Parisa sama přiznává, že není cestovatelka. Výprava do Evropy pro ni byla první velká zkušenost a tak trošku cesta do neznáma.
Proč jste se rozhodla studovat anglický jazyk a literaturu?
Rozdělila bych svou odpověď na dvě části. Co se týče anglického jazyka, slovy Johna Donna: „Žádný národ není ostrovem“. Angličtina, jako nejčastěji používaný jazyk, otevírá bránu do nesmírně rozmanitého světa, který leží za hranicemi vaší domoviny. Já říkám: „Poznejte druhé, nechte je poznat Vás a zapište se do jejich paměti.“  Znalost anglického jazyka je nástroj, díky němuž vyhloubíte studnu k nezměrné zásobárně informací a znalostí, ke kterým byste se jinak nedostali. Také vás zbaví závislosti na překladech a titulcích, na něž se nedá vždy spolehnout.
Pokud se týká literatury, tu bych přirovnala k zamlženému zrcadlu, v němž můžete spatřit záblesky sebe sama, ovšem pouze za předpokladu, že se naučíte dívat pozorně. Pokud hledáte něco hlubšího, co by rozšiřovalo vaše obzory o tom, co znamená opravdu „žít“ na této planetě, literatura je odpovědí. Kromě toho, že představuje neutuchající zdroj radosti, literatura je místem setkávání kultury, historie, politiky a psychologie. Proto jsem přesvědčena, že jsem měla velké štěstí, když jsem se rozhodla právě pro studium anglické literatury.
Co Vás vedlo k doktorskému studiu právě na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity?  
Já jsem si nenašla Ostravu, ona si našla mne! Zhruba před rokem jsem hledala školitele, jehož specializace by korespondovala s oblastí mého výzkumu. Tehdy jsem narazila na jméno doc. Petra Kopeckého, současného vedoucího mé disertační práce. Jeho prostřednictvím jsem se seznámila s Ostravskou univerzitou. Měla jsem několik dalších možností (Vídeň, Varšava, Lisabon), ale vybrala jsem si Ostravu. Rozhodla jsem se tak proto, že mi doc. Kopecký připadal vstřícný a chápavý. Nakonec jsou to lidé, kteří vytvářejí prostředí. A spolupráce s doc. Kopeckým již nese ovoce. V dubnu budeme vystupovat na významné amerikanistické konferenci v Londýně, která je tematicky zaměřená na environment.
Věnujete se ekokritice, oboru ne tolik probádanému v ČR. Můžete čtenářům přiblížit, oč se jedná a co Vás na ní tolik zaujalo?
Ekokritika zaujímá environmentálně uvědomělý postoj ke studiu literárních textů a zkoumá vztahy mezi těmito texty a prostředím. Metodologicky vzato se ekokritika podobá ostatním formám kulturní kritiky, jako je feministická kritika, s níž byste mohli být více obeznámeni. Renomovaný americký ekokritik Lawrence Buell tvrdí, že řešení problému udržitelnosti životního prostředí na naší planetě je nyní, více než kdy jindy, odpovědnost všech věd, ty humanitní nevyjímaje. Domnívám se, že rozhodující úloha humanitních oborů a vysokoškolského vzdělání při podpoře kritického myšlení, tvořivosti a aktivismu se nedá pominout. Ekologicky informovaná literární studia mohou hrát klíčovou roli při odkrývání kořenů našeho destruktivního chování vůči přírodě, a tím ukázat cestu pro nápravu škod způsobených lidmi. Ve svém vlastním výzkumu v rámci doktorského studia na FF OU se věnuji zejména reprezentaci ekoapokalypsy v americké literatuře 21. století.
Jak vnímáte češtinu jako jazyk? Vidíte nějakou podobnost s Vaší rodnou perštinou?
Perština, stejně jako čeština, patří do skupiny indoevropských jazyků. S potěšením jsem zaznamenala řadu slov, které máme zřejmě společné: koule, země, žena, klíč, zima, pero, rostlina, mozek, papuče, sto a jiné. Nicméně jazyková bariéra je anti-hrdinou mého příběhu v České republice. Stala jsem se tady negramotnou, němou a hluchou na všech úrovních svého konání. Doporučovali mi, ať jedu raději do anglicky mluvící země. Ale já již angličtinu ovládám a neviděla jsem důvod, proč bych se ji měla učit podruhé. Učení se novému jazyku může být velmi obohacující, jelikož vám to dává nový úhel pohledu na svět. Chtěla bych si jednoho dne přečíst Čapka v češtině. Nejsem si úplně jistá, jestli je to proveditelné, nebo ne, ale doufám, že ano.
Vidíte něco, co mají i přes řadu rozdílností Češi a Íránci společné? V čem by si opravdu rozuměli?
Čím více přemýšlím nad dějinami obou zemí, tím silnější nabývám přesvědčení, že se za mnoha viditelnými rozdíly ukrývá řada podobností. Poznali jsme slasti hojnosti, prosperity a míru i strasti nedostatku, utlačování a války. A pátráme-li dále, najdeme paralely mezi našimi zdánlivě nesourodými zkušenostmi. Jde vlastně o pověstný paradox lidského bytí. Jsme odlišní, a přesto máme mnoho společného. Bohužel se neznáme navzájem natolik dobře, abychom se sblížili. Měli bychom hledat a nacházet, co nás spojuje, ať už jde o přednosti či slabiny. Když už nic jiného, jistě můžeme společně nad šálkem černého čaje s medem žehrat nad tím, jak nedoceněné jsou humanitní vědy. Vlastně bychom na několika banálních příkladech podobností mohli začít stavět mosty mezi dvěma vzdálenými národy a pokoušet se lépe poznat jeden druhého. Domnívám se, že vaše pohostinnost a společenskost jsou vlastní i nám. V některých západoevropských zemích bych asi takovou zkušenost neudělala. Příkladů spřízněnosti by se dalo najít vícero, kdybychom se navzájem lépe poznali. A to je také cesta k přátelštějšímu vztahu mezi našimi zeměmi.
 
Parisa Changizi je studentkou prvního ročníku doktorského studijního programu Anglická a americká literatura na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF OU.  Vysokoškolská studia absolvovala v íránském Shirazu, kde v loňském roce získala titul Ph.D. v oboru Anglická literatura. Po dvanácti letech studií v Íránu (standardní doba studia je tam 4 roky pro bakalářský, 3 roky pro magisterský a 5 let pro doktorský program) se vydala do Ostravy. S výjimkou několikadenního výletu do Dubaje to pro ni byla první cesta za hranice rodné země.    
 
Za odpovědi děkuje Veronika-Elisabet Virta (studentka 2. ročníku katedry anglistiky a amerikanistiky FF OU)