Stejně jako spousta dalších skvělých zážitků, i tohle všechno začalo vlastně docela spontánně, na základě drobného podnětu, pro který jsem se zkrátka nadchla. Účastnila jsem se online prezentace o Erasmu, kterou organizovala Filozofická fakulta. Potřebovala jsem, aby mi někdo, kdo měl s Erasmem přímou zkušenost, vyloženě řekl „prostě to zkus, není se čeho bát“ a já jsem se toho chytla. Se stejným účelem bych se chtěla o vlastní zkušenost podělit i já. Dostala se ke mně informace o prodloužení termínu pro podání žádosti k přijímacímu řízení pro studijní výjezd do zahraničí, a i přes pochyby a strach, hlavně ze strany přátel a rodiny, jsem se rozhodla chopit příležitosti. Přijímací řízení tentokrát probíhalo online, bez přímé účasti zájemců, což mi ve výsledku dodalo ještě větší odvahy. Věděla jsem, že tohle je to, co chci.

I přes pochyby a strach, hlavně ze strany přátel a rodiny, jsem se rozhodla chopit příležitosti.

Když jsem se pak dozvěděla výsledky výběrového řízení, moje srdce zaplesalo. Čeká mě návštěva Finska, nahlédnu do jejich způsobu vzdělávání a budu mít možnost potkat své známé, které žijí hodinu cesty od tamní univerzity. S pomocí paní referentky pro zahraniční vztahy filozofické fakulty jsem začala podnikat první kroky vstříc. V průběhu procesu se ukázalo, že mě Univerzita ve Finsku nakonec přijmout nemůže. Zamrzelo mě to, ale nechtěl jsem se vzdát úplně. Finsko tedy ne, potom co zbývá? Tady mi paní Gottwaldová velmi pomohla a dva dny před nejzazším termínem se nám podařilo přihlásit na Maynooth University v Irsku. Ačkoli univerzita komunikovala perfektně a znala jsem potřebné termíny, byla jsem nervózní, aby mi i tak něco neuniklo. Kdo se nezeptá, nic neví. Hledala jsem si informace, kde to šlo. Byla jsem v kontaktu se studenty, kteří mají s Erasmem zkušenost, někteří přímo v Irsku. Rozhazovala jsem sociální sítě, abych našla co nejvíc informací, co potřebuji, a tak zmírňovala moji nervozitu. Největší obavy mi naháněla administrativa spojená se studijním pobytem, zejména proto, abych zařídila všechno potřebné k řádnému započetí studia v zahraničí. Zjednodušeně; měla jsem strach, že dorazím do Irska a zjistím, že zbytečně. Nebo možná, že ani nedorazím.

Největší obavy mi naháněla administrativa spojená se studijním pobytem, zejména proto, abych zařídila všechno potřebné k řádnému započetí studia v zahraničí.

Co jsem naopak řešit nemusela, byla doprava. Můj kamarád chtěl ten rok navštívit Irsko, tak jsme se rozhodli to spojit. Do Irska jsme vyjeli dodávkou. Nemusím ani zmiňovat, že už samotná cesta byla nezapomenutelná, a to byl teprve začátek. Zpočátku jsme sdíleli náklady na cestu s dalšími lidmi, kteří se chtěli přesunout z bodu A do bodu B, později jsme ale měli čas ve vlastní režii. Přes zastávky v Německu, Holandsku a Francii jsme se po pár dnech dostali na trajekt. Teprve tam jsem se ocitla skutečně na hranici mezi pouhým výletem a životní zkušeností.

Můj kamarád chtěl ten rok navštívit Irsko, tak jsme se rozhodli to spojit. Do Irska jsme vyjeli dodávkou.

Na trajektu jsme strávili několik hodin a pak nás ještě dlouhá cesta čekala z trajektu do hlavního města. Naplánovali jsme aspoň jednu zastávku na východním pobřeží, a tím bylo městečko Wicklow. Zastávka to byla kratší, protože jsem se potřebovali dostat v rozumném čase do Dublinu. Zamířili jsme rovnou k pobřeží, sic jen na chvíli, ale první dojem z Irska si budu navždy pamatovat. Nad mořem se tyčí ruina Black castle, kdysi vcelku významné pevnosti, teď připomíná bojovnou minulost. Pobřeží v místě, kde se voda setkává s pevninou, lemují drsně vyhlížející černá skaliska. Jejich vrchol je však pokrytý krásně zelenou trávou čechranou větrem, což dodává celé scenérii jedinečnou atmosféru. Stála jsem na pobřeží a vnímala každý detail. Irsko, tak tohle jsi Ty. Krajinou drsná, ale náturou přátelská země. Těší mě.

Stála jsem na pobřeží a vnímala každý detail. Irsko, tak tohle jsi Ty. Krajinou drsná, ale náturou přátelská země. Těší mě.

Black castle

První noc jsme strávili na hostelu v Dublinu. Důvodů bylo hned několik; do příjezdového formuláře (jedno z opatření skrz pandemii) jsme museli uvézt adresu pobytu v Irsku, ocitli jsme se tak v centru hlavního města a taky jsme už potřebovali sprchu po cestování v dodávce. K Dublinu jsem si ani na počátku, ani v průběhu celého pobytu, nevytvořila nijak blízký vztah. Město mě hned po dvou dnech omrzelo. Kdo by ale čekal, že i uprostřed města najdu klid a přírodu, po které moje duše volala. Paradoxně jedním z mých nejoblíbenějších míst v Irsku se stal Dublinský Pheonix park, jeden z největších parků v Evropě. Je to také místo, kde můžete volně potkat jeleny a daňky.

Paradoxně jedním z mých nejoblíbenějších míst v Irsku se stal Dublinský Pheonix park, jeden z největších parků v Evropě. Je to také místo, kde můžete volně potkat jeleny a daňky.

Phoenix park

Zatím jsem byla v podstatě „Erasmus student bezdomovec“. Kamarád mi dodávku v Irsku přece nenechá a já pořád nemám zařízené ubytování. Myšlenka ohledně toho mi narušovala dojem z cest. Každý den jsem odepisovala na inzeráty a snažila se dohodnout na prohlídce. Před odjezdem jsem byla několikrát varována, že je možné narazit na spoustu podvodníků, tak jsem to nechtěla podcenit. Právě tahle část byla nejnáročnější, hlavně psychicky. Nakonec se mi podařilo domluvit jednu prohlídku ubytování v samostatném pokoji v Dunboyne. Nájem sice činil víc než měsíční příspěvek na mobilitu, doprava na univerzitu odtamtud byla těžkopádná, nebyl to studentský byt, ale pokoj v rodinném domě, ale stejně jsem ve chvíli, kdy mi majitelka chtěla dát čas na rozmyšlenou, hned řekla, že to beru. Zaplatila jsem depozit a domluvila se, že zhruba za týden se nastěhuji. Chtěla jsem mít jistotu. Dalo mi to pocit, že cokoli budu řešit později, už nebude tak zásadní jako to, že konečně mám kde bydlet. Těžko se to popisuje, ale byla to obrovská úleva. Zpětně jsem za tohle rozhodnutí z celého srdce vděčná. Není to nadsázka, když tvrdím, že částečně změnilo můj život.

Jakmile jsem podepsala smlouvu o ubytování, vrátila jsem se na cesty, už o něco klidnější. O to divočejší byla samotná cesta. Dva týdny jsem v Irsku strávila v dodávce a koupelnou mi byl oceán. Naše trasa částečně vedla podél The Wild Atlantic Way. Ta se táhne po západním pobřeží Irska, je určená primárně pro cestování autem, dlouhá přibližně tři sta kilometrů. Skýtá mnohá zajímavá místa a vyhlídky, o které by člověk nechtěl být ochuzen. Je to ale jen střípek z toho, co za krásy v sobě Irsko skrývá. Hrabství, které mě opravdu učarovalo, bylo Donegal. Je to místo, kde téměř neexistuje hromadná doprava, krajině dominují ovce a rašelina. Někteří lidé zde ještě mluví starým irským jazykem, možná právě kvůli tomu mluví s přízvukem, kterému má i zbytek Irů problém rozumět. Co jsem neprocestovala s kamarádem, snažila jsem se procestovat během Erasmu, měla jsem tak možnost si ověřit, že ostatně každá oblast Irska má svůj specifický přízvuk.

Hrabství, které mě opravdu učarovalo, bylo Donegal. Je to místo, kde téměř neexistuje hromadná doprava, krajině dominují ovce a rašelina. Někteří lidé zde ještě mluví starým irským jazykem, možná právě kvůli tomu mluví s přízvukem, kterému má i zbytek Irů problém rozumět.

Donegal, ovce a já

Jedna příhoda z cest mi zůstane dobře v paměti. Zaparkovali jsme dodávku v centru a vydali jsme se do místního pubu v městečku s příhodným názvem Blessington. Místní hudebník tam hrál na kytaru a zpíval. Něco takového v Irsku není výjimkou. Se zaujetím jsem poslouchala folkové písně, které jsou v Irsku obecně známé. Na konci vystoupení se umělec rozloučil irskou národní hymnou. Od místních jsme se později dozvěděli, že byl takový postup dříve běžný. Těžko bychom si něco podobného dokázali představit s českou národní hymnou, ale tady to tak nějak působilo přirozeně. Jakmile dozněla hymna, začali jsme se sbírat k odchodu a právě tehdy se s námi dal do řeči jeden irský pár. Jakmile jsme jim řekli, že máme v plánu jít spát do dodávky, nechtěli nás nechat a nabídli nám přespání u nich. Nabídka nás šokovala, vždyť jsme se právě poznali. Nakonec jsme se ale dlouho přemlouvat nenechali, strávit noc v irské rodině znělo lákavěji než další noc v dodávce. Ukázalo se, že jsou to opravdu milí lidé. David s námi strávil ještě několik hodin vzhůru po tom, co šla jeho žena spát. S hlavou plnou nových vjemů jsme šli spát za svítání. Vstávali jsme sice unavení, ale nechtěli jsme se s kamarádem zdržet déle, než bylo nezbytně nutné. Když jsme odcházeli, ve dveřích stála Davidova žena a ptala se nás, jestli něco nepotřebujeme. Svým způsobem nás přemlouvala, ať zůstaneme aspoň na snídani s čajem, že by nás ráda pohostila. S díkem jsme se rozloučili. Opravdu je možné, že je na nás někdo bezdůvodně tak milý? Po takové zkušenosti jsem začala cítit, že mi Irsko pomalu přirůstá k srdci.

Zaparkovali jsme dodávku v centru a vydali jsme se do místního pubu v městečku s příhodným názvem Blessington. Místní hudebník tam hrál na kytaru a zpíval.

Blog: Erasmus v Irsku na poslední chvíli |2. díl| vyjde ve středu 26. ledna.