Kde vznikla iniciativa vytvořit adaptační centrum pro ukrajinské uprchlíky? 

V okamžiku, co začala válka, jak jednotliví studenti, tak zástupci studentských spolků se začali organizovat za účelem podpory Ukrajiny a obětí válečného konfliktu. Podíleli jsme se na společenských oficiálních akcích města, pomáhali s organizací uprchlíků, třízením věcí, byli jsme v kontaktu i se studenty z Ukrajiny, dělali jsme sbírky a podobně. Následně nás oslovila Kamila Hýbnerová z Poradenského centra Ostravské univerzity a propojila nás s panem rektorem Latou. Ten nás spolu s Janou Cieslarovou pozval, abychom se domluvili na vytvoření projektu, který by byl organizovaný v rámci struktur Univerzity s větším rozsahem. Vymysleli jsme, jak bude vše vypadat, kdo bude mít jakou roli a postupně jsme začali projekt naplňovat. Vznikl tak projekt mOva, adaptační centrum pro uprchlíky na kolejích Jana Opletala, který už nebyl jen snahou o pomoc v jednotlivostech, ale o komplexní zajištění pomoci uprchlíkům s podporou Univerzity.

Mova je ukrajinsky mluva nebo jazyk, a proto jsme si vybrali tento název. Jazyk je totiž symbolem porozumění a hledání společné cesty.

Jaké tedy jsou aktivity centra mOva a co je jeho cílem?

Cílem bylo vytvořit adaptační centrum, které zprostředkuje uprchlíkům pomoc v rámci ubytování, pracovních příležitostí, psychologie, přístupu k informacím, připojení na internet, pohybu ve městě tak, abychom jim umožnili snazší přechod do normálního samostatného života.

Všechny aktivity směřovaly a směřují k tomu, aby lidé získali základní informace a dovednosti k tomu si najít práci, bydlení a nebát se toho, kam si zajít pro pomoc. Domluvili jsme spolupráci se Slezskou Ostravou, která nabízí volné byty uprchlíkům, kteří byli u nás na kolejích, a vždy vyšla vstříc ve všech sférách, nejen u ubytování. Někteří s naší pomocí získali například dostatečné sebevědomí a obstarali si vlastní byty přes nové kontakty.

Jezdí k nám i lidé, kteří se už odstěhovali, držíme pořád komunitu a setkáváme se.

Vybudovali jsme na kolejích Jana Opletala dětský koutek s plnohodnotným zázemím k odpočinku i k výuce. Studovnu jsme přetvořili na učebnu k výuce jazyků a komunitní práci. S výzdobou nám pomohla Fakulta umění a dobrovolníci z řad českých i zahraničních studentů ubytovaných na kolejích. S vybavením nám pomohla Přírodovědecká fakulta, která nám zapůjčila nábytek. Zorganizovali jsme sbírku věcí a potravinovou sbírku. Velkou pomocí jsou vedení a zaměstnanci kolejí, kteří nás podporují ve všech nápadech a činnostech. Hlavně paní vrátné, které stály v první linii a zařizovaly náležitosti ubytování.

Televizní místnost jsme předělali na dětský koutek. Podařilo se nám získat dary, nábytek, koberce, obrazy od Fakulty umění a také desítky dobrovolníků, kteří pomáhali s doprovodem na úřad, k lékaři, ale i vymalovat, přestěhovat nábytek a tak dále. Kromě toho poskytujeme zdarma výuku češtiny a pořádáme komunitní akce. Každou neděli se setkáváme buď na kolejích a máme třeba posezení s jídlem, nebo děláme procházky do přírody.

Jací lidé k vám přicházejí?

Jsou to normální lidé s normálními problémy, kteří jsou samozřejmě sví, specifičtí. Často se říká, že nemáme čekat vděk od lidí, kterým pomáháme, ale každý, s kým jsme se setkali a s kým jsme pracovali, byli do jednoho velice přátelští a vděční. Je krásné slyšet od malého dítěte, které vám zpočátku vůbec nerozumí, že vás má rád. Jedna maminka dokonce uvařila na velikonoční komunitní akci ukrajinské speciality a všechny pohostila.

Ti co se osamostatnili a odcházeli z kolejí, vždycky poděkovali.

Jakým způsobem se vypořádáváte s možnými traumaty a frustracemi uprchlíků? 

Jsou lidé, kteří přijeli v první vlně, nezažili válku. A pak jsou tam lidé, kteří utekli před bombardováním, kteří to zvládají logicky hůř. Je důležité si uvědomit, že tam ženy nechaly svoje manžely, syny nebo celé rodiny. Mnohdy to ale nedávali najevo a když pro ně něco někdo udělal, tak byli vděční.

Zajistili jsme školení organizace OPU, která má s uprchlíky veliké zkušenosti a která nás na různé situace proškolila. Nebylo to vůbec jednoduché, nevěděli jsme, jak s nimi mluvit, jak budou oni mluvit s námi a museli jsme být velice opatrní. Nikdo ale cíleně nevyhledával psychologickou pomoc. Měli jsme psychologické aktivity, které byly zamřené tak, aby se zabavili a nemuseli myslet na problémy.

Na začátku všichni co tři vteřiny sledovali zprávy. Pořád sledují, ale snaží se fungovat a vypadat normálně, ale co se jim honí hlavou nikdo neví. Jeden kluk mi ukazoval, že jeho táta má továrnu na nábytek nad Kyjevem, a že ta továrna dnes už není. A tváří se vesele. Měli jsme tu i případ chlapce, kterého sem poslali rodiče a sami na Ukrajině zůstali. Byly tu dvě sestry, z nichž jedna se tady rozhodla zůstat, a ta druhá se vrátit. Máme tam maminku, která doufá, že její syn přežije válku a pokud ano, tak si ho chce vzít sem. Je to spousta příběhů.

Nechceme spasit svět, chceme pomoct těm, kterým pomoct můžeme.

Jak vidíte další vývoj adaptačního centra?

Máme teď zavedené postupy, koordinované týmy lidí, a tím jsou všechny aktivity plně života schopné. Aktuálně se plní koleje studenty, kteří k nám chtějí nastoupit do studia. Ti chodí na kurzy nebo na akce a socializují se s námi. Zapojili jsme dobrovolníky napříč Univerzitou, včetně studentů Erasmu. Chceme tedy více pracovat na rozvoji komunity a soustředit se na výuku češtiny. Ale co bude do budoucna, to záleží na situaci. Další aktivity mohou vznikat v závislosti na tom, co se bude dít.