V prostorách Galerie Student se ve dnech 8.12. 2015 – 15.1.2016 koná poslední výstava ve stávajících prostorách s názvem „ARTPERITIV XIII.“, kterou pořádá prof. Ivo Chovanec, akad. sochař, pedagog Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě se svými studenty.

Vernisáž se uskutečnila 8. prosince 2015 v 17,30 hod. Úvodní slovo přednesl  doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D.

Dámy a pánové,

když před více než sto deseti lety architekt Andreas Streit projektoval tuto budovu, myslel bezesporu na to, jakou hodnotu mělo v jeho době vzdělání: pojal ji jako palác či chrám se vznosnými sloupy a kopulí – a žáci německého gymnázia, které zde sídlilo, se učili s latinou a řečtinou vzorovým předobrazům morálních a občanských ctností. Nejinak tomu bylo v kreslení: učitel předvedl brilantní čáru, kterou žáci přesně napodobili. Neboť jistotou společnosti bylo tradované mistrovství – a školy byly od toho, aby tuto oporu společnosti a jejího odvěkého řádu, tyto velké vzory a velká témata, celý ten jakýsi bezproblémový svět hodnot zprostředkovaly mladé generaci.

Svět se změnil; bezproblémové hodnoty jsou zcela zproblematizovány; nelze věřit hotovým pravdám a naučeným receptům na dokonalost ani v umění, ani v životě. Podstatou této výstavy ani nemůže být přehlídka mistrovství; výstava je dokumentem o hledání, o příležitostech, jak se otevřít podnětům vnějšího světa; je výstavou nikoliv naučených pravd, ale prezentací cesty, jíž je pedagogická metoda pana profesora Chovance, rozvíjená po více než třicet let jeho pedagogické činnosti.

……………

Dámy a pánové, své vystoupení jsem začal připomínkou doby před sto deseti lety, abych tuto epochu odlišil od současnosti. Je však třeba doznat, že je tu něco, co platilo tehdy a co platí nyní: ony principy výtvarné práce a umělecké tvorby, jež jsou objevovány a zjevovány. Také Andreas Streit, když si kreslil, jak bude vypadat německé gymnázium v Moravské Ostravě, postupoval stejně jako naši studenti: také on si musel hrát s měřítkem, proporcemi, také on si zkoušel, jak užít rytmus a jak tento rytmus rázně porušit gradací hmoty k dominantě; jakou zvolit strukturu a jak artikulovat povrch; kudy vést světlo a kde naopak ponechat tmu. Ano, to jsou dějiny umění, o čem tady hovořím – a studenti výtvarné výchovy je studují také; hotové příklady jim dávají možnost poznat totéž, co objevují ve své vlastní práci, ovšem jinak, řekněme přesně opačně, totiž v hotových, časově a místně uzavřených příkladech. Ale i tyto příklady čekají na jejich aktivní přístup; v dějinách umění přece nejde o to, co – kdy – kde a proč někdo namaloval, vyryl či vysekal v mramoru; také u nich student/studentka ověřují základy výtvarné kompozice, stylizace, reakce tvůrčího subjektu, totiž sebe, na materiál. Dějiny umění se takto neučí; nelze si je takto představit uložené do knih; to je totiž proces nanejvýš individuální, to je cesta, na kterou se musí vydat každý adept výtvarné pedagogiky sám, aby pochopil, jak z inertní hmoty vzniká tvar, jenž odolává času svou monumentalitou a svým tajemstvím.

Berme tuto poznámku jako dovysvětlení naší dnešní výstavy, jako postskriptum k osobnímu příkladu pana profesora Chovance, který spolu se studenty prezentuje vlastní práce: také jeho plastiky naplňují stejné principy, jako jsou ty, jimž se studenti/studentky učí. Z banální suroviny, jíž je šamot, jenž se používá do kamen a do pecí, dospívá popsanými principy k resultátu, jenž je znamením věčnosti. Jako by se světy Andrease Streita a Iva Chovance – mistrů a jejich učedníků – v tu chvíli spojily.

Pavel Šopák