Kočka je jedním z nejstarších zvířat žijících v lidské společnosti – žijí s námi již tisíce let. Po staletí byly kočky předmětem pověr a mýtů, od posvátných bytostí až po tvory považované za posly temnoty. Jak se to s kočkami mělo napříč historií a jaké je jejich postavení ve společnosti dnes?

Uctívané nadpřirozené bytosti

Starověcí Egypťané věřili, že kočky jsou kouzelná a božská stvoření. V domech, chrámech či palácích byly kočky vítány a vnímány jako ochránkyně. Lidé si jich vážili pro domnělou schopnost chránit domovy před škůdci a po jejich smrti vykonávali dokonce speciální pohřební rituály jako projev úcty k odcházejícím kočičím duším.

Pozitivní vztah ke kočkám se objevuje napříč kontinenty –⁠ v Číně či Japonsku kočka do dnešních dnů symbolizuje štěstí. „Napříč dějinami Egypta se například objevuje bohyně Bastet s ženským tělem a kočičí hlavou. Můžeme říci, že propojení koček a žen začalo právě zde,“ říká doktor Karel Pavlica z Fakulty sociálních studií OU.

Kočičí pád napříč krušným středověkem

Ve středověku se vztah ke kočkám začal razantně proměňovat. Zatímco v Egyptě byly kočky uctívány jako posvátné bytosti, v Evropě byly v důsledku křesťanství viděny jako poslové satana, kvůli čemuž byly často spojovány s čarodějnictvím a temnotou. To vedlo k masové perzekuci těchto zvířat.

Terčem v oku byly především kočky černé, vnímané jako pomocnice satana. „Ženy i kočky měly ve středověku nízké postavení a byly vzájemně propojeny skrz čarodějnictví, jelikož se lidé domnívali, že se ženy v kočky umí měnit. Narazil jsem na historku, která pochází snad kdesi ze Skotska, kde muži večer házeli na kočku kameny, nicméně kočka zvládla doběhnout ke stavení a skrýt se v něm. Následující ráno z budovy vyšla zraněná žena a pomocí čarodějnictví si muži vysvětlili její proměnu,” popisuje Pavlica.

Hunters and their dogs attacking a wounded wildcat which is clinging to a tree, Brittany, France c. 1430 – 1440, Getty Museum.

V dobách osvícenství, kdy lidé pomalu přestávali podléhat iracionálním mýtům, začaly být kočky vnímány více jako společníci než hrozba. Tato změna je také připisována anglické královně Viktorii, která z kočky udělala domácího mazlíčka a módní záležitost, a kočičí karta se tak postupně začala otáčet v jejich prospěch.

Je libo kočičího terapeuta?

Moderní doba přináší nový pohled na věc a těží ze vzájemně prospěšného vztahu člověka a zvířete. Felinoterapie je metoda léčby, která využívá přítomnosti koček ke zlepšení fyzického a duševního zdraví lidí. Terapie je postavená na předpokladu, že kočky jsou mistry v poskytování emocionální podpory, schopné snižovat stres a dokonce zlepšovat náladu.

Organizace využívají kočky k terapeutickým účelům v nemocnicích, školách a zařízeních pro seniory. „Existují různé typy přístupů terapie, a to podle konkrétních nároků situace. Například u starších osob se felinoterapie zaměřuje na pohyb pomocí mávátek či hlazení, kdy přítomnost kočky motivuje seniory ke komunikaci a procvičování motoriky a paměti. Ležícím osobám kočky mohou prohřívat končetiny a zlepšit kvalitu jejich života,” komentuje Pavlica. „Se zvířaty se pomocí terapie mohou seznámit i děti a naučit se tak se zvířetem zacházet, odbourat strach ze vzájemného kontaktu či pochopit řeč jejich těla. Vše by však mělo být přizpůsobeno konkrétnímu věku a schopnostem dítěte,” dodává.

Robokočky jako budoucnost animoterapie

Představte si, že jste seniorem, zapomínáte, vyvinula se u vás alergie na kočky a žijete v domově pro seniory. Přítomnost kočičího domácího mazlíčka, na jehož pobíhání jste byli zvyklí celý život, vám moc nehraje do karet. Robotická kočka dokáže nasimulovat živou natolik, že je na první pohled téměř nerozeznáte.

„Robokočka může působit na klienty podobným způsobem jako ta živá, například v rámci reminiscenční, čili vzpomínkové terapie. Velmi dobře dokáže zmírňovat pocity izolace. Takže i lidé, kteří živou kočku z různých důvodů mít nemohou, mohou těžit z její přítomnosti. Některé domovy seniorů kombinují felinoterapii právě s robotickou kočkou, která se využívá u klientů s kontraindikacemi. Podíváme-li se například do Japonska, kde se běžně zapojují roboti do péče o seniory, je pravděpodobné, že pomalu nahlížíme i do naší budoucnosti,” vysvětluje Pavlica.

Fakta, nebo mýty?

I v dnešním světě, kde kočky patří mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky, kolem nich kolují různé mýty a pověry. Pojďme se podívat na několik z těchto tvrzení a uveďme si je na pravou míru.

Mýtus: Kočka vždy dopadne na všechny čtyři
Fakt: Kočky sice mají bleskové reflexy a pružnou páteř uzpůsobenou k tomu, aby se v případě pádu mohly co nejrychleji přetočit a dostat se do pozice, ve které dopadnou na všechny čtyři packy. Pokud však není kočka ve skvělé fyzické kondici či nemá dostatek času se otočit, tak se jí to nepovede.

Mýtus: Když kočka vrní, je spokojená
Fakt: Kočka vrní, když je šťastná, hladová, něco chce, komunikuje se svou mámou, když je zraněná nebo ji něco bolí.

Mýtus: Kočky mají 9 životů
Fakt: Nemají, nemají, nemají, nemají, nemají, nemají, nemají, nemají, nemají.

Mýtus: Černé kočky nosí smůlu
V Japonsku je považováno za štěstí, když vám černá kočka zkříží cestu, ale ve velké části Evropy a USA je to považováno za špatné znamení.

V Německu záleží, kterým směrem kočka kráčí. Pokud zleva doprava, znamená to nadcházející dobré časy, ale zprava doleva jde o pravý opak.

V Itálii se domnívají, že pokud černá kočka skočí na postel vedle nemocného, člověk brzy zemře.

Pokud se u vašich dveří ve Skotsku objeví černá kočka, říká se, že byste mohli přijít k penězům, v Číně zase věří, že černé kočky jsou nositelkami chudoby.

Faktem je, že mýty a pověry kolem černých koček vedou bohužel k tomu, že si je lidé z útulků berou v menší míře než kočky zbarvené.

Vědci v National Institute of Health zjistili, že genetické mutace, které způsobují černé zbarvení kočičí srsti, jsou podobné genům, které přispívají k odolnosti některých lidí vůči onemocněním. Můžeme tak díky černým kočkám zkoumat odolnost genů například vůči HIV. A to by pro tuto pověru znamenalo úplný opak, tedy že černé kočky, na kterých můžeme modelově zkoumat lidské nemoci, vlastně nosí zdraví!

Mgr. Karel Pavlica, Ph.D. je absolventem sociální práce na FF OU s pětiletým výcvikem v integrativní psychoterapii. V praxi se věnoval zejména telefonické krizové intervenci a výzkumu v oblasti sociálních věd. V současné době působí jako odborný asistent na Katedře zdravotně-sociálních studií FSS OU. Zabývá se mimo jiné sociální prací v kontextu genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti nebo respektující komunikací a přístupem ke zranitelným skupinám. Je fanouškem moderních technologií se zájmem o využití virtuální reality v psychoterapii, v rehabilitaci nebo obecně v pomáhajících profesích. V neposlední řadě je také milovník koček a velký obdivovatel těchto fascinujících stvoření.