Tak daleko letím poprvé. Mezinárodní letiště bylo v mých představách vždycky trochu rušnější a zmatenější. Skupinky panikařících obchodníků, pruderní dámy s pestrými kufry a drahými psy. Za nebývale tiché letiště můžeme určitě vinit pandemii. I díky ní jsme místo jinak jednoduchého odbavení absolvovali tři hodiny front, covidových potvrzení a papírování s přetaženými korejskými imigračními. Nakonec jsme za přísných hygienických podmínek nastoupili do autobusu, ze kterého jsme, jen co zahnul za zatáčku, museli opět vystupovat. Bezpečnost především, ne?

…

Hotelové pokoje jsou vkusné a pro studentský pobyt více než dostačující. Obyčejně by si Evropan ničeho zvláštního nevšiml. Snad jen to, že se místní personál štítí jakéhokoliv kontaktu s námi. Jídlo nám dávají před dveře a tlampač, který nelze vypnout ani ztišit, každé ráno v 8:10 zahlásí do šesti jazyků přeloženou zprávu o možných sankcích či vězení za opuštění pokoje, vyvolává dojem, že už nejsme v milované české kotlině, ale v úplně jiném světě, ve kterém platí jiná pravidla. Neměl bych ani opomenout, že je pro všechny povinná instalace vládní aplikace, jejíž cílem je monitorovat námi zadané příznaky a případně poskytnout rychlý převoz nakaženého.

…

Opatrnosti není nikdy dost. To zde však platí hned nadvakrát. Snad nikoho nepřekvapí fakt, že je Korea na špici technologického vývoje. Kamerové snímače nám za tři vteřiny naměří teplotu, a dokonce upozorní, pokud nemáme nasazený respirátor! Někomu by se mohly vybavit scény z filmu Minority Report.

…

Jedno se však Korejcům vytknout nedá – přivítali nás se vší vlídností a s otevřenou náručí. Korejská pohostinnost je vyhlášená a i když se úvodní slovo neslo v duchu patřičných formalit, celé uvítání proběhlo pohodově a co je důležité, pro nás, jakožto unavené poutníky z daleka, relativně rychle.

Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |2. díl|
Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |3. díl|