V době Vašeho studia ještě ani Ostravská univerzita, ani Fakulta umění neexistovaly. Co pro vás znamenal jejich vznik? Univerzity a posléze i samostatné umělecké fakulty?
Když se v Ostravě transformovalo vysoké školství, byl jsem tak trochu u toho. Zcela jasně si vzpomínám, že jsem jednou v roce 1991 na pedagogické fakultě mezi kolegy prohlásil, že Fakulta umění v Ostravě bude. Tehdy mě měli za naivního fantastu. Trvalo to sice delší dobu, než jsem předpokládal, ale podařilo se to. Fakulta umění je již několik let součástí Ostravské univerzity a pro intelektuální a kulturní zázemí Ostravy představuje důležitou instituci.

Jak se kloubí role umělce s rolí pedagoga? Zvlášť v „kumštu“?
Já jsem s tím nikdy žádný problém neměl. Aktivní umělec v roli pedagoga musí najít se studenty vhodný dialog a jako starší kolega poradit, co mají dělat a na co si dát pozor.

Chodíte na výstavy svých absolventů? Na které nejvíce vzpomínáte?
Mnozí studenti mají dar nekonvenčního vidění reality, a pokud se to spojí s výjimečným talentem, tak je to gól. Studentské výstavy navštěvuji rád, a často jsem i některé výstavy se studenty realizoval a sám se jich zúčastnil. Vzpomínám na velkou výstavu ateliéru volné grafiky v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, kde jsem vystavoval své práce s grafickými pracemi studentů. Byla to pro mě zajímavá konfrontace.

Edurd Ovčáček: ON-OFF, 1979, olej na plátně

Eduard Ovčáček: ON-OFF, 1979, olej na plátně

Patříte mezi nejvýznamnější evropské lettristy, kde se ve vás vzala fascinace písmeny a grafickými znaky?
Znaky, symboly, písmo, slovo, poezie, informace mě již v mládí přivedly k osobitému výtvarnému projevu. Lettrismus je jen odborný termín. Pro mě je to výtvarná řeč, kterou jsem si zvolil a již mnoho let ji výtvarně transformuji. Je to médium, kterým chci lidem sdělit, že i tato inspirace či fascinace písmeny a grafickými znaky je pozoruhodná a vizuálně hodnotná.

Nakolik podle vás právě písmo a jazyk člověka formují?
Slovo je nositelem informace a informace evokuje myšlenky a myšlenky nás vedou k činům. Zjednodušeně – proces myšlení formuje člověka dobrého i zlého, člověka tvořivého i lenocha, člověka moudrého i průměrného a mohl bych pokračovat dalšími variantami…

Vy jste mimo jiné signatářem Charty 77, v roce 1989 to byli právě studenti a umělci, kdo rozhýbali společnost, jaký je podle vás vztah mezi uměním a myšlením společnosti? Nakolik a proč je podle vás nezbytná kultivace společnosti? Jsou umělci duší, nebo svědomím národa?
Studenti a umělci byli vždy u nejrůznějších akcí, které obyčejně vedly ke změnám. Jsou jakýmsi kořením, které dodává chuť a odvahu. Vztah mezi uměním a myšlením společnosti je nepřímo úměrný. Umělci jsou intuitivními, většinou sólovými hráči, kdežto společnost nemá specifický způsob myšlení. Společnost nemyslí a obyčejně musí být někým inspirována, aby se za něčím vydala, realizovala nějakou nosnou, aktuální ideu a dovedla ji k cíli, který obyčejně nebývá neměnnou konstantou a je většinou variabilního charakteru. Kultivace společnosti je vedlejším produktem či atributem společnosti. Nezbytná pro rozvoj společnosti je svoboda, a s tím související úroveň etiky a filozofie. Umělci nejsou ani duší, ani svědomím národa – je to jen lichotivá fráze, kterou zřejmě vymyslel nějaký literát. Duši musí umělec bezpodmínečně upsat svému umění a svědomím národa by mohly být dlouhodobě vyrovnané postoje a charaktery občanů v běžných i mezních situacích, které se formují v mnohaletém procesu existence národa.

Celý rozhovor najdete v novém čísle časopisu Novum_OU.