Zajímá ji, jak nás ke sportování a zdravému životnímu stylu dokážou motivovat chytré aplikace v mobilech, ale i to, jak užitečné mohou být technologie v případě péče o seniory. A proč je vlastně v našem životě pohyb – a jaký pohyb – tak potřebný.

Původně vystudovala v Ostravě učitelství, nakonec ale Steriani Elavsky strávila sedmnáct let ve Spojených státech, během nichž zkoumala účinky pohybových aktivit, jógy nebo mindfulness technik na psychiku. Před třemi lety se vrátila na Ostravskou univerzitu, kde na Pedagogické fakultě pracuje na čtyřletém projektu Chytrá řešení napříč kontinuální péčí o seniory.

V rozhovoru kinantropoložka Steriani Elavsky vysvětluje, proč je při sportování tak přínosná komunita i jak mohou techniky mindfulness pomáhat zvládat stres. A také v čem pomáhají v péči o nemohoucí chytré pomůcky a proč si můžou děti přenést sedavý návyk z života během pandemie až do dospělosti.

Už víme, jaké má pandemie dopady na pohyb – a tedy i na psychiku – lidí?

Už vyšlo hodně studií i jejich přehledů, kde se jasně ukazuje, že došlo k výraznému poklesu pohybové aktivity téměř ve všech populacích. My jsme napáchali hodně škody, když jsme uzavřeli školy pro děti, zakázali jim mimoškolní aktivity. To je myslím největší problém. Část dětí se už k pohybu nevrátí. S tímto efektem se budeme potýkat následujících pět deset let.

Uf.

Potkaly se nám tady dvě věci. Na jedné straně došlo k omezení pohybu, na druhé narostla míra stresu a duševních problémů, kdy právě pohybová aktivita je jedním ze zdrojů mentálního zdraví. To znamená, že máme dvojitý efekt. My jsme nevyužili toho, že máme nástroje, jak snižovat efekt stresových situací u dětí, naopak jsme jim příležitosti ještě odebrali. V tomto jsme selhali.

Jaké nástroje máte na mysli?

Socializace, možnost být s vrstevníky. Podle mě jsme nešťastně používali termín „sociální distanc“, když nám především šlo o fyzický odstup. Spousta zájmových kroužků (nejen těch sportovních) mohla pokračovat v modifikované podobě nebo online. My je ale utnuli ze dne na den. Málokterý vedoucí či trenér vyvinul snahu zůstat s dětmi v kontaktu a tak jim umožnit být v kontaktu s ostatními. Také jako dospěláci jsme ne vždy demonstrovali dobrý příklad: totiž jednou z věcí, které mohou snížit u dětí stres, je možnost vidět, že jejich okolí se se situací vypořádává bez větších problémů. Nejdůležitější je jít dobrým příkladem, mluvit s dětmi o situaci, ujistit je, že jsou v bezpečí. Jedním ze způsobů, jak toto demonstrovat, je sám se starat o své zdraví a pomoci dětem udržet pravidelný a předvídatelný režim a věnovat jim čas.

Takže teď bychom se měli všichni rychle vrátit k pohybu.

Ano. Možná o to víc dotovat sportovní aktivity pro děti, hlavně pro ty sociálně znevýhodněné. Byť covid v tomto ohledu přinesl paradoxní situaci, kdy snížil míru sociálního znevýhodnění. Okleštil totiž organizované aktivity, kterých se víc účastní děti z lépe situovaných rodin. Ty ze znevýhodněných si naopak byly „schopné“ udržet nějakou míru pohybu, protože u nich častěji roste ze spontánních zdrojů, jako jsou hry venku.

Proč je právě u dětí a mladistvých pohyb tak důležitý?

Když opomenu zdravotní stránku, která má zdravotní benefity v každém věku, u dětí se budují celoživotní návyky. Často si myslíme, že každý člověk má stoprocentní kontrolu nad tím, zda bude aktivní, když se k tomu rozhodne. Tak jednoduché to ale není. Kdo má návyk sedavého chování, tomu se to bude v dospělosti velmi špatně měnit. My dnes víme, že většina dospělé populace není dostatečně aktivní, a to právě kvůli absenci návyků. Koronavirové období tak může mít dalekosáhlé dopady.

Já jsem třeba hodně zvědavá na první studie o hmotnosti a obezitě dětí. Když se bavím s kolegy, zdá se, že došlo k nárůstu – a to je zase něco, s čím se dlouhodobě velice těžko pracuje. Budeme tady mít obéznější, méně motoricky dovedné a méně aktivní děti. A pokud jsou z prostředí, které nemá hodnoty příliš zaměřené na zdravý životní styl, obávám se, že se budou horko těžko dostávat ze vzorců, které jsme jim vytvořili. Snad to není depresivní.

Je, ale to je celá pandemie.

Zase máme o to odhodlanější výzkumníky a praktiky, kteří si to všechno uvědomují a budou s tím bojovat. Připravila se spousta zajímavých studií a projektů, které budou tyto problémy řešit. Já doufám, že se to odrazí a dopad nebude tak špatný.

Můžou nám v návratu k pohybu pomoci aplikace zaměřené na zdravý životní styl, které jste zkoumala? Většina z nás si minimálně nějakou stáhla: měření kroků, výkonu, kalorií, jógu, mindfulness… Jsou ale opravdu užitečné?

Obecně je využívání podobných, takzvaných mHealth, aplikací spojené s pozitivními účinky na změnu chování a zdraví, může jít o docela efektivní nástroje. Problém bývá spíš v tom, že je lidé využívají velice krátkou dobu. Odhaduje se, že sedm z deseti lidí aplikaci otevře jednou a pak už ji akorát smaže. Kdo ji skutečně začne používat, vydrží dva tři měsíce, kdy je to něco nového. U dlouhodobé změny chování ale zjišťujeme, jak důležitá je lidská podpora.

Co tedy pomáhá, aby člověk u pohybu nebo snahy o zdravější životní styl zůstal?

Obecně jde o míru a typ motivace. Tedy důvody, proč ke změně chování vůbec někdo přistupuje. Dopracoval se k tomu interně, protože to je pro něho důležité, odpovídá to jeho základním hodnotám? Doporučil mu to lékař, tlačí na něho partner, zažil krizovou situaci typu infarkt? Každá motivace je dobrá, když vás přivede na práh změny chování, dlouhodobě je ale důležité pomáhat lidem budovat hlavně vnitřní motivaci. To znamená, že pohyb pro mě představuje něco, co chci dělat, co mě baví, dává mi příjemný pocit. To se dá zprostředkovat i skrze technologie, efektivnější ale bývá individuální přístup založený na dobré znalosti motivace člověka.

Důležité jsou také kompetence a schopnosti – a to jak objektivní, tak subjektivně vnímané. Kdo chce změnit své chování, musí vnímat svoje schopnosti, věřit si. To víme i ze vztahu seniorů a technologií, což je další téma, které zkoumáme. Kdo hodnotí svoje kompetence jako vyšší, ten vnímá i méně bariér. Nakonec jsou podstatné příležitosti a zdroje. V tomto jsou technologie dobré, protože příležitosti nabízí. Třeba i v koronavirovém čase, kdy nám bylo hodně institucionalizovaných možností pohybu odepřeno.

Sám jsem začal cvičit jógu u YouTube, moc dlouho jsem u ní ale nevydržel. Chápu to dobře, že to bude lepší, když budu pokračovat s živými lidmi?

Já myslím, že byste měl stejný problém. Pro setrvání ve snaze o změnu je opravdu důležitá taky sociální podpora, vědomí, že v tom nejste sám. Ta ale existuje i v online prostředí, kdy si můžete vytvářet skupinky, domlouvat se na určité hodiny, takže budete cvičit jakoby společně. Už tohle vědomí vám může pomoci, protože byste se třeba cítil provinile, kdybyste vynechal. To samozřejmě platí i pro situaci, kdy začnete chodit do jógového centra s kamarádem nebo kamarádkou. Důležité přitom zůstává, že člověk se na konci hodiny cítí většinou dobře. Nad tím je potřeba vědomě přemýšlet, když člověk neví, jestli se mu chce jít běhat, když právě prší. Jde o drobné uvědomování, které se dá postupně nasbírat, aby si člověk vybudoval rutinu.

Výzkumu jógy jste se přímo věnovala. Co jste zjistila, že s člověkem „dělá“?

(Číst dál.)

Děkujeme magazínu vysokých škol Universitas za laskavé svolení k přepisu rozhovoru. Přečtěte si jeho pokračování zde.