Mikuláš Sýkora je jeden z těch studentů, který je pyšný na svou alma mater a jeho alma mater může být pyšná na něj. Před více než rokem stál u zrodu ostravské pobočky studentského spolku ČASP (Česká asociace studentů psychologie, z.s.), ve které v současnosti působí jako koordinátor Projektu SPOLU. Ten pomáhá studentům psychologie získávat cennou praxi, setkávat se s odborníky ze všemožných oblastí, trávit čas s pacienty a také se podílet na něčem, co Mikuláš považuje za základní cíl každého psychologa i studenta psychologie: dobré jméno celého oboru a destigmatizace lidí, kteří za sebou mají psychickou nemoc.
Můžeš na úvod vysvětlit, jak vlastně projekt SPOLU obecně funguje?
Studenti chodí na praxi do nemocnic – organizují volnočasové aktivity pro hospitalizované, dělají zápisy z terapií a podobně. Pro ně je to skvělá praxe, pro nemocnice a lékaře usnadnění práce bez nákladů a pacientům studenti pomáhají dobu hospitalizace snáze zvládnout – často třeba jen trpí samotou a potřebují si popovídat. Takže ve výsledku z toho těží všechny tři strany.
Takový projekt nejspíše vznikl ze silné potřeby, jaké „díry“ lepí?
Oblast psychiatrie je v ČR silně podfinancována. Byl jsem na dvoutýdenní praxi v opavské nemocnici – kvůli nedostatku peněz se všechno soustředí na léčbu, která je kvalitní a jsou tu odborníci na slovo vzatí. Ale vybavení, budovy, celé to prostředí působí hrozně depresivně, a to má na samotnou terapii taky vliv, protože hospitalizace trvá nějaký čas. Takže projekt SPOLU se snaží zpříjemnit čas hospitalizovaným pacientům mimo terapie.
Takže projekt SPOLU realizujete ve spolupráci s opavským ústavem…
Ne, my bohužel nemáme klinický tým, protože v Ostravě je psychologie jen na bakalářském stupni a psychiatrické nemocnice chtějí momentálně studenty z třetích a vyšších ročníků, kteří mají splněny požadované předměty. Moje dvoutýdenní praxe vyšla jen s přivřenýma očima. Projekt SPOLU je tady na samém začátku a realizujeme ho prostřednictvím organizace MENS SANA, o.p.s., která se zabývá bývalými pacienty – je takovou záchytnou stanicí při začleňování zpátky do společnosti.
Jak bývalým pacientům pomáháte?
Zabýváme se kognitivní rehabilitací – každý člověk má nějakou úroveň myšlení, ale úraz či psychická nemoc ji může ovlivnit. My se snažíme ten propad zmírnit a dostat člověka zpět na jeho standard. Setkáváme se s nimi na hodinu až dvě týdně u programu na počítači, který zaznamenává jejich výkony, ty pak vyhodnocuje externí psycholog. Zároveň si s těmi lidmi povídáme, poznáváme je, což jim často také pomáhá.
Musejí vás mít rádi…
Někteří jsou hodně vděční, že si můžou popovídat s někým mladým, a to mě hrozně baví. Nejraději bych po terapii s nimi ještě hodinu seděl a vykládal si. Jiní jsou ale zvyklí ještě z dob komunismu, že všechno je povinné, že i nám to někdo nařídil nebo za tím je nějaký zištný důvod a to pak umí být nepříjemní, pokud samozřejmě vůbec dojdou, protože je to pro ně taky dobrovolné. Ale těch je minimum.
Říkáš, že v Ostravě je projekt SPOLU ještě „v plenkách“. Jaké tedy máte plány do budoucna?
V současnosti známe jen deficit našeho klienta, ale neznáme příčinu – jestli šlo o psychickou nemoc nebo úraz. Já bych byl rád, kdyby si to studenti s příčinou mohli spojit, vnesli bychom tak do naší praxe mnohem více psychologie. I tak jsme vázáni mlčenlivostí, když se dozvíme cokoli ze soukromí pacienta. Zároveň chceme kromě záznamů v počítačovém programu začít psát reporty z těchto hodin, takový deník klienta. Ten může psychologům také posloužit. Bohužel, klinický tým asi mít nebudeme, dokud nebude navazující magisterské studium, ale rádi bychom kromě „kogni-týmu“ založili taky týmy zaměřené na malování a hudební aktivity, jelikož MENS SANA tyto aktivity rovněž provozuje.
Děláte i akce pro veřejnost, co na nich mohou lidé zažít?
Hlavním principem, který provazuje akce pro veřejnost, je snaha o destigmatizaci pacientů (zbavení nelichotivé „nálepky“ – pozn. red.). Máme od organizace MENS SANA zapůjčenou takovou hru pro lidi – jsou na ní tváře známých osobností a oni je mají zařadit buď mezi zdravé, nebo psychicky nemocné. Je to zajímavé, protože je tam i spousta kontroverzních jmen politiků a diktátorů, nebo naopak herců a komiků, kteří rozdávají světu úsměv, ale v jádru jsou moc smutní a depresivní lidé. Děláme taky přednášky pro veřejnost (nedávno například o stalkingu) a podílíme se na kampani Voices of SPOLU, která umožňuje lidem s psychickými problémy podílet se na destigmatizaci tak, že se nechají vyfotit, přidají pár slov o svém problému a tyto malé rozhovory se pak zveřejní. Jsou často hodně silné.
Ty jsi chtěl vždycky dělat psychologii?
Asi ne… Po střední se mnou měli rodiče jiné plány a já jsem v tom věku byl ještě dost nezralý, a tak jsem z jejich popudu šel na práva. I když vlastně už tehdy jsem si dával přihlášku i na psychologii. Nicméně jsem rád, že to tak dopadlo: možná bych ji stejně jako ty práva tehdy nedodělal.
Co tě na tomto oboru láká? Čemu se chceš věnovat konkrétně?
Pamatuju si, že než jsem šel na přijímačky, radili mi: „hlavně na otázku, proč chceš studovat psychologii, neříkej žádná klišé, oni chtějí slyšet něco konkrétního“. Ale já jsem to tak měl: chci pomáhat lidem. Líbí se mi, že se psychologie dotýká všech odvětví lidské činnosti – bavilo by mě třeba být sportovním psychologem. Ale myslím si, že by mě to nenaplňovalo, že práce na klinice, kde pomáháš nemocným lidem, je pro mě hodnotnější. Sám nevím, kam zamířím, ale cítím, že jsem na správné cestě.
Jsi rád, že sis pro studium vybral Ostravskou univerzitu?
Spousta lidí tady je proto, že jim nevyšel plán A – tedy například Olomouc. Ale i našim prvákům jsem nedávno na přednášce říkal, že pokud to tak je, vůbec je to nemusí mrzet. Všechno se tady teprve rozjíždí, je prostor pro akční lidi a to cítím i třeba na lékařské fakultě. Obhajujeme svou pozici a podílíme se na růstu konkurenceschopnosti našich studentů – je to jen na nás a na našem zájmu. Navíc tím, že je nás (studentů psychologie) docela málo, víme o sobě a známe se, fungují přátelské vztahy a každý má šanci být aktivní. Třeba v Brně je člověk jeden ze sta, tady ne… Ostravskou vnímám opravdu jako svou alma mater.
Foto: Tereza Gerthnerová
Pro zájemce o aktivity v rámci projektu SPOLU níže přikládáme taky jeho Newsletter.

Stáhnout (PDF, 994KB)