V pátek 13. června 2014 proběhly na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity dvě veřejné obhajoby doktorských disertačních prací. Za přítomnosti desetičlenné oborové rady, oponentů, konzultantů a cca desítky dalších hostů byly obě práce na základě mimořádně kladného hodnocení a přesvědčivých odborných rozprav akademickou obcí přijaty a komise v obou případech jednomyslně rozhodla o absolutoriu doktorského studia magistrami Zlaticí Berkyovou a Lenkou Černíkovou.

Oba texty naprosto přesvědčivě prokázaly schopnosti autorek samostatně tvořivě vědecky pracovat a přispěly tak k rozvoji oboru hudební teorie a pedagogika. Obě disertační práce obsahují původní a opakovaně uveřejněné výsledky vědeckých bádání, které byly přijaty akademickou, zde muzikologickou a hudebně pedagogickou obcí v České republice i v zahraničí. Oba texty byly oponenty doporučeny k modifikacím do podoby odborných monografií a k následnému vydání tiskem.      Autor: Veronika Ševčíková

Z abstraktů obou textů dále citujeme.

Disertační práce s názvem Solfeggia a vokalízy jako prostředky k upevňování pěveckých dovedností Zlatice Berkyové „pojednává o specifických formách pěveckých cvičení, jejichž vznik a následný vývoj spadá do období italského bel canta. Snahou teoretické části práce je zachytit historické proměny, jimiž solfeggio prochází, od barokní provozovací praxe skladatelů a profesionálních hudebníků, přes vrcholné pěvecké umění kastrátů, až k jeho podobě ryze metodicko-didaktického prostředku určeného k zdokonalování pěveckých dovedností ‒ elementárních a pokročilých. Transformace solfeggia do podoby vokalízy odkrývá rozvoj pěveckého umění první poloviny devatenáctého století, ve kterém nácvik pěveckých dovedností odpovídá uměleckému provedení, jež se zrcadlí ve formě písně či ariety. Další cíle teoretického oddílu jsou zaměřeny na metodické názory autorů sbírek solfeggií a vokalíz a na samotný význam, jejž těmto pěveckým cvičením přikládali. Stěžejní část práce reprezentují dílčí analýzy a deskripce metodických náplní sbírek solfeggií a vokalíz nejvýraznějších osobností pěvecké pedagogiky. Na jejich základech jsou dále vyvozeny charakteristické metodické postupy a specifické znaky opusových sbírek solfeggií a vokalíz Bordogniho, Vaccaie, Conconeho, Panofky a Marchesi. Aktuální sonda do výuky sólového zpěvu na vybraných středoškolských a vysokoškolských institucích (konzervatořích a vysokých školách uměleckých) sleduje zařazení solfeggií a vokalíz v jednotlivých ročnících studia hlavního oboru sólový zpěv a dále blíže ozřejmuje jejich využití, funkčnost a význam ve výuce. Stanoviska pedagogů jsou doplněním aktuálních výsledků empirického průzkumu. Závěr práce obsahuje metodicko-didaktické návrhy vytvořené pro konkrétní prostředí katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě, jež jsou doplněny o audiovizuální záznamy.“ (Berkyová 2014)

Rámec disertační práce Lenky Černíkové Jaroslav Vogel (1894-1970) – Umělecký profil „tvoří komplexní intepretace pramenů týkajících se dirigenta, skladatele, publicisty a organizátora hudebního života Jaroslava Vogla (1894-1970). K deskripci uceleného uměleckého profilu, syntézy a pokusu o kritické zhodnocení jsou kapitoly práce členěny tematicky s přihlédnutím k časové souslednosti. Základními zdroji se staly archivní prameny a denní tisk, ve kterých byly získané informace ověřovány a rozvíjeny. Úvodní kapitola věnovaná rodině, vzdělání a prvním profesionálním zkušenostem uvádí souvislosti mezi jeho studiem a genezí budoucího Voglova profesionálního směřování. Centrálním článkem práce je část o umělecky významném období u opery Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě mezi světovými válkami, kdy jeho operní realizace a koncerty symfonické hudby dosáhly vysoké umělecké úrovně s mimořádným společenským a edukativním přesahem. Pohled na dramaturgii a kvalitu operních inscenací a koncertů poskytly příležitost k hodnocení významu jeho organizátorské kompetence a vlivu na rozvoj ostravské hudební kultury. Poprvé vůbec práce uvádí korespondenci dirigenta Jaroslava Vogla s Paulem Hindemithem a Igorem Stravinským a písemné kontakty s předními českými umělci. Kompoziční činnost Jaroslava Vogla, prezentována obvykle jeho čtyřmi operami, odkryla poměrně málo známá fakta o jeho dalších tvůrčích záměrech a rozpracovaných dramatických opusech. Některé z jeho skladeb byly podrobeny dílčí a také komplexní analýze s upozorněním na prvky jeho kompozičního přístupu i stylu a napomohly tak pokusu o autorovu klasifikaci včetně zařazení do dané dobové etapy české hudební tvorby. Významnou část Voglova uměleckého odkazu tvoří jeho publicistické práce určené odborné i široké veřejnosti. Zde je Jaroslav Vogel představen jako hudební kritik, scénárista a překladatel a především jako janáčkovský badatel. Pohled na Voglovu nejdůležitější práci, v podobě monografie o Leoši Janáčkovi, nespočívá v recenzi, ale je včleněn do jiných intencí, podložených především komparací filozofického náhledu německého filozofa Martina Heideggera a hudebního skladatele Leoše Janáčka. Stať se snaží osvětlit případné analogie v myšlení a chápání lidské existence i životního prostoru obou osobností, přičemž reflexe se opírá právě o postřehy a dedukce z Janáčkova díla, jak je uvedl ve zmíněné knize Jaroslav Vogel. Poslední kapitola disertační práce se zabývá Voglovou hudební interpretací daných děl z pozice dirigenta a šéfa opery Národního divadla v Praze, následně pak šéfdirigenta Státní filharmonie v Brně. Tato část společně s kapitolou o ostravské etapě Jaroslava Vogla zůstávají stěžejními pro vyhodnocení rozměru jeho významu pro ostravskou hudební kulturu mezi světovými válkami v návaznosti na dirigentovo pražské působení a jeho umělecké aktivity po roce 1948.“ (Černíková 2014)