Pro koho je knížka, kterou jste společně s Magdou Snížkovou napsali? Psali jste ji s nějakým konkrétním záměrem?

Moje ambice byla, aby kniha byla úplně pro všechny, od dětí až po seniory. Nerad o sobě mluvím, mám zato, že za mě mají mluvit výsledky mé práce. Na druhou stranu by mě mrzelo, kdyby ty zajímavé zkušenosti z míst, kam kolikrát nevkročil žádný běloch, úplně zapadly prachem. Chtěl jsem se podělit o všechny podstatné emoce a hodnoty, s nimiž jsem se za těch dvacet let setkal.

Tak jsem byl moc rád, že mě oslovila Magda Snížková a chopila se psaní, protože i když jsem napsal řadu odborných knih a skript, tento druh psaní mě úplně nenaplňoval. Chtělo to někoho, kdo bude rozhovor vést z pohledu čtenáře a mít určitý nadhled. Chtěl jsem zachytit to nejzajímavější, co jsem na misích zažil. Všechno se do knihy samozřejmě nedostalo, ale snad se mi podařilo popsat hlavní emoce, které jsem tam zažil. A to nejen při poskytování zdravotní péče, která je pro nás hlavní náplní.

Je vyhledávaným odborníkem na infekční nemoci, cestovní a tropickou medicínu a na toto téma poskytuje řadu rozhovorů. Nyní se však ve spolupráci s novinářkou Magdou Snížkovou rozhodl podat svědectví ze svých misí, kde působil přes dvacet let a jako lékař dobrovolník navštívil řadu neturistických zemí Asie, Latinské Ameriky a především Afriky, kde působil v nejodlehlejších a v nejchudších oblastech. Po roce společných rozhovorů vznikla kniha s názvem, jež vychází z citátu v Talmudu: Zachráníš–li jediného, zachráníš tím celý svět.

Jaký byl Rastislav Maďar před první misí do Afriky a jaký se vracel? Jak moc vás mise změnily?

Pracovat jako lékař a pomáhat v nejchudších oblastech světa jsem chtěl od dětství. Už první zkušenost mě utvrdila v tom, že práce na misích mě mimořádně naplňuje, že ten dětský sen byl správný. Samozřejmě velmi rád pomáhám i pacientům u nás doma, ale v Africe máte skutečně pocit, že to, co umíte, bezprostředně a v každém okamžiku zachraňuje lidský život. Každého účastníka mise to velmi obohatilo – nejen profesně, ale i lidsky. Přivedlo k ještě větší pokoře, naučilo být ještě více vděčný a vážit si toho, co tady máme.

A to i tak obyčejných a pro nás samozřejmých věcí, jako je třeba elektřina nebo splachovací záchod. Na druhou stranu lidé v Africe jsou opravdu šťastní. Někdy mám pocit, že pokud nejsou nemocní, tak dokonce šťastnější než mnoho lidí tady u nás, takže štěstí není o majetku.

Co je jejich zdrojem štěstí?

Oni jsou prostě přirozeně šťastní. Nezávidí si, protože všichni jsou chudí a solidární. Hned na první misi jsem se setkal s tím, že nás chudí vesničané posílali k rodinám, kde se jim zdálo, že jsou ještě chudší lidé než oni. Říkali nám: „Ano, jsem chudý, ale běžte tamhle, tam žije vdova, matka čtyř dětí, ta je ještě chudší než my, jsou bezdomovci, pomozte jí“. To se mi velmi líbilo. Každý z nich z našeho pohledu plnil definici chudoby, přesto nás posílali k jiným.

Za dobu, co jezdíte na mise, mění se nějak ty oblasti?

Samozřejmě, je to nakonec už přes 20 let. I tam nastává určitý rozvoj. Například na Srí Lance jsem byl dohromady desetkrát, před i po tsunami, naposledy v roce 2016 a už tehdy jsem viděl trochu vliv turismu. Chystáme se tam vrátit příští rok, po deseti letech, a mám zprávy, že se tam život opravdu mění. Negativní na tom je, že děti se místy naučily od turistů žebrat peníze, protože turisti jim je skutečně dávají. To považuji za tu nejhorší možnou věc, co může turista udělat.

Proč? Lidé to většinou dělají z pocitu, že těm rodinám pomáhají.

Protože pak ty děti nemají motivaci jít do školy. Vlastně jim takoví turisté ničí život. Pro ně je v daný moment žebrání pohodlnější, ale má to destruktivní vliv na jejich budoucnost. Ty děti už na sobě nebudou pracovat a vlastně z nich možná už nikdy nic nebude. Turisté by měli především využít služby a trvat na tom, ať jsou co nejkvalitnější a zaplatit za ně. Ale nedávat jim peníze jen tak za nic. I dary bez podmínky, aby se něco naučili nebo vyvíjeli vlastní aktivitu, podle mě ničí rozvojový svět.

Rastislav Maďar se do paměti veřejnosti zapsal jako poradce ministra zdravotnictví a vedoucí skupiny pro rozvolňování karanténních opatření během pandemie Covid-19. Jeho tvář na nějaký čas plnila televizní obrazovky i titulní stránky novin. On sám říká, že období pandemie vnímal především jako službu této zemi. I zahraniční mise, kterých se účastní, organizuje na vlastní náklady, protože pomáhat tam, kde je nesrovnatelně nižší životní úroveň, vnímá jako svou morální povinnost.

Tento princip popisujete i ve své knize, kde každý dar je spojený s nějakým úkolem.

V jedné škole po nás chtěli jídlo pro žáky. Po úvaze jsme došli k závěru, že jim dáme místo toho suroviny na pěstování. Vyžadovalo to od nich práci, úpravu školních osnov, aby se děti naučily, co a jak pěstovat. Nasytit děti trvalo sice delší dobu, než kdyby hned dostaly jídlo, ale díky tomu byli najednou dlouhodobě soběstační.

Máte nějakou zpětnou vazbu, že to stále funguje?

Funguje a velmi dobře. Když člověk jen vozí jídlo, vytváří to určitou pasivitu a vlastně i bezmoc, protože ti lidé pak nejsou schopni smysluplné aktivity. Já věřím tomu, že je potupné pro otce od rodiny jen postávat ve frontě na jídlo. Chci, aby ti lidé dostali šanci pracovat. Ale bez vnější pomoci nemají jak. Lidem z venkova žádná banka půjčku nedá. My jim ale dáváme věci, které jim pomůžou zavést nějakou živnost.

Někteří třeba od nás dostali kolo s košem, se kterým jezdili nakupovat ryby a potom je prodávali ve vnitrozemí s marží a tímto důstojným způsobem se postarali o rodinu a živobytí. Jsou pak na sebe pyšní a celou komunitu to pak aktivizuje, když to vidí u souseda. Cílem zkrátka je, aby si tamní lidé dokázali poradit bez nás a další pomoc už nepotřebovali. Říká se tomu dlouhodobá udržitelnost.

Proč se přesto nedaří vybudovat podmínky pro nějaký rozvoj? Je to změnami klimatu, že se lidé mají kolikrát hůř než v minulosti?

Oni se nemají hůř než v minulosti, my na to akorát více vidíme. Průměrná délka života se zvyšuje i v Africe, stejně tak jako jejich HDP. Pomalu, ale zvyšuje, a to i ve velmi chudých zemích. Samozřejmě klima přináší určité změny, je tam více přírodních katastrof, což jim působí obrovské škody a stojí je to mnoho peněz, které nemají a musí si půjčovat. Ale není to situace bez východiska, protože oni se opravdu chtějí něco naučit. Musí se ale začít u systému vzdělávání, a to hned u základního. Podívejte se na Asii, tam byla situace donedávna velmi podobná, a kde jsou dnes.

Rastislav Maďar vyráží pravidelně na své mise s organizací International Humanity, která v Česku působí přes dvacet let. Výtěžek z prodeje knihy Zachráníš-li jediného… autorů Magdy Snížkové a Rastislava Maďara poputuje na pomoc do zemí, kde organizace International Humanity realizuje své humanitární mise.

Jaký je africký vzdělávací systém?

Často nemají dost místností pro každou třídu, výuka je venku v prašném prostředí, nemají stoly ani lavice, nemají čím psát, nemají knihy ani žádné pomůcky. Ani kvalita učitelů není mnohdy valná. Když se velmi chytré děti přece jen dostanou na střední školu, často narazí na nedostatek peněz, přitom se jedná o pro nás směšnou částku, třeba 150 korun měsíčně. Bohužel nemají zavedený ani nějaký systém půjček. Navrhoval jsem to v lednu jejich ministrům, že by to situaci významně pomohlo.

My momentálně platíme školné 223 dětem, které jsme vybrali z chudých rodin v regionu, kde působíme, aby mohly dostudovat. Vidíme, že po čtyřech letech středoškolského studia je z podporovaných studentů zaměstnatelný sebevědomý mladý člověk, který plynně mluví anglicky a bude státu platit daně. Musíte si uvědomit, že až 80 procent populace je chudá zemědělská komunita na venkově, která neplatí žádné daně. Tím pádem nejsou dostatečné finance na rozvoj dané země, na infrastrukturu, zdravotnictví či školy. Následkem toho se taky v některých afrických zemích udržuje poměrně elitářský systém úzké komunity, která si může dovolit kvalitní vzdělání, což moc nepřispívá rozvoji, když není dostatek konkurenceschopných mladých lidí.

Chápu to tak, že vaše pomoc není jen v nemocnicích?  

My se primárně soustředíme na zdravotnictví, sekundárně však vždy řešíme i školství a mimoškolní vzdělávání, na prvním místě prevenci podvýživy. Matky často netuší, proč jsou jejich děti podvyživené, když jim dávají kukuřičnou hmotu, kterou jedí ony. Nechápou, že dítěti taková strava nestačí, že potřebuje bílkoviny, vitamíny. Maso a často ani vejce si nemohou dovolit, ale mohou to nahradit třeba sójou, kterou si zasadí a vypěstují, což ale ony vůbec neví.

Když jsme do Malawi přijeli poprvé, děti měly tak velká bříška z podvýživy, že téměř neudržely rovnováhu. Dneska už v té oblasti nic takového neuvidíte, protože se všichni naučili, jak tomu zabránit, ale taky to, jak se ochránit před malárií a jinými nemocemi. Oni jsou velmi učenliví, poslušní a zodpovědní pacienti. Co jim řeknete, to splní, což se rozhodně nedá říct o všech pacientech tady u nás.

Primárně se soustředíme na zdravotnictví, sekundárně však vždy řešíme i školství a mimoškolní vzdělávání, na prvním místě prevenci podvýživy.

Podle čeho si vybíráte cílové destinace?

Podle klíčových parametrů si vyhodnotíme nejchudší země – například podle kojenecké a mateřské úmrtnosti, délky dožití, HDP, počtu lékařů na jednoho obyvatele a podobně. Zároveň vybíráme oblasti, kde nejsou násilné konflikty, občanské války, aby vynaložené peníze a naše úsilí nepřišlo úplně vniveč. Nakonec jsme jako hlavní vybrali střední Malawi, kde jsou nesmírně vstřícní ale velmi chudí lidé. V osmdesátých letech jim v důsledku mnoha událostí klesla výrazně životní úroveň a my se snažíme dostat je zase zpátky na nohy.

A jak si vybíráte lidi do svého týmu, než vyrazíte na misi?

Tým musím sestavit tak, aby byl především funkční. Hlavní motivací toho člověka by ale měla být touha pomáhat a nečekat, že vám za to někdo bude děkovat. Místní lidé jsou často vyjukaní z přístrojů a léků, které v životě neviděli, trmácejí se za námi mnohdy celé kilometry, jsou unavení, ve stresu, trpící, takže já vůbec neřeším nějaké „děkuji“. Já tam jsem od toho, abych jim pomohl a vydal ze sebe maximum.

Když někdo z uchazečů o misi za námi přijde s tím, že chce zažít dobrodružství, hned ho škrtáme, protože dřív nebo později vyhoří. Životní podmínky jsou v Africe i pro nás velmi náročné, spíte v chladu na zemi, kolem vás běhají krysy, záchod je jen díra v zemi venku, kolem je různá havěť a ta práce je často nesmírně únavná a do jisté míry stereotypní a rutinní. Nejezdíme tam na safari…

Děkan Lékařské fakulty OU Rastislav Maďar s novinářkou a spoluautorkou knihy Magdou Snížkovou

Závěr knihy věnujete pandemii Covid-19, kde poměrně detailně rozebíráte některé události. Co pro vás toto období znamenalo?

To byl společně s Magdou Snížkovou náš cíl, propojit jednotlivé události a vzít lidi taky trochu za oponu pandemie, protože řada lidí dodnes nechápe, proč se některé věci staly. Chtěli jsme některé situace vysvětlit, že ta opatření nebyla zmatečná, jak se některým mohlo zdát. Že to mělo svou logiku, ale zasahovaly do toho různé vlivy, jistá nekoordinovanost různých institucí a že zdaleka ne vždy politici respektovali naše doporučení. Několik z těch událostí je v knize popsáno.

Já ale stále doufám, že covidová pandemie přinese nějaké poučení, především v reformě systému ochrany veřejného zdraví, protože podobná pandemie se může zanedlouho opakovat a my – tím myslím nejen Česká republika, ale i Evropská unie – bychom měli být lépe připraveni.

V okamžiku, kdy se takto veřejně angažujete, stáváte se veřejnou osobou, což s sebou přináší určitá úskalí. Máte z té doby nějaké pozitivní či negativní zážitky?

Mám řadu těch pozitivních, kdy mě lidé oslovovali a děkovali mi za práci, kterou jsem během pandemie odváděl. Na druhou stranu jsem od kolegů, zejména v Praze, věděl, že jsou vystaveni opravdu nepříjemným útokům, můj dům nakonec také monitorovala policie, syn v té době nesměl jezdit městskou hromadnou dopravou. Museli jsme udělat nějaká bezpečnostní opatření, protože ta situace byla ve společnosti místy opravdu napjatá.

Byla to doba, kdy lidé na sociálních sítích brutálně vyhrožovali i svým sousedům nakaženým covidem. Osobně jsem ale vyloženě negativní zkušenosti nezažil. Celou dobu jsme si byli vědomi té obrovské zodpovědnosti, kterou jsme měli, kdybychom něco podcenili nebo špatné odhadli, jaké by to mohlo mít tragické následky.

Ostravští vědci umí „zkrotit“ viry a využít je ve prospěch našeho zdraví

Také čtěte

Vzhledem ke klimatickým změnám, zaznamenal jste výskyt nějakých tropických nemocí už i u nás?

To je první, co mě během pandemie napadlo, že pokud se tady začnou častěji objevovat vysoce nakažlivé viry, které se zatím drží izolovaně na jiných kontinentech, tak to v našem globalizovaném světě bude smršť. Už teď máme na části našeho území jednu původně výlučně exotickou nemoc.

Na jižní Moravě jsme před lety zaznamenali Západonilskou horečku a máme taky první oběť – nákaze podlehla sedmdesátiletá paní z Břeclavska. Ona přitom v životě nenavštívila žádnou exotickou zemi. Musela se nakazit od komára a ten od migrujících ptáků, které ten virus přenesly k nám. Ale to není všechno. S oteplováním se exotické druhy komárů šíří i v mírném klimatickém pásmu do nových oblastí a vidíme to i v Evropě.  A platí to i o klíšťatech přenášejících různé nemoci. Náš obor prostě v budoucnu čekají další zajímavé výzvy.