Je dost možné, že 10. červnem počínaje ostravské ulice více než cinkot tramvají ovládne cvakání spouští. Ostrava toho dne totiž ožije fotografickým festivalem, který pořádají dvě studentky Tvůrčí fotografie z Fakulty umění Ostravské univerzity. Třetí členkou týmu je Dita Pepe – výrazná ostravská fotografka, která sklízí úspěch v Česku i ve světě. Alexandra Bočková a Lucia Petrůjová si v nabitém programu udělaly čas na rozhovor pro @LIVE, ve kterém se dozvíte něco ze zákulisí pořádání festivalu a taky na co konkrétně se můžete těšit.
Jak vlastně vznikl nápad uspořádat v Ostravě fotografický festival Ostrava Photo 2015, a hlavně přinést sem i World Press Photo?
Alexandra: Máme neziskovku, která pořádá kulturní akce, takže k tomu nebylo daleko. S World Press Photo mě inspirovala žena, kterou jsem potkala v Barceloně. Ona tuto výstavu dostala právě tam, a já si říkala, že i Ostrava by si tento zážitek zasloužila.
Jste v týmu tři – jak máte rozděleny role?
Lucia: Já to vnímám tak, že je to takové Sašino dítě, její myšlenka, i proto je ředitelkou festivalu. Já jí pomáhám s organizací a Dita má na starost spíše tu „art“ složku organizace. Ale není to striktní rozdělení.
Co na organizaci bylo zatím nejtěžší?
Alexandra: Samozřejmě sehnat peníze. Získali jsme podporu od města i kraje, od nizozemského velvyslanectví, či soukromých firem, ale k pokrytí všech nákladů to nestačí – v tom spoléháme na vstupné na výstavy, workshopy, a další akce. Zajímavé je, že některé výstavy se budou konat v nevyužitých komerčních prostorech – teď, koncem května už stěží majitelé těchto prostor najdou nájemce na červen, a tak se nám povedlo vyjednat několik krásných míst v historickém centru Ostravy s nájmem „za náklady na provoz“.
Jak se k tomu majitelé prostor staví, nejsou vyděšení?
Lucia: Ten první kontakt je obvykle s realitkou, ne přímo s majitelem, ale i ty byly docela vstřícné.
Alexandra: Ano, čekala jsem, že to bude složitější, ale setkala jsem se převážně s otevřeností.
V tiskové zprávě zmiňujete inspiraci podobnými festivaly ve světě – které vás nejvíce ovlivnily?
Lucia: Za mě jednoznačně Bratislava. Je to živý festival, který jsem si za posledních pět let nenechala ani jednou ujít, vždycky tam potkám spoustu zajímavých, inspirativních lidí z řad fotografů i laické veřejnosti. Inspirace zahraničím je u nás velmi silná a věřím, že když to funguje tam, bude to fungovat i tady.
I z vašeho festivalu je cítit důraz na setkávání, proč to považujete za důležité?
Alexandra: Myslím si, že klasická konzumace umění ve sterilním prostředí galerií je překonaná forma, lidi chtějí mít možnost dostat se co nejblíže, osahat si to, a taky posedět a pokecat si, družit se, setkávat se. U nás na to bude prostor, a není to sekundární, ale rovnocenný cíl festivalu.
Na co se tedy lidé mohou těšit z tohoto hlediska?
Alexandra: Třeba přednášky a workshopy na originální témata, ale taky burza autorské fotografie, což bude až taková společenská hra, nebo portfolio review, kdy budou návštěvníci mít možnost pobavit se o svém portfoliu s uznávanými osobnostmi fotografie. Čeká nás i veřejný piknik! A máme program i pro děti, ať mají možnost se s tímto médiem také setkat. Někdy to může být spouštěč něčeho velkého: třeba Gregory Crewdson, výjimečný světový fotograf, ve své biografii také popisuje, jak jej ovlivnila návštěva vernisáže v jeho deseti letech.
A na co se vy osobně na festivalu nejvíce těšíte?
Lucia: Já se těším na přednášky – sednu si, pohovím si s nimi, nechám se inspirovat. Za tímto totiž vidím konkrétní lidi, kteří jsou mi blízcí.
Alexandra: Nejvíce se asi těším na to, až ty akce budou probíhat – bude hrát hudba po vernisáži a my budeme mít dobrý pocit, že ten největší stres a shon je za námi a všechno dobře dopadlo. Ale taky se těším například na to, až se osobně potkám s Jurrem Janssenem z World Press Photo, se kterým komunikuji zatím jen přes Skype, až se obejmeme a řekneme si: „Ono to fakt klaplo…“.
Nakonec mi prozraďte, jak to všechno stíháte – máte děti, školu, práci, zaměstnání…
Lucia: Bez podpory lidí kolem by to nešlo. Moje děti jsou starší a taky hodně samostatné, takže namísto starosti v nich mám taky oporu, stejně jako u manžela i zaměstnavatele.
Alexandra: Pomáhají nám vlastně všichni kolem. Taky to, že obě studujeme v ateliéru u Michala Kalhouse, což je mimochodem jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy potkala, nám to usnadňuje. Hodně mi pomáhá moje maminka, že mi hlídá malou Lunu, ale podporují nás i kamarádi a naši spolužáci, a to přímo pomocí s organizací, nebo třeba jen radou – i taková institucionální pomoc je důležitá.