Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

„Normální filmový festival – nic, čeho by se měl kdokoliv bát, nic specializovaného a technicistního. Hraje běžné filmy, je to opravdu pestrý výběr a je tu hodně kameramanů,“ říká o festivalu Ostrava Kamera Oko jeho pořadatel Jakub Felcman. Protože se jedná o další výrazné přispění do ostravského kulturního života a má i průnik s našimi studenty, rádi s vámi tímto sdílíme pozvánku na 7. ročník tohoto mezinárodního filmového festivalu.
Jak vzpomínáte na začátky? A jakou roli sehrála kandidatura Ostravy na Evropské město kultury?
Kandidatura Ostravy na Evropské město kultury byla rozhodujícím impulzem, ale dávno předtím byla chuť skupiny lidí dělat filmový festival, který by kladl důraz na roli kameramana. Nebýt kandidatury, magistrát by asi nesebral odvahu začínat novou tradici, navíc spojenou s filmem a kinematografií, která podle obecného podvědomí nemá ve městě – oproti divadlu, hudbě, výtvarnému umění nebo literatuře – dostatečnou tradici. V prvním ročníku jsme kvůli tomu udělali velkou profilovou přehlídku toho, čím je Ostrava s kinematografií spojená. V Ostravě se – to jen pro příklad – narodila Věra Chytilová a zakladatel britiské nové vlny Karel Reisz, režisér Francouzovy milenky nebo filmu V sobotu večer, v neděli ráno, který zde stále má rodinu, která ostatně mecenášsky hostí Starou Arénu.
Jste z Prahy, pořádáte festival v Ostravě. Jak to celé funguje?  
Vlastně nijak složitě, jen část je nás v Praze. Mnoho věcí se v Praze dělá snadněji, třeba komunikace s kameramanskou obcí, ta má v Praze centrum. Chtěli jsme jej dělat v Ostravě, to dokonce vzdor tomu, že z Ostravy z nás byl snad jediný člověk. Nedovedu si z celé země představit unikátnější místo, než je Ostrava. Je tu krása a unikátnost v industriálu. Stavba a báseň, tak to hlásili poetisté ve dvacátých letech… stavba a báseň, to byla pro nás ta kameramanská práce.
Nejspíše nejste z těch, co prahnou po kvantitativním růstu. Ale v čem se váš festival vyvíjí a roste?
Když na festival přijel oscarový kameraman Walter Lassally (mimochodem, rozhovor Marka Ebena s ním budeme letos uvádět), tak mi řekl: trvejte na tom, aby byl ten festival malý. To mě trochu vyděsilo. Já si myslím, že s festivaly je to trochu jako s filmy. Některé filmy jsou pro velké publikum – ať už se snaží ho prostě jenom rychle „skásnout“, nebo prostě rezonují s tím, co je v jakémsi kolektivním vědomí. A pak jsou filmy, které jsou pro menší publikum. Každý člověk se přece rád někdy identifikuje s velkými skupinami a zároveň si hýčká věci, o nichž ví, že jsou tu pro něj. Rád samozřejmě přispívám na akci, která má velký divácký ohlas, ale stejně rád přispívám na akci, která je jenom pro některé lidí. Rozhodující je, jestli jsem přesvědčený o tom, že to má smysl.
Prozradíte něco ze zákulisí organizace? Daří se vám to řešit v poklidu, nebo musíte být občas kaskadéři kvůli nedostatku lidí či peněz?  
V nepředvídatelnosti je určité kouzlo… v tom, že „vždycky je na všechno málo peněz” taky. Přípravy festivalu provází ustavičné pochybnosti o tom, jestli to, co děláte, má smysl. Festival je trochu odraz stavu společnosti, i to, kolik je na něj peněz, i to, jací lidé jsou ochotní jej dělat, v jakém počtu, s jakou chutí a s jakými schopnostmi. Každý ročník festivalu je takový, jaký měl být. I s chybami, stresem, nedostatečností. Není možné mít pod kontrolou všechno. Každý rok vidím tisíc chyb a dřív mě jenom mrzely, ale teď je beru i jako přirozenou součást, která dodává to kouzlo, a jen se snažím změnit je pro příště.
U toho mohou vznikat zajímavé příběhy – je něco, na co rádi vzpomínáte? Co vás vždycky rozesměje nebo rozechvěje?
Napadají mě jen samé těžko popsatelné pro ty, kteří je přímo nezažili. Stavění projekcí v prázdných továrních halách bylo dobrodružství vždycky, nikdo nikdy nevěděl, čemu budeme nakonec čelit. Když jsme promítali v budově těžního stroje v Hlubině, nedokázali jsme vymyslet, jak zajistit do budovy normální přístup – vstup byl totiž ve třímetrové výšce. Vítězslav Oleják a Marie Pilařová přišli s řešením. My jsme si mysleli, že si jen tak kreslí a nedávají pozor, a oni mezitím vymysleli systém, jak kladením palet na sebe sestavit schodiště… jako když se staví pyramida. Vítěz pak sehnal kamion palet a v pěti lidech se podle jejich mapky ty schody opravdu sestavily. To bylo úžasné. Jeden den zoufalství a beznaděj, druhý den hotovo. A za málo peněz.
Co je pro filmy a osobnosti na OKO typické?
Snažíme se vybrat a přivézt filmy, které rezonují ve světě, účastní se velkých festivalů a vedou se o nich odborné debaty, ale do Čech se nedostanou, protože „trh” je tady pro ně malý. Jenže když se tu ani nezahrají, připadali bychom si jako neandrtálci: ve světě se o nich píše, debatuje, určují trendy, ale my tu máme jen standardní nabídku blockbusterů. Pozor, blockbustery máme taky děsně rádi a hrajeme je při různých příležitostech. Vloni jsme hráli marathon série X-men. Co se týče osobností – zajímají kameramané. Mají jiné odpovědi než ty, které padají na jiných festivalech. Režisér mluví o svých záměrech, o tématu… ale kameraman, to je ten, který ten záměr a to téma má za úkol zachytit.
V souvislosti s OKO se mluví také o zlepšování audiovizuální gramotnosti lidí. Jak?
Dnes má skoro každý v telefonu videokameru. Audiovizuální obsah neznamená jen film a televizi, je všude, v různých podobách, od krátkých videí po mnohahodinové přenosy. Festival přiváží lidi, kteří vědí, jak. Kamera je kamera, lhostejno jestli je obrovská s mnoha objektivy, nebo je to mobil s malým čipem. Když se ocitnete vprostřed revoluce, malá osobní kamera vám poslouží líp než velký přístroj. A festival je navíc jeden velký praktický workshop o tom, jak dělat kulturní akci. Mnozí naši spolupracovníci pak pracují na jiných podobných akcích a tak chci, aby festival sloužil jako škola, nebo aspoň přípravka pro ty, kteří pak v Ostravě jsou celý rok a potřebují zkušenosti.
Umíte si ještě film užít i jako příběh, nebo máte „nemoc z povolání“ a vnímáte pouze kameru?
Mě zajímá na filmu všechno, asi jako entomologa zajímá všechno na broucích. Někteří lidi, pro které je film profesí, říkají: „Snažím se dívat na filmy jako laik” – já se nesnažím, protože nepotřebuju. Chodím do kina docela živelně a živočišně pořád. A mám taky rád všechno okolo chození do kina, už jen ten princip, že se musí jít někam ven, kupovat lístek, chvíli čekat než se zhasne, dívat se na reklamy. Možná to zní bláznivě, ale festival pořádám i kvůli sobě, abych tam mohl jít na filmy. Abych mohl v kinech, která mám rád, hrát filmy, za které se můžu zaručit celou svojí zkušeností, že je to výběr toho nejlepšího, co jsem letos viděl…
Na závěr propojení s Ostravskou univerzitou: Na webu OKO je zmínka o spolupráci se Stavovskou unií studentů Ostrava – jak konkrétně funguje?
Funguje živelně na bázi přátelství a dobrovolnosti. Jednou jsme dělali program Oko ve Vesmíru, kde jsme klasické sci-fi filmy doplňovali odbornými přednáškami pedagogů technických oborů. SUS to připravila skvěle, byly to jedinečné zážitky.