do čtyř skupin a připravovali jsme krátké shrnutí hodiny. Přednáška skončila přibližně o půl deváté a sami jsme se divili, že už je tolik hodin. Téměř tříhodinová přednáška utekla jako voda a my jsme se už jen vydali domů a připravovali se na výlet do Butare.

Den dvacátý třetí návštěva plantáží a cesta do Nyungwe

Dvacátého třetího dne ráno jsme se sešli s Fredem, který se nám nabídl, že nám ukáže, jak se v místních podmínkách pěstuje káva. Vydali jsme se tedy na místo, kde se káva omývá a praží, postupně nás seznámil s celým procesem výroby kávy. Na kávové plantáže se bohužel kvůli nepříznivému počasí nedalo dojet. Jako alternativu Fred zvolil ukázku pěstování makadamových ořechů, které rostly nedaleko. Po zajímavé přednášce jsme se odebrali na osvěžující šálek kávy a rozloučili jsme se s Fredem a vydali jsme se vstříc národnímu parku Nyungwe. Již před cílem dnešní cesty jsme zaznamenali zvýšený pohyb primátů v podobě skupin makaků a dokonce jednoho šimpanze. Po příjezdu na ubytování a vybalení nastal čas zaplatit si túru za šimpanzi, kterou jsme měli naplánovanou na nadcházející den. Po platbě vyšel čas na malou procházku do hotelu, který se nacházel na vrcholku hory a skýtal úžasný výhled po okolí. Zde jsme se usídlili na delší dobu, a nejen že jsme pososávali objednané nápoje, ale především jsme sosali wifi zdarma, neboť většina naší posádky skončila zcela bez dat.

Den dvacátý čtvrtý – Welcome to the jungle a příjezd do ráje

Brzké vstávání v půl 5, na recepci vyzvednout našeho průvodce a hurá na šimpanze! Tito lidem nejpříbuznější primáti jsou aktivní hlavně ráno, proto jsme jeli k branám NP Nyungwe ještě úplně za tmy. Krátké naučné okénko: NP Nyungwe je největším a nejlépe zachovalých horským deštným pralesem v Africe, na rozloze 970 km² žije 13 druhů primátů (25 % z celkového počtu Afriky), 275 druhů ptáků, 1068 druhů rostlin, 85 druhů savců, 32 obojživelníků a 38 druhů plazů, z toho mnoho endemitů.

Okolo pralesu se táhnou po kopcích také rozsáhlé čajové plantáže, kde si, jak jsme se dozvěděli z povídání průvodce, průměrný sběrač vydělá 35RF/kg. To znamená v přepočtu přibližně jeden dolar za 30 kilo posbíraných čajových lístků. Šikovný sběrač přitom zvládne za den posbírat a odnést na hlavě 20 kilo. Měsíční plat takového sběrače přitom s přehledem utratíte při jedné návštěvě restaurace.

Po hodině a půl jízdy terénem rovným i nerovným jsme už v rukou svírali hůl, utáhli si tkaničky na našich pohorkách a vyrazili do africké džungle. Byla to podívaná. Zase jsme se cítili jako ti dobrodruhové v televizi na Prima ZOOM, kolem nás panenská příroda, zvuky pralesa a specifické zvuky různých endemitických ptáků, prostě na nás doslova dýchal život. Po necelé hodince jsme došli k rodince 25 šimpanzů pohupujících se na stromech. Každý šimpanz je rozeznatelný od druhého, ať už rysy v obličeji nebo těmi osobnostními. Proto jeden chvíli neposeděl, druhý si dělal z větví hnízdo na ranního šlofíčka, na jednu dvojici „šlo jaro“, další dvojice mláďat na nás zase škodolibě házela kousky větví. Jednou se i trefili. Mláďata šimpanzů jsou stejně jako děti velice hravá. Schovávají se jeden druhému v korunách stromů, hrají na honěnou, anebo soutěží, kdo zařve na celý les hlasitěji. To poslední jsme si potvrdili na živo. Navíc když jsme si pomohli dalekohledem, viděli jsme šimpanzům i do tváře. Bylo to prostě kouzelné.

Cestou zpátky z pralesu jsme se zastavili na oběd jak jinak než do self-service. Poté už nás čekala 5hodinová cesta do ubytování Rwiza Village nedaleko města Kibuye. Všechno šlo hladce, až když nás v poslední hodince zradily Google Maps, Waze i všechny ostatní navigační aplikace. Rwandské cesty ve skutečnosti se totiž neshodovaly s těmi na mapách. Nebyli bychom ale správní geografové, abychom si neporadili. Do auta jsme nabrali jednoho místního, který nás navigoval až na místo určení. Poděkovali jsme mu, dali nějaké franky na motorku zpátky a šli se ubytovat.

Jak už z nadpisu napovídá, Rwiza byl opravdu ráj na zemi. Čekali nás dvě noci v malých chatičkách s balkonem a výhledem na jezero Kivu. Před večeří se byli někteří z nás osvěžit do Kivu, další zas u večeře vyzkoušeli jihoafrické víno. No, kdo poctivě čte deník, připojuji další tip na místo pro líbánky.

Den dvacátý pátý – what will we do with a drunken sailor?

Probuzení jako v pohádce, snídaně formou již tradiční omelety a hurá do města. V šesti jsme se projížděli Kibuye v naší drahé zapůjčené Mazdě a radostně projížděli tam a zpátky silniční kontrolou. Hledali jsme totiž přístav a loď, která nás zaveze až na Napoleonův ostrov. Problém se skrýval v tom, že cesta kolem jezera byla pouze jednosměrná a my tak při každém projetí skončili zas a znova na místě před pány policisty. Když jsme projížděli po šesté, dokonce nám zamávali. Loď jsme ale našli! Náš kapitán Jackson Sparrow a jeho věrný druh na nás čekali na břehu jezera Kivu a my, s dostatkem tekutin na cestu, jsme byli připraveni k nalodění. Počasí nám přálo, bylo teplo, sluníčko svítilo, a tak jsme využili příležitosti a při cestě na první z ostrovů se slunko pálili na přídi. První zastávkou byl Napoleonův ostrov, který získal jméno dle jeho tvaru, který připomíná Napoleonovu čepici. V letních cuklích jsme si vyšlápli až na samotný vrcholek ostrova a poté si užili osvěžující koupačku v průzračných vodách jezera Kivu. Další ostrov v pořadí byl Ostrov opic, kde jsme měli možnost dát jednomu odvážnému opičákovi banán rovnou z ruky. Posledním ostrovem byl ostrov Eden, než jsme vyrazili opět na břeh.

Pozdní oběd jsme si vychutnali v jednom z hotelů s výhledem na Kivu. Poté nás už čekal návrat na ubytování, kde na nás čekala Martina, Češka pracující pro Člověka v tísni v sousedním Kongu. Večer byl tak ve znamení zjišťování nových informací, znalostí, historek a příběhů.

Den dvacátý šestý – a přece jsme dojeli

Tento den byl ve stylu návratu z Kibuye, u jezera Kivu. Na snídani jsme opět dostali ovoce a vaječnou omeletu, dali jsme si kávu, rozloučili se s Marťou a mohli jsme vyrazit. Hned na začátku naší cesty jsme se zajeli podívat na Genocide Memorial Church, kostel kousek od našeho ubytování a asi nejhezčí kostel, který jsme zatím v Africe viděli. V průběhu genocidy, bylo v Kibuye vyvražděno 90 % veškeré Tutsi populace, a právě jim je kostel věnován.

Po silnici, která vede do Kigali jsme již jednou jeli, proto jsme věděli, co nás čeká a že příjemná cesta to zrovna nebude. Velmi obezřetně jsme projížděli obzvláště místem, na kterém jsme minule dostali defekt. Cestou jsme se kochali nádhernými výhledy a mávali obyvatelům okolních vesnic. V jedné z nich jsme si za „igihumbi“ – což je jediná číslovka (1000), kterou v místním jazyce umíme říct – koupili cukrovou třtinu. V jiné vesnici si zase někteří z nás koupili maso na špejli, tzv. brochette. Dokonce jsme viděli kozu, ze které maso bylo staženo. Cesta probíhala v pořádku až do okamžiku, kdy do nás narazili dva Afričané na kole. Všem nám zatrnulo, když jsme srážku viděli, ale naštěstí to odneslo pouze jejich kolo a naše pneumatika. Místní mechanik nám kolo vyměnil a my mohli pokračovat dál. Do Kigali jsme pak dorazili bez dalších větších ztrát a na večeři zašli do etiopské restaurace. Typickým etiopským jídlem je injera, placka, která připomíná českou palačinku, chutná ale úplně jinak. Spolu s injerou se jí různé omáčky, kterým se říká wat a dále různé luštěniny, zelenina a maso. Po vydatné večeři, která některým chutnala moc a jiným méně, jsme doma vstřebávali zážitky z právě proběhlého prodlouženého víkendu.

Den dvacátý osmý – škola končí…

Tento den se nesl ve znamení našeho posledního školního dne ve Rwandě. Náplní byla přednáška na University of Tourism, Technology and Business Studies. Téma hodiny pojímalo psychologii a péči o zákazníka. Místní přednášející nám sdělil zajímavé poznatky a po přednášce jsme byli pozváni do restaurace, kterou zde spravuje místní univerzita. K našemu velkému překvapení má zdejší univerzita také autobus, ale nebyl to ledajaký autobus. Tento dvoustopý dopravní prostředek nevypadal, že by zrovna vyjel z fabriky, ale kvalitu tohoto stroje jsme odzkoušeli až při jízdě do kopce, kdy nás přepadaly myšlenky, zda by nebylo lepší vystoupit a pomoct autobus tlačit. Nicméně jsme se dostali až do kýženého cíle. V restauraci musíme vyzdvihnout skvělou obsluhu, kterou tvořili studenti, v neposlední řadě pak houbovou polévku a čerstvé džusy. Příjemnou třešničkou na pomyslném dortu bylo zjištění, že na veškerý tento servis jsme byli pozvaní a v žádném případě nemůžeme platit. S plnými bříšky jsme se díky ochotě místního vedení univerzity vydali stejným autobusem do zdejšího centra, abychom mohli za tři dny odcestovat. Tentokrát veškeré testování proběhlo v pořádku a nebylo ani moc nepříjemné. Večerním programem byla návštěva rooftopové restaurace, kde jsme se při upíjení drinků kochali výhledem na Kigali při západu Slunce. Poslední věc, kterou jsme v tomto nabitém dni stihli, byla návštěva čínské restaurace, která nás potěšila jak porcemi, tak chutí servírovaného jídla.

Den dvacátý devátý – loučení s Rwandou

Poslední den naší rwandské exkurze jsme věnovali opět návštěvě trhu Kimoronko. Za poslední peníze, které nám zbyly si někteří z nás opět nechali ušít něco na sebe nebo pro své blízké. Nakoupili jsme poslední suvenýry a také ovoce, které jsme chtěli přivézt na ochutnání domů. Prodavači na Kimironku jsou opravdu schopni udělat téměř cokoliv, aby něco prodali. Když si například řeknete, že chcete to největší avokádo, které se na trhu dá koupit, tak opravdu k vám za chvilku přiběhnou s avokádem, které svou velikostí připomíná spíše papáju.

Oběd jsme měli naplánovaný se studentem Bibem, se kterým jsme se seznámili na univerzitě a také s jeho mámou – paní Aničkou, která pochází ze Slovenska. Paní Anička se přistěhovala do Rwandy na podzim roku 1994, tedy ihned po genocidě. Společně s jejím manželem Rwanďanem adoptovali dva jejich synovce (tedy Biba a jeho bratra), protože bratr jejího manžela i s jeho manželkou byli bohužel oběti genocidy. Také nám povídala, jak to ve Rwandě v té době vypadalo a jaký udělala Rwanda od té doby obrovský pokrok. Za vyprávění paní Aničky jsme byli vděční, i přesto, že to bylo opravdu smutné téma.

Večer jsme na našem apartmánu pořádali rozlučkovou večeři, kdy jsme se pro velký úspěch rozhodli opět připravit hovězí burgery. Na večeři jsme pozvali kromě dr. Ženkové take naše známé Čechy z Rwandy a také pár rwandských přátel, které jsem stihli za měsíc tady poznat. Hovězí burgery se opět povedly a bohužel kvůli covidovým opatřením nás museli všichni opustit již před 10. hodinou. Nicméně, poslední rozlučkový večer se povedl a my byli rádi, že jsme se naposledy mohli ještě se všemi našimi přáteli vidět, rozloučit se s nimi a pevně věříme, že jsme se neviděli naposledy.

Den třicátý – home sweet home

Po bujarém loučení se s Kigali, Rwandou a vlastně celým měsícem plným zážitků a nabývání znalostí bylo na čase začít s balením. Den jsme začali posledním avokádovým toustem a celý den postupně sbírali oblečení, přebírali ponožky a snažili se zavřít přecpané kufry. Už o půl čtvrté na nás totiž čekal náš kamarád Petr s naší milovanou Mazdou. Kufry jsme nahodili na korbu, zastavili poslední motorku a vydali se na letiště. Výhled na noční Kigali některým vehnal slzy do očí a nám začalo docházet, že dnešní den byl opravdu posledním dnem naší exkurze.

Cesta, ač vyčerpávající, dopadla úspěšně. Na letišti ve Vídni nás místo imigračního čekal rakouský voják a s nahlédnutím do pasu a prohlášením „welcome home“ nás přivítal zpátky v Evropě. Dnes už začínáme vybalovat kufry, na portále nám svítí zkouškové termíny a začínáme se aklimatizovat zase zpátky na zdejší podnebí. Zážitky a zkušenosti z cesty budeme vyprávět ještě dlouho a my můžeme říct už jen pouze jedno – Děkujeme.

Více fotek najdete na Facebooku Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty OU.