Když mě jako malého kluka brával otec do hor, dostali jsme se při našich výpravách až do pro nás dosud neznámé oblasti Nízkého Jeseníku. Při putování hlubokými údolími s neprostupnými zarostlými svahy, které se střídají s větrnými a nehostinnými plošinami se zapadlými vesnicemi, jsme objevili vstupy do podzemí. Tehdy jsme ještě nevěděli, že jsou to stará důlní díla po těžbě břidlice. Později jsme jezdili tato místa navštěvovat s partou přátel. Na starých břidlicových haldách, které evokovaly divočinu a svobodu, jsme u táborového ohně opékali buřty, hráli na kytaru a při zpěvu se popíjel alkohol. Ráno se putovalo zase dál, pryč volnou krajinou, co nejdál od lidí. Ani tehdy jsem ještě nevěděl, že mě na tato místa zavede o mnoho let později osud znovu – tentokrát už kvůli výzkumu.
Od těch divokých dob se krajina Nízkého Jeseníku příliš nezměnila. Tento největší geomorfologický celek Česka je poměrně těžké pochopit. Lidé jsou zvyklí, že když se dívají na strmé svahy, nahoře je vrcholek a za ním je opět svah, který klesá dolů. Prostě kopce a hory. V Nízkém Jeseníku je ale vše jinak. Strmé svahy jsou jen okraje rozsáhlých plošin. Za jejich okrajem nenásleduje opět klesání, ale dálná rovina, místy rozčísnutá údolími. A je tady ještě jedna těžce uchopitelná věc: vesnice nejsou v údolích, ale právě na oněch plošinách, tedy v nejvyšších polohách, až 800 metrů nad mořem, obklopeny neúrodnou půdou. A právě v tomto zdánlivém chaosu se těžila od 1. poloviny 18. století jílová břidlice, kterou naši předkové využívali k pokrývání střech. Tašky kvalitní břidlice vydržely na střechách nezvětralé více než sto let! Odborníky na těžbu byli zejména u nás žijící Němci. Ti byli po válce odsunuti a tak poté těžba upadala a upadala. Avšak dodnes se v krajině po této činnosti zachovaly rozsáhlé důlní prostory po vydobytých komorách, šachty a vstupy do štol, lomy, povrchové haldy, kde lze nalézt zkameněliny, zídky, které se za desetiletí nezištně staly součástí okolního terénu.
Tento fenomén jsme začali v posledních letech blíže zkoumat. Rozsáhlé důlní prostory, často několikapatrové, představují specifické mikroklimatické systémy, které poskytují zimoviště hybernujícím letounům – netopýrům a vrápencům. Důlní vody, které vytékají ze štol, jsou obohaceny o různé látky a vytvářejí unikátní prostředí pro vodní korýše. Někdy jsou naopak kontaminované a představují ekologickou hrozbu. Samotná geomorfologie důlních děl je také zajímavá. Ve vstupech do podzemí, které samy o sobě představují azonální biotopy, se projevuje mrazové zvětrávání, dochází k řícení. Na povrchu nad doly někdy dochází k propadům, které pak ohrožují pozemky soukromých vlastníků. Zcela unikátní jsou haldy hlušiny. Ty představují jedinečná stanoviště se zvláštním mikroklimatem a vlastní gravitační dynamikou, která dokonce ovlivňuje potoky, které kolem nich protékají. Některé haldy ohrožují sídla v údolích pod nimi.
Zkrátka předmětů výzkumu je a bude hodně, spojuje se v něm historie se současností, lidské výtvory s přírodními procesy, podzemní prostory s povrchovými tvary. V současné době jsme na Katedře fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity vytvořili malý tým, který se tématům začíná věnovat. Kromě mě je jeho součástí také doktorandka Kristýna Schuchová a studentka magisterského studia Jana Bílá. Zajímavých témat je ale tolik, že do budoucna rád přivítám do týmu další členy. V současné době začínáme také spolupracovat s městem Odry, které jeden z dolů plánuje zpřístupnit pro veřejnost.
Jan Lenart