Po studiích na naší Přírodovědecké fakultě jste zůstala na své domácí katedře fyzické geografie a geoekologie. Čím si vás získala právě fyzická geografie, které se ve velkém věnují hlavně mužští kolegové?

Geomorfologie si mě získala hned v první chvíli, kdy jsem na ni začala ve druháku chodit. Hodně rychle jsem zjistila, že je kombinací věcí, které mě jak bavily, tak nebavily, ovšem dohromady vytváří neodolatelné dobrodružství. Jen si vezměte ten mix geologie, fyziky, chemie, matematiky, historie, chození na čerstvém vzduchu, a zvláště po horách, cestování a pozorování světa, mapování, hledání souvislostí, široký záběr používaných metod, práce na počítači, v laboratoři nebo fyzická práce venku. Takhle bych mohla pokračovat dál, a právě ta pestrost si mě později nadobro získala.

V roce 2000 jsem udělala dvě nejdůležitější rozhodnutí v mém životě. Tím prvním rozhodnutím jsem vyslyšela vnitřní volání po osobním růstu, a to další byl důsledek tiskové chyby v Učitelských novinách…

Šlo vám od začátku všechno, nebo se našlo něco, s čím jste hodně bojovala?

Od začátku jsem bojovala, a pořád bojuju, s timemanagementem (smích). S oborem to ale nesouvisí. V geomorfologii mi, troufám si tvrdit, šlo od začátku všechno. Myslím, že jsem se pro ni narodila.

Pochybovala jste někdy, že jste se rozhodla správně?

Ne, nikdy. Souvisí to možná i s tím, že jsem byla o něco starší než mí spolužáci. Na výšku jsem totiž šla až čtyři roky po maturitě, kdy jsem už dávno bydlela sama a živila se na vlastní pěst daleko od rodičů. V roce 2000 jsem udělala dvě nejdůležitější rozhodnutí v mém životě: jednak jsem si podala přihlášku na výšku a jednak právě na obor Fyzická geografie a geoekologie. Tím prvním rozhodnutím jsem vyslyšela vnitřní volání po osobním růstu a to další byl důsledek tiskové chyby v Učitelských novinách, kde stálo, že na tento obor jsou přijímačky jen ze zeměpisu. Já si tehdy říkala, že jeden předmět nějak přelouskat zvládnu. A když pak přišla pozvánka na přijímačky ze zeměpisu a z matematiky, už jsem si řekla, že do toho půjdu. Takže nejspíš to byl prostě osud.

Jaké byly vaše první vědecké krůčky?

Asi to byl postupný vývoj. Tím prvním krůčkem bylo nejspíš to, když jsem si ve druhém ročníku šla pro zadání diplomky z geomorfologie. Hodně mi pak určitě dala vědecká konference ve čtvrťáku. Sice byla jenom v Česku a šla jsem tam spíš „na čumendu“, ale byla to zkušenost k nezaplacení, díky které jsem potkala další geomorfologické nadšence, z nichž se stali mí velcí přátelé. Rok na to už jsem stála na vědecké konferenci před všemi s vlastním výzkumem a měla jsem čerstvě podanou přihlášku na doktorské studium.

Kdo vám s těmi vědeckými krůčky nejvíc pomohl?

Mí dva oblíbení vyučující, dnes kolegové i kamarádi, a hlavně skvělí vědci, od kterých se pořád učím – profesor Tomáš Pánek a docent Honza Hradecký. Byl to nerozlučný tandem mladých, chytrých, vtipem sršících, a zároveň přísných i spravedlivých odborných asistentů. Právě tihle geomorfologové inspirovali a k oboru přitáhli spoustu studentů. Hodně z nich, včetně mě, se se pak geomorfologii začalo věnovat profesně.

Máte nějaký vědecký vzor?

Asi úplně nemám. Ale můžu zmínit aspoň kluky a holky z Big Bang Theory. Na to, že dle scenáristů dělají špičkovou vědu, tak mají hromady času na osobní život. Aspoň to tak v seriálu vypadá. Tak bych to chtěla mít taky (smích).

Společnost se díky výzkumu nás geomorfologů může lépe rozhodovat a třeba i připravit na budoucnost.

Přesto, vybaví se vám nějaká výjimečná vědkyně?

Všechny vědkyně, které znám, i o kterých jsem kdy slyšela nebo četla, jsou výjimečné. Skvělé, chytré a zajímavé dámy. Moc ráda bych připomněla docentku Julii Moschelesovou, první českou geomorfoložku. Aktivně pracovala v první půlce 20. století a kvůli svému židovskému původu si prožila těžký život. Přesto dokázala uspět na světovém vědeckém poli a patří k významným zakladatelům české geografie.

Jak si vůbec laik může představit vaši vědeckou práci?

Zkoumáme s kolegy přírodní procesy, které utváří povrch Země. Já konkrétně se zajímám o svahové pohyby a jejich působení na říční údolí. Zajímá nás nejen, jak tyto procesy fungují, ale taky jak se mění či měnily v souvislosti s klimatickými změnami nebo činností člověka. Celá řada těchto procesů se objevuje opakovaně a může negativně ovlivňovat lidskou společnost. Ať už sesuvy, povodně nebo zemětřesení. Naše práce zahrnuje podrobné terénní mapování, venku hledáme pozůstatky v minulosti proběhlých sesuvů, povodní, erozi svahů atd. Pomocí vhodně odebraných vzorků a moderních metod se pak snažíme zjistit, kdy a jak vznikly, jak byly velké nebo intenzivní, co bylo spouštěčem jejich vzniku, případně jak v době jejich vzniku vypadala okolní krajina. Děláme taky monitoring v současnosti probíhajících procesů eroze, akumulace nebo sesouvání svahů, pracujeme s historickými i aktuálními mapami a s digitálním modelem terénu. Využíváme progresivní metody, různá geofyzikální měření, přesná určování polohy, modelování stability svahů nebo drony. Získané informace pak v odborných článcích vkládáme do celkového obrazu fungování krajiny. Společnost se tak díky výzkumu nás geomorfologů může lépe rozhodovat a třeba i připravit na budoucnost.

Když pročítám soupis publikací, na kterých jste se spolupodílela, máte celkem široký záběr. Která z disciplín fyzické geografie je vám nejbližší?

Vše, co dělám, se točí kolem dynamické geomorfologie, tedy kolem toho, jakým způsobem se vyvíjí povrch Země. Nejvíce mě určitě zajímají procesy, které mohou působit jako přírodní hazardy.

Kam všude jste se s vědou dostala?

Nejčastěji pracujeme v české části Karpat, které mám celkem slušně prochozené. První vzdálenější výzkum jsem pak prováděla na Krymu, kam jsem se s kolegy podívala hned několikrát, a bylo to úžasné. Zatím nejvzdálenější destinací byla určitě pohoří Ťan-Šan v Kyrgyzstánu, kde jsem v rámci doktorského studia strávila tři intenzivní pracovní týdny na letní škole a udělala si tam svůj výškový rekord (přes 4000 m. n. m.). No a pak před rokem desetidenní terénní výzkum v Argentině v Patagonii. Člověk si při podobném bilancování uvědomí, jak ten čas letí. Přesně před rokem jsem byla venku na dvorku a koukala jsem na Jižní kříž.

Umíme naslouchat argumentům a je jedno, kdo je pronáší. Podle mě už navíc neplatí, že geomorfologie je převážně v režii mužů.

Jakého vědeckého výsledku si v dosavadní kariéře nejvíc považujete?

Všech odborných článků, které byly publikovány v oborových časopisech.

Rok 2020 byl pro řadu lidí složitý. Koronavirová pandemie zasáhla do života, výuky a v některých disciplínách omezila i výzkum. Jaký byl ten rok pro vás?

To potvrdím, byl komplikovaný i pro mě a kolegy. Vědecký terénní výzkum v Patagonii jsme naštěstí stihli těsně před pandemií, ale měli jsme v plánu tam jet ještě letos a zatím to moc příznivě nevypadá. Navíc do výzkumu zasahuje další proměnná.

Povídejte…

Distanční výuka člověku bere spoustu energie a na vědu tak v poslední době není tolik času, kolik by si většina z nás přála mít. Pro mě i kolegy znamenalo zavření vysokých škol okamžitý přechod na online výuku, na což nebyl podle mě nikdo úplně připravený. Dostali jsme sice od univerzity volnou ruku a soupis nejrůznějších nástrojů, které se dají využít, myslím ale, že nejenom mně a nejenom u nás chybělo nějaké usměrnění, protože to, že každý výuku pojal po svém a na různých platformách, může být pro studenty často matoucí. Člověk si k tomu všemu při přednáškách připadá spíš jako televizní moderátor, který mluví do prázdna a souběžně musí doma zvládat asistenci dětem při výuce nebo roli školní jídelny. Potvrdilo se navíc, že ne všechno online výuka pokryje. V létě jsme tak museli dohánět výuku v laboratoři a terénu.

Už jsme naznačili, že váš vědní obor byl dlouho převážně v režii mužů. Jak složité je pro ženu se prosadit?

Složité to podle mě vůbec není. Podle mě v akademickém prostředí dnes už nikdo neřeší, jestli jste muž, nebo žena. Důležité je, jak pracujete a jaké máte za sebou výsledky. Umíme naslouchat argumentům a je jedno, kdo je pronáší. Podle mě už navíc neplatí, že geomorfologie je převážně v režii mužů. Na geomorfologických konferencích potkávám vědce i vědkyně, a hlavně u mladé generace si všímám vyššího poměru žen.

Můžu potvrdit, že při terénních cvičeních vaší katedry jsem si všiml, že se vám tam ve velkém objevují studentky.

Je to tak. V současnosti je u nás na katedře zhruba stejný počet doktorandů a doktorandek. Jasně, stává se, že někteří studenti doktorské studium z různých důvodů vzdají, ať už jde o muže, nebo ženy. Vytrvají určitě jen ti nejoddanější a nejodolnější. Pokud vím, tak u doktorandek je často důvodem předčasného ukončení studia ztráta motivace a smyslu svého snažení. Potřebují totiž vidět, že výsledky jejich práce mají nějaký dopad, a pokud tomu tak není, je to pro ně těžké.

Kdybych byla muž, tak by se asi nikdo nedivil, že jsem v práci od nevidím do nevidím a že doma nemám navařeno.

Je nějaká cesta, jak motivovat studentky, aby vytrvaly?

Určitě, vysvětlovat jim, že vědecká práce má smysl, a i když výsledky práce v základním výzkumu nemají často bezprostřední efekt na okolí, jsou pro společnost velmi důležité. Potřeba je taky nastavit finanční podmínky pro začínající vědce tak, aby se nebáli o své zajištění. Zkrátka aby věděli, že i když třeba založí rodinu a na nějakou dobu se z akademické sféry vytratí, vždy stojí za to se vrátit a navázat na svou práci.

Teď zpět k vašemu výzkumu. Když vyrážíte do terénu s mužskými kolegy, nedávají okatě najevo, že jste „ta žena“?

Nemám žádnou špatnou zkušenost, kolegové se ke mně vždycky a všude chovají ohleduplně. Často například musíme v terénu přenášet těžké kusy vybavení. Když jsem sama, tak si to nějak odtahám, pokud jsem s kolegy, většinu zátěže bez jakýchkoliv řečí vezmou oni, což je pomoc k nezaplacení. Určitě nejsem z těch, co by si jakkoliv stěžovali na nepohodlí nebo náročnost práce v terénu, ale vnímají mě jako ženu a podle toho se chovají. Třeba když se vybírá ubytování, dostávám lepší pokoj, ale nepohrdnu ani přístřeškem ve stanu na kamení. A taky nejsem terčem dobírání a nejrůznějších kanadských žertíků, které jsou u nás na katedře mezi kolegy hodně oblíbené. Budu doufat, že se to teď neotočí (smích).

Vnímáte na sebe nějaký větší tlak?

Myslíte jako žena v časově, fyzicky a intelektuálně náročné práci? Ano, ale ne ze strany kolegů nebo zaměstnavatele. Byly doby, kdy mé nejbližší okolí nechápalo, proč jsem si zvolila tuhle dráhu. Být vědcem totiž znamená, že částečně obětujete svůj osobní život. To, čemu se v práci věnujete, je zároveň váš koníček a někdy je poznávání jediná věc, která vás zajímá. Jako žena jsem se v blízkém okolí často setkávala s dotazy, kdy už konečně půjdu na rodičovskou, což už, asi i vlivem mého rostoucího věku, naštěstí přestalo. Kdybych byla muž, tak by se asi nikdo nedivil, že jsem v práci od nevidím do nevidím a že doma nemám navařeno. Naštěstí mám báječného životního partnera, který je rád, že můžu dělat to, co mě baví.

Neměla jste někdy tendenci s tím vším seknout?

Mockrát. Hlavně když toho na mě bylo opravdu hodně a přestávala jsem mít nadhled. To jsem si pak říkala, že bych se na to měla vykašlat. Ony to jsou ale vždycky spíš jen takové řeči. Jsem si jistá, že něco takového jsem zkrátka nikdy nemohla myslet vážně. Každé zaměstnání má zkrátka své plusy i minusy. Ta akademická svoboda je ale pro mě k nezaplacení.

Chodí si už za vámi po letech mužští kolegové třeba i pro radu nebo pomoc?

Ano, občas se na mě někdo z kolegů obrátí. Mladší kolegové chtějí pomoci třeba se statistikou. Ne vždy na ně mám ale čas, což mě moc mrzí. Ale tak jak oni přijdou s prosbou o pomoc, stejně tak občas potřebuju s něčím poradit já. Myslím, že se snažíme si pomáhat navzájem.

Společnost je roky nastavena tak, že jsou ženy od malička vychovávány s vizí, že se budou právě ony starat o provoz domácnosti a o děti…

Jak obecně vnímáte podmínky pro vědkyně na Ostravské univerzitě?

Myslím, že jsou stejné jak pro vědce, tak pro vědkyně. Vždycky, když někdo potřebuje, vyjde se mu vstříc, ať už s úpravou úvazku, nebo s technickou podporou. Vlastně je jedno, jestli je to muž nebo žena. Líbila se mi třeba pomoc univerzity při nedávném zavření základních škol a školek, kdy bylo zaměstnancům nabídnuto hlídání dětí. Přiznám se, že nevím, jestli to ještě běží, ale je to určitá forma úlevy pro rodiče. To by podle mě mohlo pokračovat třeba ve formě předškolního zařízení pro děti našich univerzitních zaměstnanců.

Máte třeba nějaké srovnání, jak je to na jiných univerzitách v Česku a zahraničí?

Jaké jsou podmínky pro vědkyně na dalších českých univerzitách, to nevím. V zahraničí určitě záleží na tom, jak je nastaveno vnímání dané společnosti. Třeba ve Švédsku nebo v Německu jsou v tomto ohledu poměrně pokrokoví a je běžné, že i muž z akademické sféry odejde na nějakou dobu na rodičovskou dovolenou.

Čím to podle vás je, že v Česku, a vlastně nejen v něm, převažují ve vědeckých laboratořích hlavně muži?

Abych řekla pravdu, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Trochu se bojím, že když začnu, dostanu se ke stereotypům. Určitě to není tím, že by při výběrových řízeních na vědecké pozice byly ženy nějak diskriminovány. Spíše je méně uchazeček než uchazečů. Navíc vědecká práce je poměrně časově náročná a často plná stresu. Práci si nosíme i domů. Jak už jsem naznačila dříve, ženy navíc hodně prožívají, jak jejich jednání vnímá okolí a jestli je o jejich blízké postaráno. Společnost je roky nastavena tak, že jsou ženy od malička vychovávány s vizí, že se budou právě ony starat o provoz domácnosti a o děti. Pokud něco zanedbávají, mají tendenci si to vyčítat a vnitřně o sobě pochybovat. A v tomto nastavení se vědecká kariéra podle mě dělá hodně těžko. Muži toto až tak moc řešit nemusí, a proto mohou obětovat víc energie své práci než ženy.

Může se podle vás poměr žen ve vědě v budoucnu výrazněji změnit v jejich prospěch?

Čísla sice nemám k dispozici, ale počet vědkyň podle mě roste. Nemyslím si ale, že bych se někdy dožila toho, že bude víc vědkyň než vědců – teda ne, že by to bylo nutné. Ale určitě se dožiju toho, že poměr vědkyň bude vyšší než dnes.

Co by podle vás mohlo pomoci?

Společnost se neustále, i když pomalu, vyvíjí. Záleží na nás všech, kam bude směřovat. Pokud budeme učit své děti, že ženy se mají hlavně starat o domácnost a muži vydělávat, tak se nepohneme v tomto aspektu nikam. Dívky by měly mít možnost pozorovat pozitivní vzory úspěšných žen, měly by být vedeny k nezávislosti, ke vzdělání i ke sportu. A v jakémkoliv věku by měly mít hlavně možnost seberealizace.

Mohou být tou cestou i pravidelné připomínky jako 11. únor?

Určitě, my dámy ve vědě jsme rády, že máme svůj den. Co ale potřebujeme nejvíc, je podpora okolí a zaměstnavatele. V dnešní době vnímám tendence navyšovat počet žen na náročnějších pozicích formou jakýchsi nařízení nebo povinných kvót. Je otázka, zda jde o vhodnou cestu, protože to spoustu lidí určitě irituje. Mně třeba připadá zvláštní, že v dnešní době musíme vůbec něco takového řešit. Proč se prostě nedá příležitost člověku, který tu práci chce dělat, má pro ni předpoklady a je pro danou pozici nejlepší? Myslím, že když budeme řešit, jestli je to muž, nebo žena, nikam se nedostaneme.

Máte nějaký pracovní, vědecký sen?

Být první geomorfoložkou na Marsu (smích).