Vzdělávání, základ života nebo někdy i deformace osobnosti dítěte

Autor: Julius Sekera , 13. 8. 2019

Pod hlavičkou Evropské unie a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR se katedra sociální pedagogiky PdF OU podílela na projektu Vzdělávání základ života (reg. č. CZ 02. 3. 61/0.0./0.0/15_007/0000173). Dílčí část projektu realizovaná katedrou si kladla za cíl pomoci pedagogickým pracovníkům mateřských škol a učitelům základních škol zvládat pedagogicky náročné situace v podmínkách školských zařízení. Jak známo, učitelé ne všechny situace ve škole zvládají. Spíše bychom se divili, kdyby tomu bylo opačně. V důsledku toho mohou část žáků nikoli rozvíjet, ale deformovat  dětskou osobnost.

Námi realizovaná část projektu probíhala od března 2017 do února 2019 v rozsahu 10 setkání, přičemž pro každou „lekci“ bylo vyhrazeno osm hodin. Setkání se uskutečňovala výhradně v soboty a byly do nich zapojeny čtyři skupiny po (přibližně) 15 pedagogických pracovnících.

Čím jsme se lišili od tradičních školení? Nechtěli jsme klasickou „nalévárnu“ s pilným zapisováním poznámek a výkladem nabitým informacemi, kde oběti školení sedí a zapisují si slovo boží. Teoretické výklady v pregraduální přípravě učitelů obvykle převládají a propojení s praxí je tak trochu na okraji pozornosti. Využili jsme skutečnosti, že všichni členové katedry sociální pedagogiky PdF OU prošli tzv. úplným psychoterapeutickým výcvikem (zpravidla 4 – 5ti letým) a „lekce“ jsme připravili s využitím technik zaměřených na kvalitu mezilidských vztahů, které se v prostředí školy mohou (a z našeho pohledu také musí) postupně prosadit.  Je to jedna z cest, která prospěje zlepšení vzdělávací potence školy a pomůže překonat její ryze instrumentážní charakter. Instrumentážní charakter vzdělávání, jak je obvykle chápán, se zaměřuje ignoruje širší rozvoj osobnosti člověka, je ryze prakticistní, bez etické stránky, kdy kultivace člověka vlastně ztrácí smysl. Slouží jen aktuálním potřebám „technologického“ fungování společnosti. Pedagogický humanismus učitele je ale alfou a omegou pedagogického působení. Jednostranný důraz na výkon, přizpůsobení žáka škole, učitel, který nezná ani sám sebe natož aby skutečně znal žáka, učitel, který je spíše dobrý manipulátor než doprovázející a autentický facilitátor …,  to jsou jen (z našeho pohledu) některé z kritických myšlenek, které nás napadají v souvislosti se současnou školou.

Pro úplnost uvedu témata, jimiž jsme se v jednotlivých lekcích  zabývali: 1) osobnost učitele a jeho profesní připravenost I; 2) projekt pro mateřské školky Začít spolu; 3) rozdíly jako příležitost k růstu; 4) edukace dětí se specifickými poruchami chování; 5) reflexe postojů k odlišnostem – modelové situace I; 6) osobnostní a profesní připravenost II; 7) specifika edukace romských žáků; 8) reflexe postojů k odlišnostem – modelové situace II; 9) specifika edukace dětí s problémovým a rizikovým chováním; 10) spolupráce učitele a školy s vybranými subjekty.

Podle jednoho z posledních výzkumů (Pedagogická fakulta UK a Edukační laboratoře (EDULAB) trpí citovým a mentálním vyčerpáním z práce 61 % učitelů mateřských škol.  Situace na základních školách je obdobná. Teoretická školení o tom, jak nevyhořet, příliš nepomohou. Reflexe ze strany frekventantů a frekventantek našeho „školení“ byla, přes sobotní program, nanejvýš příznivá. Takže možná i tudy vede jedna z cest, jak může vysoká škola pomáhat učitelům v praxi. Mimochodem, náš kurz byl MŠMT akreditován a v případě zájmu může být znovu realizován.