O své zážitky z cest se dělí ve svých knihách, které nejsou obyčejným cestopisem, ale jsou výpravou za mizejícími etniky, jejich jazykem a kulturou. Vydává se po stopách zanikajících jazyků a jejich prostřednictvím sleduje, jak se tradice, zkušenosti a kultury zakódované v jazyce předávají z generace na generaci, jak postupně vlivem globalizace nenávratně mizí a zanechávají své více či méně patrné stopy. V rozhovoru vysvětluje, jaká byla jeho vlastní cesta za poznáním, proč studuje jazyky malých kmenů na druhém konci planety a proč má smysl se jimi zabývat. To, co jsme v našem rozhovoru jen nastínili, pak rozvádí v knihách Mizející hlasy a Po stopách jazyků.

Kam směřovala Vaše první větší cesta a s jakým cílem? 

Moje první větší cesta mířila napříč Balkánem a Tureckem do Sýrie. Rok předtím, krátce po vysokoškolské promoci, jsme s kamarádem stopovali do Istanbulu a já si už tehdy řekl, že se budu chtít podívat hlouběji do Orientu. Pracoval jsem v tu dobu na Mendelově gymnáziu v Opavě, měl dva měsíce prázdnin, a i když léto není zrovna nejvhodnější období pro návštěvu Blízkého východu, jindy jsem vyrazit nemohl. Syrská výprava samozřejmě ještě neměla vyloženě průzkumný charakter. Protože mě ale zajímají jazyky obecně, nejen ty, kterým se věnuji profesně, snažil jsem se poznat co nejvíce míst souvisejících s jazykovými dějinami této části Levanty. Náhoda mi přivedla do cesty syrského studenta archeologie Murhafa a společně jsme navštívili Ugarit, Eblu, Maalulu a další úžasné lokality. Dnes cítím smutek a bezmoc, když vidím, jak nevratně Sýrii poznamenala válka.

Kam všude jezdíte zkoumat jazyky a jak taková studijní cesta vypadá? Dostat se tak blízko k lidem, kteří možná nejsou zvyklí na turisty je asi obtížné, někdy i nebezpečné? Úplně si prostě nedovedu představit, že se zvednu a rozhodnu se strávit dva týdny v džungli někde v Amazonii…

Posledních deset let se snažím pobývat zejména v oblastech označovaných jako „jazykově kritické body“, tedy tam, kde žijí komunity, jejichž jazyky a kultury čelí vysokému stupni ohrožení. Tyto rizikové regiony nalezneme na všech obydlených kontinentech: například v severní Austrálii, v jihovýchodní Asii, na Sibiři, v rovníkové Africe i Americe. Mým hlavním cílem je mapovat vitalitu vybraných jazyků a následně o svých zjištěních informovat nejen akademickou obec, ale zejména laické čtenáře a posluchače. Zatímco informace týkající se vymírání přírodních druhů a nutnosti jejich ochrany se již dostaly do širšího povědomí, o ohrožení menšinových jazyků toho neodborníci vědí relativně málo.

Dostat se do některých izolovaných míst může být pochopitelně obtížné a vlastní expedici obvykle předcházejí dlouhé měsíce příprav, zjišťování kontaktů, zařizování povolení a tak dále. Nejkomplikovanější bylo zajistit si pobyt u indiánů kmene Siekopai (Secoya) žijících v povodí řeky Aguarico v ekvádorské Amazonii. Jak jste ale již naznačila ve své otázce, moje pobyty jsou vesměs krátkodobé sondy, které v žádném případě neaspirují na dlouhodobý terénní výzkum. Což ovšem neznamená, že tam na člověka i během toho krátkého času nečíhají různá nebezpečenství související s pobytem třeba právě v rovníkových oblastech: tropickými chorobami počínaje a jedovými trny říčních rejnoků konče.

Kdy jste se rozhodl, že se chcete vědecky věnovat zanikajícím jazykům, proč se to pro Vás stalo tak zajímavé?

Vždycky mě zajímali lidé a témata na periferii, na okraji zájmu. K menšinovým jazykům a problematice jejich zanikání jsem se dostal přes svůj celoživotní zájem o původní obyvatele amerického kontinentu. Původně jsem plánoval studovat na vysoké škole etnologii/kulturní antropologii. Protože jsem však z různých důvodů nechtěl studovat mimo moravskoslezský region a v Opavě ani v Ostravě dodnes „národopis“ jako samostatný obor studovat nelze (což je, myslím, velká škoda), postupně u mě převládly zájmy jazykové a literární. Ani při studiu anglistiky a bohemistiky jsem se ale nedokázal (nebo nechtěl) vyhranit. Diplomovou práci jsem psal na téma z české regionální literatury, práci dizertační z anglické jazykovědy. Formou samostudia jsem se dále dovzdělával v antropologii.

Každý etnolog či antropolog musí začít od jazyka. Ať už plánuje studovat příbuzenské systémy, rituály nebo třeba ústní slovesnost, na počátku vždycky je a musí být slovo.

Nakonec jsem ale pochopil, že sociální a kulturní antropologii nepotřebuji vystudovat, protože už sám jazyk je antropologickým jevem, tím nejzákladnějším. Každý etnolog či antropolog musí začít od jazyka. Ať už plánuje studovat příbuzenské systémy, rituály nebo třeba ústní slovesnost, na počátku vždycky je a musí být slovo. Když jsem v roce 2006 nastoupil na ostravskou katedru anglistiky a amerikanistiky, mohl jsem se díky vstřícnosti vedení věnovat všem svým badatelským zájmům: lingvistice, literární historii, a dokonce i těm indiánům. Čím dál víc mě přitom zajímaly indiánské jazyky a společně s nimi i jazyky dalších menšinových společenství. Neřekl bych ovšem, že se jim věnuji naplno vědecky. I když jsem na tomto poli publikoval několik dílčích studií, přece jen nepracuji na katedře obecné nebo srovnávací jazykovědy, takže se pedagogicky i odborně zaměřuji na jiná, neméně zajímavá anglistická témata a zanikajícím jazykům se věnuji spíše ve svém volném čase a v rámci popularizačních aktivit.

Cestujete do opravdu odlehlých končin po celém světě, vracíte se na některá místa opakovaně a vidíte v čase nějakou změnu k lepšímu či horšímu ve vztahu k těm kmenům, národům, etniku, jejichž jazyk zaniká?

Zatím jsem ve fázi, kdy se snažím poznat co nejvíce jazykově kritických regionů, takže se na stejná místa nevracím. Pozorně ale sleduji výzkumy svých kolegů, například z Living Tongues Institute for Endangered Languages, a těší mě dozvídat se o úspěšných projektech dokumentace a archivace dosud jen málo prozkoumaných jazyků nebo o úspěších některých revitalizačních programů. Myslím si, že je důležité poukazovat na to, že jazyková obnova je možná (viz mj. kalifornský nativní jazyk yurok ) a že lze dokonce přivést zpět k životu jazyky, které před časem vymřely (např. australský domorodý jazyk kaurna nebo indiánský jazyk wampanoag). Naopak těžce nesu zprávy o odchodu posledních mluvčích jazyků. Naposledy mě tak dostihla zpráva o smrti Marie Wilcoxové (+ 25. září 2021), poslední rodilé mluvčí jazyka wukchumni (Kalifornie).

Dalo by se říct, že ve svých knihách zaznamenáváte vedle mizejících jazyků také mizející kultury?

Bezpochyby. Jazyk je zároveň kulturní fenomén a s kulturou daného společenství úzce souvisí. Jazyková eroze je zároveň kulturní erozí. Se ztrátou jazyka dochází ke ztrátě širokého spektra kulturních zvyklostí a znalostí. Tím, že jsou jazyky intimně provázány s ekosystémem, v němž jsou používány, ztrácíme s nimi a s kulturními dovednostmi navázanými na jejich strukturu, slovní zásobu a používání schopnost pečovat o přírodní prostředí dlouhodobě udržitelným způsobem. Tváří v tvář klimatickým hrozbám je toto přinejmenším varující.

Co ztrácíme s mizejícím jazyky? A jaké jsou hlavní příčiny a důvody mizení jazyka? Jak Vás osobně tyto „ztráty“ ovlivňují?

Jak píše nepřekonatelný George Steiner v monumentální knize Po Bábelu (2010): „Každý lidský jazyk mapuje svět jinak. (…) Když zemře jeden jazyk, zemře s ním jeden možný svět. Tady žádné přežití nejschopnějších neplatí. I když jde o jazyk, kterým mluví hrstka lidí, uvláčené pozůstatky zničených pospolitostí, tento jazyk v sobě uchovává bezmezný potenciál objevování a přeskupování reality, učleněných snů, které jsou nám známy jako mýty, jako poezie, jako metafyzické dohady a řeč zákona.“

Rozmanitost umožňuje, motivuje a posiluje lidskou kreativitu a humanitu. Pomáhá pěstovat intelektuální, estetické i emocionální kvality člověka.

Příčin jazykového ústupu je celá řada a jsou různorodého typu. V prvé řadě velká část menšinových jazyků nemá písmo, jde o jazyky aliterárních etnik. Neexistence písma je sama o sobě činí zranitelnějšími, protože se jim tak snižují šance na udržení ve většinové společnosti. Menšinové jazyky postrádají úřední status, obvykle nejsou jazykem správy, vzdělávání, médií. Používají se pouze na lokální úrovni, v domácím prostředí, v malých skupinách. Jsou tedy méně odolné vůči externím vlivům (vojenským, kulturním, náboženským aj.) a mají nízký sociálně-ekonomický kapitál. Výsledkem pak mohou být negativní postoje k vlastnímu jazyku a kultuře. Mluvčí také často odmítají tradiční skupinovou identitu, aby se vyhnuli stigmatizaci a diskriminaci. Odtud pak už vede jen pár kroků k narušení mezigenerační jazykové výměny a k postupnému zanikání.

Ztrátu jazykové a kulturní diverzity nesu velmi těžce, a nejen proto, že obecně nemám rád jednotvárnost a fádnost. Jak jsem se snažil naformulovat na závěr své knihy Mizející hlasy: Výpravy za ohroženými jazyky (2019): „Svět potřebuje (jazykovou) rozmanitost. Potřebuje ji k vlastní spáse. Bez diverzity není vývoj a přichází stagnace. Rozmanitost umožňuje, motivuje a posiluje lidskou kreativitu a humanitu. Pomáhá pěstovat intelektuální, estetické i emocionální kvality člověka. Rozmanitost rozvíjí jeho potenciál. Dělá náš svět krásnějším a nás šťastnějšími.“ Proto se o ni zasazuji svým malým dílem.

Jaký musíte mít jazykový základ nebo metodologii, abyste mohl vůbec podnikat výzkum menšinových jazyků? Kolik je v ČR lingvistů se stejným zaměřením?

Už bylo zmíněno, že ve svém „výzkumu“ mapuji vitalitu menšinových jazyků. Mám to tedy snazší v tom smyslu, že nepotřebuji nezbytně dané jazyky ovládnout. Nezkoumám jejich jazykovou strukturu, nevytvářím slovníky, gramatiky nebo výukové materiály, nesbírám ústní slovesnost, nepořizuji zvukové nahrávky ani pro jazyky nevytvářím ortografii. Zajímají mě jiné věci: v jakých komunikačních situacích se konkrétní jazyk používá, jaké jsou k němu postoje jeho mluvčích nebo zda se předává z generace na generaci. K tomu využívám tzv. zúčastněné pozorování, dotazníková šetření nebo rozhovory s informanty. Ti jsou obvykle vícejazyční, takže kromě své mateřštiny umí i některý z jazyků, který znám já.

V České republice se jazyky původních obyvatel zaobírá určitě vícero lingvistů. Obvykle se však specializují a zaměřují na jeden vybraný jazyk. K nejznámějším patří Jan F. Ullrich, přední postava revitalizace lakotštiny, mimo jiné absolvent Ostravské univerzity. Z mladší generace lze zmínit romanistu Martina Neudörfla z Karlovy univerzity, který se věnuje obnově sarkézštiny, což je dialekt starého normanského jazyka, jímž dosud hovoří několik posledních mluvčích na ostrově Sark v Lamanšském průlivu.

Kam si myslíte, že se Váš výzkum problematiky ohrožených jazyků posune v budoucnu?

Rád bych svůj zájem lépe skloubil s výzkumným záměrem naší katedry. Do budoucna se tedy plánuji zaměřit výhradně na severoamerické indiánské jazyky, které mě tak jako tak zajímají nejvíce, a na to, jak jsou jejich minulé i současné osudy reflektovány v americké indiánské literatuře. Věřím, že svůj široký záběr – lingvistický, literární i kulturně-vědný –, který je jinak v současné vědě, více a více se tříštící v různé specializace, spíše na škodu, proměním ve výhodu. Zkoumat literární texty psané původními Američany (třebaže anglicky) totiž bez jazykovědného a antropologického školení podle mého názoru nelze.

Knihy Mizející hlasy a Po stopách jazyků jsou dostupné v Univerzitním knihkupectví Ostravské univerzity. doc. Miroslav Černý je však autorem řady knih, je sběratelem mýtů a pověstí, je autorem také několika básnických sbírek, v nichž se odráží jeho zkušenosti a poznání mnoha koutů světa. Badatelsky se zaměřuje na výzkum variant angličtiny v bývalých britských koloniích, na problematiku vymírání menšinových jazyků a na literaturu a kulturu původních obyvatel Severní Ameriky. Terénní šetření realizoval např. v Austrálii, Ekvádoru, Gruzii, Malajsii, v Moldavsku, Norsku, Senegalu, Tunisku, na Srí Lance nebo Filipínách. Celkem navštívil více než sto zemí všech obydlených kontinentů. Doc. Černý je autorsky velmi aktivní, jeho tvorba zahrnuje překladatelskou, cestopisnou, básnickou, textařskou a editorskou činnost. Za svou literární a překladatelskou tvorbu byl několikrát oceněn (např. cenou Miroslava Ivanova či Jiřího Levého).